Proklopýtala kamenným obloukem a vzpomínky na hořicí dům se z její mysli vytratily. Toto bylo osmdesáté první tkanivo. To si pamatovala. To a svou zuřivost.
Na sobě měla ožehlé šaty z pytloviny. Jak šije spálila? Napřímila se, hlavu vztyčenou, v pažích jí bušilo, záda bolela jako po bičování, na nohách a prstech škrábance a odřeniny. Byla v Dvouříčí. Až na to, že to nebylo Dvouříčí. Ne takové, jaké si ho pamatovala. Z některých domů stoupal dým a stále hořely.
„Přicházejí znovu!“ zaječel nějaký hlas. Pantáta aTVere. Proč držel meč? Lidé, které znala, kteří jí byli drazí – Perrin, pantáta aTVere, panímáma al’Donelovic, Aerik Botteger – stáli vedle nízké zídky a všichni drželi zbraně. Někteří na ni mávali.
„Nyneivo!“ vykřikl Perrin. „Zplozenci Stínu! Potřebujeme tvoji pomoc!“
Na druhé straně zdi se pohybovaly obrovské stíny. Obrovští zplozenci Stínu – ne trolloci, ale něco mnohem horšího. Slyšela řev.
Musí jim pomoct! Zamířila k Perrinovi, ale ztuhla, když na opačném konci návsi zahlédla šesticípou hvězdu, namalovanou na úbočí kopce.
„Nyneivo!“ Petřin zněl zoufale. Začal útočit na cosi, co se natáhlo přes zeď, chapadla černá jako půlnoc. Perrin do nich bušil sekerou, zatímco jedno z nich popadlo Aerika a vřeštícího jej odvleklo do temnoty.
Nyneiva se vydala ke hvězdě. Klidně. Uměřeně.
Tohle byla pitomost. Aes Sedai musela být klidná. To Nyneiva věděla. Avšak Aes Sedai také musela být schopná jednat, dělat, co bylo nutné, aby pomohla těm, kdo to potřebují. Nezáleželo na tom, co ji to osobně bude stát. Tito lidé ji potřebovali.
Takže se rozběhla.
Dokonce ani to jí nepřipadalo dost. Běžela, aby se dostala ke hvězdě, ale stále nechávala lidi, které milovala, bojovat samotné. Věděla, že nemůže usměrňovat, dokud se k šesticípé hvězdě nedostane. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Útočili na ně zplozenci Stínu. Ona zzzwsz’ usměrňovat!
Uchopila zdroj a něco jako by seji pokusilo zastavit. Něco jako štít. S námahou to odstrčila stranou a zaplavila ji síla. Začala po nestvůře vrhat oheň a upálila chapadlo, které se vymrštilo po Perrinovi.
Nyneiva metala oheň až do chvíle, kdy došla k šesticípé hvězdě. Tam spředla osmdesáté první tkanivo, které ve vzduchu vytvořilo tři ohnivé kruhy.
Zuřivě pracovala a zároveň útočila. Neměla ponětí, jaký má k vytvoření tohoto tkaniva důvod, ale věděla, že ho dokončit. Takže tkanivo zesílila a vytvořila hořící, neuvěřitelně obrovské kruhy. Pak je začala vrhat po těch nestvůrách. Mohutné zářící kruhy ohně narážely do temných bytostí a zabíjely je.
Na střeše hostince pantáty al’Vere byla šesticípá hvězda. Hořela tam už předtím? Nyneiva šijí nevšímala a směřovala svůj hněv na věci s chapadly.
Ne. Tohle je důležité. Důležitější než Dvouříčí. Musím pokračovat.
S pocitem, že je naprostý zbabělec – ale zároveň s tím, že dělá správnou věc – se rozběhla k hostinci a prošla dveřmi.
Plačící Nyneiva ležela na zemi vedle rozbitého oblouku. Byla u posledního ze stovky tkaniv.
Stěží se dokázala pohnout. Tvář měla zmáčenou slzami. V hlavě jí vířily matné vzpomínky na to, jak prchá z bitev a nechává umírat děti. Na to, jak nikdy nedokázala udělat dost.
Krvácela z ramene. Vlčí kousnutí. Nohy měla sedřené, jako by procházela rozlehlým tmím. Po celém těle měla spáleniny a puchýře. Byla nahá.
Zvedla se na odřená a krvácející kolena. Cop jí končil ohořelým pahýlem asi dlaň pod ramenem. Roztřeseně otočila hlavu a vyzvracela se.
Tak zraněná, tak slabá. Jak mohla pokračovat?
Ne. Neporazí mě.
Pomalu se zvedla na nohy. Stála v malé místnosti, do níž škvírami mezi prkny pronikalo prudké sluneční světlo. Na zemi ležel balík bílé látky. Zvedla ho a rozbalila. Byly to bílé šaty, lemované dole barvami všech adžah. Šaty přijaté v Bílé věži.
Pustila je. „Já jsem Aes Sedai,“ řekla, překročila je a otevřela dveře. Raději bude chodit nahá, než aby se poddala téhle lži.
Za dveřmi našla další šaty, tentokrát žluté. Ty se hodily víc. Dala si načas s oblékáním, i když se nedokázala přestat třást a prsty měla tak unavené, že je stěží přinutila k pohybu. Látku zamazala její krev.
Poté, co se oblékla, prozkoumala okolí. Stála na úbočí kopce v Momě, kde zemi pokrývala tráva se zřetelnými tmavými skvrnami. Co dělala v Momě nějaká chatrč a proč byla ona uvnitř?
Cítila se tak unavená. Chtěla se vrátit zpátky do chatrče a spát.
Ne. Bude pokračovat. Vlekla se do svahu. Na vrcholku se zahleděla dolů na zemi pokrytou kamennou sutí a kapsami temnoty. Jezera, pokud se jim tak dalo říkat. Tekutina vypadala hustě a olejovitě. Uvnitř se pohybovaly temné tvary. Malkier, pomyslela si, ohromená tím, že to místo poznává. Sedmivěží, které je teď v troskách. Zkažených Tisíc jezer. Místo, které je Lanovým dědictvím.
Vykročila, ale palcem do něčeho narazila. Do kamene pod její nohou byl vytesaný malý znak. Šesticípá hvězda.
Ulehčené si oddechla. Už to má téměř za sebou. Začala s posledním tkanivem.
Pod ní zpoza hromady suti vyklopýtal nějaký muž a zkušeně se oháněl mečem. Dokonce i na tu dálku ho poznala. Ta silná postava, hranatá tvář, plášť proměnlivých barev a nebezpečná chůze.
„Lané!“ zaječela.
Byl obklíčený netvory, kteří vypadali jako vlci, ale byli příliš velcí. Měli tmavou srst a jejich zuby se zableskly, jak se hnali na Lana. Temní psi, celá smečka.
Nyneiva s trhnutím dokončila sté tkanivo; vůbec si neuvědomovala, že v něm pokračuje. Do vzduchu kolem ní se rozprskla sprška pestrobarevných vloček. Sledovala, jak padají, a připadala si opotřebovaná. Za sebou zaslechla nějaký zvuk, ale když se ohlédla, nic tam nebylo. Jenom chatrč.
Nade dveřmi visela šesticípá hvězda, vytvořená z drobných drahokamů. Dveře tam předtím nebyly. Udělala krok k boudě, ale pak se ohlédla.
Lan se rozháněl mečem a nutil temné psy ustupovat. Jediná kapka slin těchhle bestií by ho zabila.
„Lané!“ zaječela. „Uteč!“
Neslyšel ji. Šesticípá hvězda. Musí jít k ní!
Zamrkala a sklopila pohled ke svým rukám. Přímo uprostřed obou dlaní měla drobnou jizvu. Byly téměř nepostřehnutelné. Pohled na ně v ní zažehl vzpomínku.
Nyneivo… miluji tě…
Tohle je zkouška. Teď si na to vzpomínala. Byla to zkouška, která ji měla přimět zvolit si mezi ním a Bílou věží. Už jednou tu volbu udělala, ale věděla, že není skutečná.
Tohle také nebylo skutečné, ne? Zvedla si ruku k hlavě, mysl zamlženou. Tam dole je můj manžel, pomyslela si. Ne. Nebudu tuhle hru hrát!
Zaječela, usměrnila oheň a vrhla ho po jednom z temných psů. Tvor vzplál, ale zdálo se, že mu oheň nijak neubližuje. Nyneiva popošla vpřed a vrhla další oheň. K ničemu! Psi prostě dál útočili.
Odmítla se podvolit vyčerpání. Potlačila ho, uklidnila a ovládla se. Led. Chtěli na ni zatlačit a vidět, co dokáže? Budiž. Natáhla se a vtáhla obrovské množství jediné síly.
Pak vytvořila odřivous.
Z prstů jí vytryskla čára čirého světla, kolem které se ohýbal vzduch. Zasáhla jednoho z temných psů a jako by ho prorazila a světlo pokračovalo dál do země. Celá krajina zaduněla a Nyneiva klopýtla. Lan spadl na zem. Temní psi na něj skočili.