Nyneiva zrychlila krok, ale nerozběhla se. Bylo důležité, aby zůstala klidná. Tohle bylo naprosto pitomé. Proč by se neměla – nebo nechtěla – rozběhnout, když jsou poblíž trolloci? Kdyby zemřela, protože nebyla ochotná jít rychleji, mohla by si za to sama.
Zachovej klid. Nepohybuj se příliš rychle.
Stále stejně vyrovnaným krokem došla k šesticípé hvězdě, zatímco se k ní trolloci přibližovali. Začala spřádat tkanivo, které měla, a oddělila pramen ohně. Vyslala obrovskou spršku žáru a nejbližší z bestií spálila na uhel.
Se zuby zaťatými strachy vytvořila zbytek požadovaného tkaniva. Půltucetkrát tkanivo rozdělila a za pár okamžiků složitou věc dokončila.
Umístila ji a přikývla. Tamhle. Přicházeli další trolloci a ona je mávnutím ruky spálila.
Šesticípá hvězda byla vytesaná do boku kamenného oblouku. Vydala se k ní a snažila se ubránit nervóznímu ohlédnutí přes rameno. Blížili se další trolloci. Bylo jich víc, než by snad dokázala zabít.
Došla k oblouku a prošla skrz.
Nyneiva dokončila čtyřicáté sedmé tkanivo, které ve vzduchu rozeznělo zvony. Byla vyčerpaná. Toto tkanivo musela vytvořit, zatímco stála na vrcholku neuvěřitelně tenké věže desítky sáhů vysoko. Vítr s ní cloumal a hrozil ji smést.
Pod ní se v temném nočním vzduchu objevil oblouk. Zdálo se, jako by vyrostl přímo z boku pilíře čtyři kroky pod ní, vodorovně se zemí a otevřený směrem k obloze. Byla v něm šesticípá hvězda.
Zaťala zuby, skočila z věže a propadla obloukem.
Přistála v louži. Její šaty zmizely. Co se s nimi stalo? Vstala a v duchu zavrčela. Byla rozzlobená. Nevěděla proč, ale někdo jí… něco udělal.
Byla tak unavená. Byla to jejich vina, ať už „oni“ byli kdokoli. Jak se na tu myšlenku soustředila, byla jí stále jasnější. Nevzpomínala si, co udělali, ale rozhodně to byla jejich vina. Na obou pažích měla šrámy. Zmrskali ji? Rány jí působily dost krutou bolest.
Celá mokrá se rozhlédla kolem. Dokončila čtyřicet sedm ze stovky tkaniv. Věděla to, ale nic jiného. Kromě skutečnosti, že kdosi velice touží po tom, aby neuspěla.
Nenechá je vyhrát. Vstala z kaluže, odhodlaná zachovat klid, a nedaleko našla nějaké šaty. Měly křiklavou barvu, zářivě růžovou a žlutou, se štědrou dávkou červené. Vypadalo to jako urážka. Ale stejně šije oblékla.
Kráčela cestičkou v bažině, obcházela bahnité jámy a jezírka hnijící vody, dokud nenašla šesticípou hvězdu, nakreslenou v bahně. Začala spřádat další tkanivo, které do vzduchu vystřelí planoucí modrou hvězdu.
Něco ji kouslo do krku. Ohnala se rukou a rozplácla muchničku. Nebylo nic překvapujícího, že na ně v téhle vlhké bažině narazila. Bude ráda, když…
Další ji štípla do ruky. Zaplácla ji. Samotný vzduch se rozebzučel a muchničky poletovaly všude kolem. Nyneiva zaťala zuby a pokračovala ve vytváření tkaniva. Cítila další a další bodnutí. Nemohla je zabít všechny. Dokázala by se hmyzu zbavit tkanivem? Začala spřádat vzduch, aby kolem sebe vytvořila větřík, ale přerušil ji jekot.
Přes bzučení hmyzu byl slyšet jen slabě, ale znělo to jako dítě polapené v bažině! Nyneiva vykročila směrem ke zvuku a otevřela ústa, aby na dítě zavolala, ale muchničky sejí vyrojily v ústech a začaly ji dusit. Dostaly sejí do očí, které musela pevně zavřít.
Bzučení. Křik. Bodání. Světlo, měla je v krku! V plicích!
Dokonči tkanivo. Musíš dokončit tkanivo.
Navzdory bolesti se jí nějak podařilo pokračovat. Bzučení hmyzu bylo tak hlasité, že stěží slyšela zasvištění ohnivé hvězdy, která vystřelila do vzduchu. Rychle spředla tkanivo, aby muchničky odfoukla, a jakmile se tak stalo, rozhlédla se. Kašlala a třásla se. Cítila, jak sejí hmyz lepí zevnitř na krk. Neviděla žádné dítě v ohrožení. Byl to jen trik jejích uší?
Spatřila další šesticípou hvězdu nad dveřmi vyřezanými do stromu. Vydala se k ní a kolem se opět rozebzučel hmyz. Klid. Musí být klidná! Proč? Nedávalo to žádný smysl! Ale stejně zachovala klid a se zavřenýma očima kráčela rojem mušek. Natáhla se, našla po hmatu dveře a otevřela je. Prošla skrz.
Zastavila se uvnitř domu a přemýšlela, proč kašle. Je nemocná? Opřela se o zeď, vyčerpaná a rozzlobená. Nohy měla plné odřenin a paže ji svědily od štípanců nějakého hmyzu. Zasténala a sklopila pohled ke svým křiklavým šatům. Co ji to popadlo, že si oblékla kombinaci červené, žluté a růžové?
S povzdechem se narovnala a vykročila chatrnou chodbou. Prkna, která tvořila podlahu, jí rachotila pod nohama a omítka na stěnách byla rozbitá a drolila se.
Došla ke dveřím a nakoukla dovnitř. V malé místnosti stály čtyři malé mosazné postele; ze slamníků ve švech vyčuhovala sláma. Na každém lůžku leželo malé dítě a svíralo otrhanou pokrývku. Dvě z dětí kašlaly a všechny čtyři vypadaly bledě a nemocně.
Nyneiva vyjekla a pospíšila si do místnosti. Poklekla vedle prvního dítěte, asi čtyřletého chlapce. Zkontrolovala mu oči, pak mu řekla, ať zakašle, a přitom mu přikládala ucho k hrudi. Byl vážně nemocný.
„Kdo se o tebe stará?“ vyptávala se ho Nyneiva.
„Sirotčinec řídí paní Mala,“ řeklo dítě slabým hlasem. „Už jsme ji dlouho neviděli.“
„Prosím,“ ozvala se malá dívka z vedlejší postele. Měla krví podlité oči a tak bledou kůži, že byla v podstatě bílá. „Trochu vody? Mohla bych dostat trochu vody?“ Třásla se.
Další dvě děti plakaly. Žalostnými slabými hlásky. Světlo! V místnosti nebylo jediné okno a pod postelemi Nyneiva viděla pobíhající šváby. Kdo by nechal děti v takových podmínkách?
„Tiše,“ řekla. „Jsem tady. Postarám se o vás.“
Bude třeba usměrňovat, aby je vyléčila. Pak…
Ne, řekla si v duchu. To nemůžu udělat. Nemůžu usměrňovat, dokud nedojdu ke hvězdě.
Pak tedy uvaří lektvary. Kde má svůj váček s bylinami? Rozhlížela se po místnosti a hledala vodu.
Ztuhla; na druhé straně chodby spatřila další místnost. Byla tam už předtím? Do koberečku na podlaze tam byl vetkaný symbol šesticípé hvězdy. Vstala. Děti zafňukaly.
„Vrátím se,“ řekla Nyneiva a vykročila k druhé místnosti. Z každého kroku sejí svíralo srdce. Opouští je. Ale ne, jenom jde do vedlejší místnosti. Nebo ne?
Došla na koberec a začala spřádat. Jenom jedno tohle rychlé tkanivo a pak může pomoct. Uvědomila si, že pláče.
Už jsem tady byla, napadlo ji. Nebo na podobném místě. V podobné situaci.
Byla stále rozzlobenější. Jak může usměrňovat, když ji ty děti volají? Umíraly.
Dokončila tkanivo a pak sledovala, jak z něj vytryskly poryvy vzduchu a rozevlály jí šaty. Sáhla po copu a stiskla ho, zatímco se na boku místnosti objevily dveře. Nahoře v nich bylo zasazené skleněné okénko a v něm šesticípá hvězda.
Musela pokračovat. Slyšela plačící děti. Se slzami v očích a lámajícím se srdcem se vydala ke dveřím.
Bylo to stále horší. Nechávala lidi, aby se utopili, usekli jim hlavu nebo shořeli zaživa. Jeden z nejhorších okamžiků byl, když musela vytvořit tkanivo, zatímco obrovští pavouci porostlí zářivě červenou srsti a s křišťálovýma očima požírali vesničany. Nenáviděla pavouky.
Občas se objevila nahá. Přestalo jí to vadit. Přestože si nepamatovala nic určitého kromě čísla tkaniva, u nějž právě je, nějak chápala, že nahota není nic ve srovnání s hrůzami, které prožila.