Ohromné, bráně podobné dveře se otevřely a Nyneiva se přinutila potlačit neklid. Poslední bitva se rýsovala na obzoru. Ona zkouškou projde. Ceká ji důležitá práce.
S hrdě vztyčenou hlavou vstoupila do komnaty. Měla klenutý strop a po obvodu ji lemovaly stojací lampy. Středu místnosti vévodil velký ter’angrial. Byl to ovál, na vrcholu a spodku zúžený, a stál tam bez opory.
Mnoho ter’angrialů vypadalo obyčejně. To nebyl tento případ: tento ovál byl očividně něco, co poháněla jediná síla. Byl vyrobený z kovu, ale světlo při odrazu na stříbřitých stranách měnilo barvy, takže předmět vypadal, jako by zářil a pohyboval se.
„Přistupte,“ řekla Rosil formálně.
V místnosti byly další Aes Sedai. Jedna z každého adžah, naneštěstí včetně červeného. Všechno to byly přísedící, což bylo nezvyklé, snad proto, jak byla Nyneiva ve Věži všeobecně známá. Saerin z hnědého adžah, Yukiri ze šedého, Barasine z červeného. Pozoruhodná byla přítomnost Romandy ze žlutého adžah; trvala na tom, že se zúčastní. Dosud byla na Nyneivu tvrdá.
Přišla i samotná Egwain. O jednu víc než obvykle, a navíc amyrlin. Nyneiva pohlédla amyrlin do oči a Egwain kývla. Na rozdíl od zkoušky na přijatou – kterou cele řídil ter’angrial-tato zkouška zahrnovala i aktivně působící sestry, které měly Nyneivu přimět, aby se osvědčila. A Egwain bude patřit k těm nejpřísnějším. Aby ukázala, že se při pozvednutí Nyneivy nemýlila.
„Přicházíš v nevědomosti, Nyneivo al’Mearo,“ řekla Rosil. „Jak odejdeš?“
„Se znalostí sebe sama,“ řekla Nyneiva.
„Proč jsi sem byla povolána?“
„Abych byla vyzkoušena.“
„Proč bys měla podstoupit zkoušku?“
„Abych ukázala, že jsem hodna,“ řekla Nyneiva.
Několik žen včetně Egwain se zamračilo. To nebyla správná slova – Nyneiva měla říct, že chce zjistit, zda je či není hodna. Ale ona už byla Aes Sedai, takže samozřejmě hodna je. Jenom to musí dokázat ostatním.
Rosil se zarazila, ale pokračovala. „A… čeho bys měla být shledána hodnou?“
„Abych nosila šátek, který jsem dostala,“ řekla Nyneiva. Neřekla to proto, aby působila domýšlivě. Opět prostě vyslovila pravdu, jak ji viděla ona. Egwain ji pozvedla. Šátek už nosila. Proč předstírat něco jiného?
Zkoušku žena skládala oděná ve Světle. Nyneiva si začala svlékat šaty.
„Dám ti pokyny,“ řekla Rosil. „Uvidíš na zemi tento znak.“ Zvedla prsty a utkala tkanivo, které ve vzduchu vytvořilo žhnoucí symbol. Šesticípou hvězdu, dva překrývající se trojúhelníky.
Saerin uchopila zdroj a spředla tkanivo ducha. „Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ zamumlala.
To tkanivo jí něco provedlo s pamětí. Jaký mělo účel? Šesticípá hvězda se jí vznášela před očima.
„Až uvidíš tento znak, okamžitě k němu půjdeš,“ řekla Rosil. „Klidným krokem, nebudeš ani spěchat ani otálet, a teprve pak smíš uchopit zdroj. Požadované spřádání musí začít ihned a nesmíš znak opustit, dokud nebude dokončeno.“
„Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ řekla Saerin znovu.
„Jakmile bude předivo hotové,“ řekla Rosil, „uvidíš opět tento znak, který ti označí cestu, kterou musíš jít, opět klidným krokem a bez váhání.“
„Pamatuj, co musí být zapamatováno.“
„Budeš spřádat stokrát, v pořadí, které ti bylo sděleno, a v naprostém klidu.“
„Pamatuj, co musí být zapamatováno,“ řekla Saerin naposledy.
Nyneiva cítila, jak do ní tkanivo ducha proniká. Docela se to podobalo léčení. Svlékla si šaty a spodničku, zatímco ostatní sestry poklekly kolem ter’angrialu a začaly vytvářet složité tkanivo ze všech pěti sil. Díky tomu začal ovál jasně zářit a barvy na jeho povrchu se měnily. Rosil si odkašlala a Nyneiva zrudla, podala jí hromádku oblečení a pak si stáhla prsten s Velkým hadem, položila ho nahoru a k němu Lanův prsten – který obvykle nosila na krku.
Rosil si oblečení vzala. Ostatní sestry byly zcela ponořené do práce. Ter’angrial se uprostřed rozzářil čistě bílým svitem a pak se začal pomalu otáčet a skřípěl o kámen.
Nyneiva se zhluboka nadechla a vykročila vpřed. Před ter’angrialem se zastavila, pak prošla skrz a…
… a kde to byla? Nyneiva se zamračila. Tohle nevypadalo jako Dvouříčí. Stála ve vesnici z chýší. O písčitou pláž po její levici šplouchaly vlny a napravo od ní se vesnice táhla vzhůru po svahu ke skalní římse. V dálce se tyčila vysoká hora.
Nějaký ostrov. Vzduch byl vlhký a vál mírný větřík. Mezi chýšemi procházeli lidé a bodře na sebe pokřikovali. Několik se jich zastavilo a zírali na ni. Podívala se na sebe a poprvé si uvědomila, že je nahá. Prudce zrudla. Kdo jí sebral šaty? Až najde toho, kdo za to může, zpráská ho proutkem tak, že se celé týdny neposadí!
Nedaleko od ní visely na šňůře šaty. Přinutila se zachovat klid, zamířila k nim a stáhla je. Najde majitelku a zaplatí jí. Nemohla tady dost dobře pobíhat nahá. Přetáhla si šaty přes hlavu.
Země se náhle zatřásla. Mírné vlny zesílily a rozbíjely se o pobřeží. Nyneiva zalapala po dechu a opřela se o tyč, na níž byla šňůra na prádlo přivázaná. Hora nad ní začala chrlit kouř a popel.
Nyneiva svírala tyč, zatímco se nedaleká skalní římsa začala rozpadat a kameny se valily ze svahu dolů. Lidé ječeli. Musela něco udělat! Když se rozhlédla, spatřila šesticípou hvězdu, vytesanou do země. Chtěla se k ní rozběhnout, ale věděla, že musí jít opatrně.
Bylo důležité zachovat klid. Kráčela a srdce sejí svíralo děsem. Rozdrtí ji to! Došla ke hvězdě právě ve chvíli, kdy se k ní valila velká sprška kamenů a drtila chýše. Navzdory strachu Nyneiva rychle vytvořila správné tkanivo – tkanivo vzduchu, které postavilo zeď. Umístila ji před sebe a kameny se od ní s duněním odrazily.
Ve vesnici byli zranění lidé. Odvrátila se od hvězdy, aby jim vyrazila na pomoc, ale když to udělala, spatřila tutéž šesticípou hvězdu spletenou z rákosí, která visela ve dveřích nedaleké chýše. Zaváhala.
Nesměla selhat. Vydala se k chýši a prošla dveřmi.
Pak ztuhla. Co dělá v téhle temné, studené jeskyni? A proč má na sobě tenhle háv z hrubé kousavé látky?
Dokončila první ze stovky tkaniv. Tohle věděla, ale nic jiného. V duchu se mračila a kráčela jeskyní. Puklinami ve stropě sem proudilo světlo a Nyneiva před sebou spatřila větší louži světla. Východ.
Vyšla z jeskyně a zjistila, že stojí v Pustině. Zvedla ruku, aby si zastínila oči před jasným slunečním světlem. V dohledu nebyla živá duše. Vyrazila vpřed, pod nohama jí praskala suchá tráva a pálily ji horké kameny.
Vládl zde spalující žár. Brzy ji vyčerpával každý krok. Naštěstí před sebou spatřila nějaké ruiny. Stín! Chtěla se k nim rozběhnout, ale musela zachovat klid. Došla ke kamenům a šlápla najeden, který ležel ve stínu rozbité zdi. Byl tak chladný, že vydechla úlevou.
Nedaleko ležely na zemi cihly, sestavené do podoby šesticípé hvězdy. Hvězda naneštěstí ležela opět na slunci. Neochotně vyšla ze stínu a zamířila ke vzoru.
V dálce zaduněly bubny. Nyneiva se prudce obrátila. Zpoza nedalekého kopce se začali vynořovat nechutní tvorové s hnědou srstí, kteří nesli sekery, z nichž kapala krev. Ti trolloci jí nepřipadali v pořádku. Už trolloky viděla, ačkoli si nepamatovala kde. Tihle vypadali jinak. Snad nějaký nový druh? S hustší srstí a hluboko zapadlýma očima.