„Rozhněvala jsi je,“ řekla Egwain. „A zmátla.“
„Řekla jsem pravdu,“ zabručela Nyneiva.
„Snad,“ řekla Egwain. „Ale já jsem nemluvila o tvém výbuchu. V průběhu zkoušky jsi přehlížela příkazy, které jsi dostala.“
„Nemohla jsem je přehlížet. Nepamatovala jsem šije. Já… no, vlastně jsem si pamatovala, co mám dělat, ale ne proč.“ Nyneiva udělala obličej. „Proto jsem porušila pravidla. Myslela jsem, že jsou prostě svévolná. Nepamatovala jsem si, proč nemám běhat, takže tváří v tvář umírajícím lidem se chůze zdála pošetilá.“
„Pravidla mají držet pevně, dokonce i když šije nepamatuješ,“ řekla Egwain. „A nemělas být schopná usměrňovat, než jsi došla ke značce. Taková je samotná podstata zkoušky.“
Nyneiva se zamračila. „Tak jak…“
„Strávila jsi příliš mnoho času v Tel’aran’rhiodu. Tahle zkouška… zdá se, že v mnoha směrech funguje stejně jako svět snů. To, co vytvoříme v našich myslích, se stává tvým okolím.“ Egwain mlaskla a zavrtěla hlavou. „Varovala jsem je, že to může být nebezpečné. Díky svým zkušenostem jsi schopná zkoušku porušit.“
Nyneiva na to neodpověděla. Bylo jí zle. Co když neuspěje! Nechat se z Bílé věže vyhodit teď, když už je tak blízko?
„Ale myslím, že by ti tvoje přestupky možná mohly pomoct,“ řekla Egwain tiše.
„Cože?“
„Máš příliš mnoho zkušeností, než abys tuhle zkoušku podstupovala,“ vysvětlila jí Egwain. „To, co se stalo, svým způsobem dokazuje, že sis šátek zasloužila, když jsem ti ho dala. Všechna tkaniva jsi provedla zkušeně, rychle a obratně. Obzvlášť se mi líbilo, jak jsi občas ‚neužitečná’ tkaniva používala k útoku na věci, cos viděla.“
„Ten boj v Dvouříčí,“ řekla Nyneiva. „Tos byla ty, že? Ostatní to místo neznají tak dobře, aby ho dokázaly vytvořit.“
„Občas můžeš vytvořit obrazy a situace založené na mysli ženy, která podstupuje zkoušku,“ řekla Egwain. „Pracovat s tímhle ter’angrialem je zvláštní zkušenost. Nejsem si jistá, jestli ji plně chápu.“
„Ale Dvouříčí bylas ty.“
„Ano,“ přiznala Egwain.
„A ta poslední? S Lanem?“
Egwain přikývla. „Omlouvám se. Myslela jsem, že když to neudělám já, nikdo…“
„Jsem ráda, žes to udělala,“ řekla Nyneiva. „Něco mi to ukázalo.“
„Ano?“
Nyneiva přikývla, opřela se o zeď, přitáhla si pokrývku k tělu a zavřela oči. „Uvědomila jsem si, že kdybych si musela vybrat stát se Aes Sedai, nebo jít s Lanem, vybrala bych si Lana. To, jak mi lidi říkají, nezmění, co jsem uvnitř. Ale Lan… on je víc než titul. Když se nestanu Aes Sedai, pořád můžu usměrňovat, pořád můžu zůstat sama sebou. Ale kdybych ho opustila, už bych to nikdy nebyla já. Když jsem se za něj provdala, svět se změnil.“
Když si to uvědomila a vyslovila to, cítila se nějak… volná.
„Modli se, ať si to ostatní neuvědomí,“ řekla Egwain. „Nebylo by dobré, kdyby usoudily, že bys cokoli upřednostnila před Bílou věží.“
„Přemýšlím,“ řekla Nyneiva, Jestli někdy nestavíme Bílou věž – jako instituci – před lidi, kterým sloužíme. Jestli jsme nedovolily, aby se z ní samotné stal cíl, místo prostředku, který nám pomáhá větších cílů dosáhnout.“
„Oddanost je důležitá, Nyneivo. Bílá věž chrání a vede svět.“
„A přesto to tak mnohé z nás dělají bez rodin,“ řekla Nyneiva. „Bez lásky, bez vášně, která by překračovala hranici našich konkrétních zájmů. Takže dokonce i když se pokoušíme svět vést, oddělujeme se od něj. Riskujeme nadutost, Egwain. Vždycky si myslíme, že víme, co je nejlepší, ale riskujeme, že nebudeme schopné pochopit lidi, kterým – jak tvrdíme – sloužíme.“
Egwain se tvářila zneklidněně. „O těchhle věcech moc nemluv, alespoň ne dnes. Už jsou na tebe dost naštvané. Ale tahle zkouška úy/rz surová, Nyneivo. Omlouvám se. Nesmělo to vypadat, jako že ti nadržuju, ale možná jsem to měla zarazit. Udělalas, cos neměla, a to ty druhé přimělo být stále tvrdší. Viděly, že ty nemocné děti tě ranily, takže je do zkoušky umisťovaly stále častěji. Mnohé z nich jako by tvá vítězství považovaly za osobní urážku, za souboj vůlí. To je nutilo být tvrdé. Dokonce kruté.“
„Přežila jsem to,“ řekla Nyneiva se zavřenýma očima. „A hodně jsem se toho naučila. O sobě. A o nás.“
Chtěla se stát Aes Sedai, plně a skutečně. Hrozně moc to chtěla. Ale nakonec věděla, že jestli jí tyto ženy odmítnout uznat, dokáže pokračovat dál a tak jako tak dělat, co musí.
Nakonec k ní přísedící – za nimiž se vlekla Rosil – přišly. Nyneiva se zvedla, aby dala najevo úctu.
„Musíme si promluvit o tom zakázaném tkanivu, které jsi použila,“ řekla Saerin přísně.
„Je to jediný způsob, který znám, jak zničit temné psy,“ řekla Nyneiva. „Bylo to nutné.“
„O tom nemáš právo rozhodovat,“ řekla Saerin. „To, co jsi udělala, destabilizovalo ter’angrial. Mohlas ho zničit, a při tom zabít sebe a možná i nás. Chceme, abys přísahala, že už to tkanivo nikdy nepoužiješ.“
„To neudělám,“ řekla Nyneiva unaveně.
„A kdyby to znamenalo hranici mezi získáním šátku a tím, že o něj navždy přijdeš?“
„Složit takovou přísahu by byla hloupost,“ řekla Nyneiva. „Mohla bych se ocitnout v situaci, kdy by lidé zemřeli, kdybych ho nepoužila. Světlo! Budu po Randově boku bojovat v Poslední bitvě. Co kdybych se dostala do Šajol Ghúlu a zjistila, že bez odřivousu nedokážu Drakovi pomoct Temného zastavit? Chtěly byste, abych si musela vybrat mezi hloupou přísahou a osudem světa?“
„Ty si myslíš, že půjdeš do Šajol Ghúlu?“ zeptala se Rubinde nevěřícně.
„Budu tam,“ řekla Nyneiva tiše. „To není otázka. Rand mě o to požádal, i když bych tam šla, i kdyby to neudělal.“
Ustaraně si vyměnily pohled.
„Pokud mě povýšíte,“ řekla Nyneiva, „prostě budete v otázce odřivousu muset věřit mému úsudku. Pokud nevěříte, že vím, kdy velice nebezpečné tkanivo použít a kdy ne, pak bych byla raději, kdybyste mě nepovyšovaly.“
„Byla bych opatrná,“ řekla Egwain ženám. „Odmítnout šátek ženě, která pomáhala očistit poskvrnění saidínu - ženě, která v boji porazila samotnou Moghedien, ženě, která se provdala za krále Malkieru – by ustavilo velice nebezpečný precedent.“
Saerin pohlédla na ostatní. Tři přikývnutí. Yukiri, Seaine a – překvapivě – Romanda. Tři zavrtění hlavy. Rubinde, Barasine, Lelaine. Zbývala jen Saerin. Rozhodující hlas.
Hnědá se otočila zpátky k ní. „Nyneivo al’Mearo, prohlašuji, že jsi zkoušku složila. Jen tak tak.“
Vedle ní Egwain tiše – téměř neslyšně – vydechla úlevou. Nyneiva si uvědomila, že sama zadržovala dech.
„Vykonáno!“ řekla Rosil a tleskla. „Ať nikdo nemluví o tom, co se zde stalo. Máme to mlčky sdílet s tou, která to prožila. Vykonáno.“
Ženy souhlasně přikývly, dokonce i ty, které hlasovaly proti Nyneivě. Nikdo se nedozví, že Nyneiva málem propadla. Nejspíš na ni odřivous vytáhly přímo – místo aby ji nechaly formálně potrestat – právě kvůli tradici nemluvit o tom, co se v ter’angrialu stalo.
Rosil opět tleskla. „Nyneivo al’Mearo, dnešní noc strávíš v modlitbách a rozjímání nad břemeny, která na sebe vezmeš zítra, až si oblékneš šátek Aes Sedai. Vykonáno.“ Tleskla potřetí a naposledy.