Z Faile ucítil obavy.
„Urozený pane Aybaro,“ řekla Seonid, „myslíš, že tě královna uvítá? S praporem Manetherenu a titulem urozeného pána…“
Perrin se zamračil. „Oba ty prapory jsem sňal a Elain to pochopí, jakmile jí to vysvětlím.“
„A moji vojáci?“ ozvala se Alliandre. „Nejspíš se budeš chtít nejdřív zeptat, než na andorskou půdu přesuneš cizí vojsko.“
„Vy nepůjdete,“ odpověděl Perrin. „Už jsem ti to říkal, Alliandre. Vy budete v Jehannahu. Dostaneme vás tam, jakmile se vypořádáme s bělokabátníky.“
„Takže už ses ohledně nich rozhodl?“ zeptala se Alliandre a s dychtivým vzrušením se předklonila.
„Dožadujou se bitvy,“ řekl Perrin. „A ignorujou moje žádosti o další vyjednávání. Mám v úmyslu jim boj dopřát.“
Začali o tom hovořit, i když se to brzy změnilo v debatu o tom, co znamená, že je v Tearu král. Nakonec si Seonid odkašlala a nasměrovala rozhovor zpátky ke svému hlášení.
„O Seančanech se v Cairhienu hodně mluví,“ řekla. „Zdá se, že se vetřelci soustředí na zajištění svých území včetně Altary. Nicméně stále se rozpínají na západ a na Almothské pláni se bojuje.“
„Rozpínají se směrem k Arad Domanu,“ řekl Arganda. „Tam se skutečně chystá bitva.“
„S největší pravděpodobností,“ přikývla Seonid.
„Pokud přichází Poslední bitva,“ řekla Annoura, „byla by výhoda mít Seančany za spojence.“ Se zkříženýma nohama seděla na vyšívaném modrožlutém hedvábném polštáři a vypadala zamyšleně.
„Oni spoutali moudré,“ prohlásila Edarra a její příliš mladá tvář potemněla. Páchla nebezpečím. Zuřivým, ale chladným, jako je člověk cítit, než se rozhodne zabít. „Nejen Saidky, které si svůj osud zasloužily. Pokud bude se Seančany uzavřeno spojenectví, skončí, jakmile bude Kar’a’karnova práce u konce. Už nyní mnoho mých lidí mluví o krevní mstě vůči těmhle vetřelcům.“
„Pochybuju, že by Rand chtěl, abyste spolu válčili,“ řekl Perrin.
„Rok a den,“ řekla Edarra prostě. „Moudré není možné vzít jako gai’šainy, ale Seančani možná mají jiné zvyky. Nicméně jim dáme rok a den. Jestliže poté na naši žádost zajatce nepropustí, poznají naše oštěpy. Nic víc od nás Kar’a’karn žádat nemůže.“
Ve stanu zavládlo ticho.
„Každopádně,“ odkašlala si Seonid, Jakmile skončíme s Cairhienem, sejdeme se s těmi, kdo šli do Andoru, aby ověřili, co se povídá.“
„Počkat,“ řekl Perrin. „Do Andoru?“
„Moudré se rozhodly poslat tam Děvy.“
„To nebylo v plánu,“ zavrčel Perrin s pohledem upřeným na moudré.
„Ty nám nevelíš, Perrine Aybaro,“ řekla Edarra klidně. „Potřebovaly jsme vědět, jestli jsou Aielové stále ve městě a jestli je tam Kar’a’karn. Když jsme tvoje aša’many požádaly o průchod, vyhověli nám.“
„Děvy mohl někdo zahlídnout,“ zabručel. Pravda, řekl Gradymu, aby Aielům vytvářel průchody, kdy ho požádají, ačkoli měl na mysli načasování odchodů a návratů. Měl být přesnější.
„Ale nezahlédl.“ Seonid zněla podrážděně, jako kdyby mluvila s hloupým děckem. „Alespoň ne nikdo, s kým nechtěly mluvit.“ Světlo! Zdálo se mu to, nebo se Seonid a ostatní začínaly tak moc podobat moudrým? Tak tohle všechny dělaly v aielském ležení? Učily se být ještě paličatější? Světlo jim všem pomoz.
„Každopádně,“ pokračovala Seonid, „od nás bylo moudré Caemlyn navštívit. Řečem se nedá věřit, zvlášť ne, když se povídá, že v té oblasti působí jeden ze Zaprodanců.“
„Jeden ze Zaprodanců?“ zeptal se Gallenne. „V Andoru?“
Perrin přikývl a mávnutím ruky požádal o další šálek horkého čaje. „Rand říkal, že to byl Rahvin, i když já jsem byl v době bitvy v Dvouříčí.“ V Perrinově hlavě zavířily barvy. „Rahvin se vydával za jednoho z místních šlechticů, muže jménem Gabral, nebo Gabil, nebo tak nějak. Využil královnu – přiměl ji, ať se do něj zamiluje, nebo tak něco – a pak ji zabil.“
Podnos s tlumeným zazvoněním dopadl na zem.
Porcelánové šálky se roztříštily a čaj se rozprskl do vzduchu. Perrin se se zaklením prudce obrátil a několik Děv vyskočilo na nohy a sevřelo nože.
Maighdin tam stála s pažemi přitisknutými k bokům a ohromeným výrazem. Na zemi před ní ležel upuštěný tác.
„Maighdin?“ řekla Faile. „Jsi v pořádku?“
Sluncovlasá služebná se s omámeným výrazem otočila k Perrinovi. „Byl bys tak laskav, můj pane, a zopakoval, co jsi říkal?“
„Cože?“ zeptal se Perrin. „Ženská, co se děje?“
„Řekl jsi, že se jeden ze Zaprodanců usadil v Andoru,“ řekla Maighdin klidným hlasem. Podívala se na něj stejně ostře, jako to dělávaly Aes Sedai. „Jsi si jistý tím, cos slyšel?“
Perrin se znovu posadil a poškrábal se na bradě. „Jak jen to jde. Už je to nějakou dobu, ale vím, že o tom byl Rand přesvědčený. V andorském paláci bojoval s někým, kdo ovládal jedinou sílu.“
„Jmenoval se Gaebril,“ řekla Sulin. „Byla jsem tam. Z čistého nebe udeřil blesk a nebylo pochyb o tom, že je to jediná síla. Byl to jeden ze Zaprodanců.“
„V Andoru byli tací, co tvrdili, že o tom Kar’a’kam mluvil,“ dodala Edarra. „Říkal, že Gaebril používal na mokřiňany v paláci zakázaná tkaniva, křivil jim mysl a nutil, aby si mysleli a dělali, co chtěl.“
„Maighdin, co se děje?“ zeptal se Perrin. „Světlo, ženská, už je mrtvý! Nemusíš se bát.“
„Musíte mě omluvit,“ řekla Maighdin. Vyšla ze stanu a tác a rozbitý bělostný porcelán nechala rozházený na zemi.
„Později se o ni postarám,“ řekla rozpačitě Faile. „Rozrušilo ji, když zjistila, že žila tak blízko jednoho ze Zaprodanců. Pochází z Caemlynu.“
Ostatní přikývli a jiní sluhové vyrazili uklidit nepořádek. Perrin si uvědomil, že už žádný čaj nedostane. Hlupáku, pomyslel si. Většinu života sis nemohl poroučet čaj. Nezabije tě, když si teď mávnutím ruky nemůžeš nechat dolít.
„Přejděme dál,“ řekl a uvelebil se na polštářích. Na těch zatracených věcech si nikdy nedokázal úplně udělat pohodlí.
„S hlášením jsem hotová,“ řekla Seonid a demonstrativně si nevšímala služebné, která před ní uklízela porcelánové střepy.
„Trvám na svém předchozím rozhodnutí,“ řekl Perrin. „Vypořádat se s bělokabátníky je důležité. Potom se vydáme do Andoru a já si promluvím s Elain. Grady, jak se ti vede?“
Ošlehaný aša’man v černém kabátě vzhlédl z místa, kde seděl. „Z nemoci už jsem se plně zotavil, můj pane, a Neald je na tom skoro stejně dobře.“
„Pořád vypadáš unaveně,“ poznamenal Perrin.
„To jsem,“ řekl Grady, „ale ať shořím, je mi lip, než mi častokrát bývalo na poli, než jsem odešel do Černé věže.“
„Je načase začít část uprchlíků posílat tam, kam patří,“ řekl Perrin. „S pomocí těch kruhů můžeš udržet průchod otevřený dýl?“
„Nejsem si úplně jistý. Zapojení do kruhu taky unavuje. Možná i víc. Ale s pomocí žen dokážu vytvářet mnohem větší průchody, dost široké, aby jima projely dva vozy.“
„Dobře. Začneme tím, že pošleme prosté lidi domů. Každý člověk, kterého pošleme zpátky tam, kam patří, bude jako kámen, co mi sundají ze zad.“