„Děkuju ti,“ řekla Nyneiva. „Ale já už šátek mám a…“
Zmlkla, když po ní Egwain vrhla pronikavý pohled. Klidný, ale přesto pronikavý. Možná už dnes večer dohnala Nyneiva věci dost do krajnosti.
„… ráda se tradici podvolím,“ pokračovala Nyneiva, která spolkla námitky. „Pokud mi předtím dovolíte udělat jednu nesmírně důležitou věc. Pak se vrátím a dodržím tradici.“
Aby se dostala tam, kam měla namířeno, potřebovala Nyneiva průchod. Neřekla ostatním výslovně, že ke splnění svého úkolu bude muset opustit Věž. Ale také jim neřekla, že ne.
Spěchala temným stanovým ležením, které stálo těsně za částečně postavenou hradbou. Kalnou noční oblohu zakrývala mračna a po obvodu tábora hořely ohně. Možná jich bylo až příliš. Tady byly nanejvýš opatrní. Stráže ji naštěstí do ležení vpustily bez otázek; když jste prsten s Velkým hadem použily na správném místě, dokázal zázraky. Dokonce jí řekli, kde najde ženu, kterou hledá.
Po pravdě řečeno Nyneivu překvapilo, když ty stany našla vně místo uvnitř hradeb Černé věže. Tyto ženy sem byly poslány, aby se spojily s aša’many, jak Rand nabídl. Avšak podle toho, co říkaly stráže, bylo Egwainino poselstvo přinuceno čekat. Aša’manové řekli, že „jiné si vybírají první“, ať už to znamenalo cokoli. Egwain pravděpodobně věděla víc; udržovala se zdejšími ženami prostřednictvím poslů kontakt, zvlášť aby je varovala před černými sestrami, které by mezi nimi mohly být. Ty, o kterých věděli, zmizely ještě dřív, než první poslové dorazili.
V tuto chvíli neměla Nyneiva náladu, aby se vyptávala na podrobnosti. Měla před sebou jiný úkol. Došla k příslušnému stanu a cítila se po zkoušce tak unavená, až měla dojem, že se brzy sesype na zem jako hromádka žluté látky. Kousek od ní prošlo táborem několik strážců, kteří ji s klidným výrazem pozorovali.
Stála před prostým šedým stanem. Osvětlovala ho slabá záře a uvnitř se pohybovaly stíny. „Myrelle,“ promluvila Nyneiva hlasitě. „Chci s tebou mluvit.“ Překvapilo ji, jak silně její hlas zní. Měla pocit, že už jí moc sil nezbývá.
Stíny se zastavily a pak opět daly do pohybu. Stanový dílec zašustil a ven vykoukla zmatená tvář. Myrelle na sobě měla téměř průsvitnou modrou noční košili a jeden z jejích strážců – mohutný muž s hustým černým plnovousem v illiánském stylu – seděl bez košile vevnitř na podlaze.
„Dítě?“ řekla Myrelle překvapeně. „Co tady děláš?“ Byla to kráska s olivově zbarvenou kůží, dlouhými černými vlasy a plnými tvary. Nyneiva se musela zarazit, aby se nenatáhla po copu. Teď byl příliš krátký, než aby se za něj mohla tahat. Zvyknout si na to bude pěkně těžké.
„Máš něco, co patří mně,“ řekla Nyneiva.
„Hmm… to záleží na tom, jak se na to díváš, dítě.“ Myrelle se zamračila.
„Dneska mě povýšily,“ řekla Nyneiva. „Formálně. Složila jsem zkoušku. Teď jsme si rovny, Myrelle.“ Druhá část zůstala nevyřčena – že Nyneiva je z nich dvou ta silnější. Takže si úplně rovny nejsou.
„Vrať se zítra,“ řekla Myrelle. „Mám práci.“ Otočila se k odchodu.
Nyneiva chytila ženu za paži. „Nikdy jsem ti nepoděkovala,“ řekla, i když při tom skřípala zuby. „Činím tak teď. Žije díky tobě. Uvědomuju si to. Nicméně, Myrelle, tohle nenz vhodná chvíle, abys mě pokoušela. Dnes jsem viděla, jak vraždí lidi, které miluju, byla jsem nucena nechat trpět děti. Popálili mě, tloukli a trýznili.
Přísahám, ženská, že jestli mi okamžitě nepředáš Lanovo pouto, vejdu do stanu a naučím tě, co to znamená poslušnost. Nenuť mě k tomu. Ráno složím tři přísahy. Ještě jednu noc mě ale nebudou vázat.“
Myrelle ztuhla. Pak vzdychla a znovu vyšla ze stanu. „Tak budiž.“ Zavřela oči, spředla ducha a seslala tkanivo do Nyneivy.
Bylo to, jako by jí do mysli fyzicky vsunuli nějaký předmět. Nyneiva zalapala po dechu a vše kolem ní se roztočilo.
Myrelle se obrátila a vklouzla zpátky do stanu. Nyneiva se sesunula a zůstala sedět na zemi. V její mysli něco vykvétalo. Vědomí. Nádherné, úžasné.
Byl to on. A byl stále naživu.
Požehnané Světlo, pomyslela si se zavřenýma očima. Děkuji ti.
KAPITOLA 21
Otevřená brána
„Myslely jsme, že nejlepší bude,“ řekla Seonid, „nechat jednu z nás, ať podá plné hlášení. Shromáždila jsem informace od ostatních, abych ti je přednesla.“
Perrin roztržitě přikývl. S Faile po boku seděl na polštářích ve velkém stanu. Zase tu bylo plno.
„V Cairhienu samozřejmě stále vládne zmatek,“ začala Seonid. Prakticky založená zelená měla ráda stručnost. Nebyla zlá nebo nepříjemná, ale dokonce i její vztahy s vlastními strážci připomínaly vztahy zámožného sedláka k čeledínům. „Sluneční trůn je už příliš dlouho neobsazený. Všichni vědí, že ho Drak Znovuzrozený slíbil Elain Trakandovně, ale ona měla co dělat, aby si zajistila ten svůj. Zprávy řikají, že se jí to konečně povedlo.“
Pohlédla na Perrina, aby zjistila, co on na to, a byla z ní cítit spokojenost. Poškrábal se ve vousech. Tohle bylo důležité a on tomu musí věnovat pozornost. Ale jeho mysl stále odbíhala k úvahám a výcviku ve vlčím snu. „Takže Elain je královna. To musí mít Rand radost.“
„O reakci urozeného pána Draka není nic známo,“ pokračovala Seonid, jako by si odškrtla další položku na seznamu. Moudré nic neříkaly – ani se na nic neptaly; seděly v hloučku na polštářích jako hřeby na dveřním závěsu. Děvy už jim to pravděpodobně všechno pověděly.
„Jsem si poměrně jistá, že urozený pán Drak je v Arad Domanu,“ pokračovala Seonid. „Mluví o tom různé zdroje – ačkoli se vedou řeči o tom, že je na mnoha různých místech. Ale dobýt Arad Doman dává smysl z taktického hlediska a tamní neklid ohrožuje stabilitu v Hraničních státech. Nevím jistě, jestli je pravda, že tam poslal Aiely.“
„Poslal,“ řekla Edarra prostě. Žádné další vysvětlení nenabídla.
„Ano,“ řekla Seonid. „Koluje spousta řečí o tom, že má v úmyslu se se Seančany setkat v Arad Domanu. Myslím, že bude chtít, aby tam kmeny byly a pomohly mu.“
To vyvolalo vzpomínky na Malden. Perrin si představil bojující damane a moudré, jedinou sílu protínající řady vojáků, krev, hlínu a oheň vířící ve vzduchu. Bylo by to jako u Dumajských studní, jenže horší. Otřásl se. Nicméně ze svých vizí – které se při Seonidiných slovech objevily – věděl, že Rand je tam, kde žena říká.
Seonid pokračovala a hovořila o obchodu a zdrojích jídla v Cairhienu. Perrin se přistihl, jak přemýšlí o té zvláštní fialové zdi, kterou viděl ve vlčím snu. Pito,nče, pokáral se přísně. Dávej pozor! Světlo! Vážně je špatný vůdce. Nečinilo mu potíže běžet v čele vlků, když ho nechali lovit. Proč nedokáže dělat totéž pro vlastní lidi?
„Tear sbírá vojsko,“ řekla Seonid. „Povídá se, že urozený pán Drak králi Darlinovi přikázal shromáždit vojáky pro válku. Mimochodem, Tear teď zjevně má krále. Zajímavý zvrat. Někteří tvrdí, že Darlin potáhne na Arad Doman, jiní zase, že to vojsko musí být pro Poslední bitvu. A další trvají na tom, že al’Thor má v úmyslu nejdřív porazit Seančany. Všechny tři možnosti vypadají věrohodně, a dokud do Tearu nezajedu sama, nedokážu říct nic dalšího.“ Upřela na Perrina pohled a on z ní cítil naději.
„Ne,“ odmítl Perrin. „Ještě ne. „Rand není v Cairhienu, ale zdá se, že Andor je stabilizovaný. Jako nejrozumnější mi připadá se tam vydat a promluvit si s Elain. Bude pro nás mít informace.“