„A co když nebudou chtít jít?“ zeptal se Tam. „Spousta z nich začala s výcvikem, Perrine. Vědí, co přichází, a raději by tomu čelili tady – s tebou – než aby se krčili doma.“
Světlo! Copak v tomhle táboře nejsou žádní lidé, kteří by se chtěli vrátit k rodinám? „Určitě je i pár takových, co se vrátit chtějí.“
„Pár,“ řekl Tam.
„Nezapomeň,“ ozvala se Faile, „že slabé a staré už poslali pryč Aielové.“
Arganda přikývl. „Zaskočil jsem k těm oddílům. Pořád víc a víc gaťšainů se vzpamatovává z ochromení, a když se tak stane, jsou drsní. Stejně drsní jako mnoho vojáků, co znám.“
„Někteří budou chtít jít zkontrolovat rodinu,“ řekl Tam, „ale jen když jim dovolíš se vrátit. Vidí tu oblohu. Vědí, co přichází.“
„Prozatím pošleme zpátky ty, kdo chtějí jít a zůstat doma,“ řekl Perrin. „S ostatníma se můžu vypořádat až potom, co skoncuju s bělokabátníky.“
„Výborně,“ ozval se Gallenne dychtivě. „Máš plán útoku?“
„No,“ řekl Perrin, „Myslím, že když budou tak hodní a seřadí se, pustíme se do nich s lučištníky a usměrňovači a zničíme je.“
„S tím plánem souhlasím,“ řekl Gallenne, „pokud budou moji muži moct zaútočit a vypořádat se s tou chátrou, co zbude.“
„Balwere,“ řekl Perrin. „Napiš bělokabátníkům. Pověz jim, že budeme bojovat a že by měli vybrat místo.“
Jakmile to vyslovil, pocítil zvláštní váhavost. Zabít tolik vojáků, kteří by mohli bojovat proti Stínu, mu připadalo jako obrovské plýtvání. Neviděl však způsob, jak se tomu vyhnout.
Balwer přikývl a Perrin z něj ucítil zuřivost. Co bělokabátníci Balwerovi provedli? Vyschlý tajemník jimi byl fascinován.
Lidé se začali rozcházet. Perrin přistoupil k otevřené straně stanu a sledoval, jak jednotlivé skupiny odcházejí. Alliandre s Argandou zamířili ke své části ležení. Faile šla po boku Berelain; ty dvě si kupodivu vykládaly. Jejich pachy prozrazovaly hněv, ale slova zněla přátelsky. Co mají za lubem?
Po upuštěném tácu zůstalo na zemi uvnitř stanu jen pár mokrých skvrn. Co se to s Maighdin dělo? Podobné výstřední chování ho znepokojovalo; až příliš často jej následovala nějaká ukázka moci Temného.
„Můj pane?“ zeptal se nějaký hlas, který si nejdřív tiše odkašlal. Perrin se obrátil, neboť si uvědomil, že Balwer čeká za ním. Tajemník stál se sepjatýma rukama a vypadal jako hromádka klacíků, na které děti navlékly starou košili a kabát.
„Ano?“ zeptal se Perrin.
„Když jsem byl na návštěvě u učenců v Cairhienu, náhodou jsem zaslechl pár… hmm… zajímavých věcí.“
„Sehnal jsi ty zásoby?“
„Ano, ano. Mám jich docela dost. Prosím, věnuj mi chvilku. Věřím, že to, co jsem zaslechl, tě bude zajímat.“
„Tak mluv,“ řekl Perrin a vešel zpátky do stanu. Poslední lidé už odešli.
Balwer promluvil tichým hlasem. „Nejdřív, můj pane, vypadá to, že děti Světla se spojily se Seančany. Teď už se to všeobecně ví a já se obávám, že vojsko před námi tam umístili, aby…“
„Balwere,“ přerušil ho Perrin, „vím, že bělokabátníky nenávidíš, ale tuhle novinu jsi mi opakoval už půltuctukrát.“
„Ano, ale…“
„O bělokabátnících už nechci nic slyšet,“ zarazil ho Perrin zvednutím ruky. „Leda by to byly konkrétní novinky o vojsku před námi. Máš něco takového?“
„Ne, můj pane.“
„Tak dobrá. Chtěl jsi mi říct ještě něco jiného?“
Balwer nedal najevo podrážděnost, ale Perrin cítil jeho nespokojenost. Světlo ví, že bělokabátníci se měli hodně z čeho zodpovídat, a Perrin neměl Balwerovi jeho nenávist za zlé, ale začínalo to být únavné.
„Tak tedy, můj pane,“ pokračoval Balwer, „troufl bych si tvrdit, že ty historky o tom, že Drak Znovuzrozený chce se Seančany uzavřít příměří, jsou víc než jen pouhé klepy. Několik zdrojů naznačuje, že jejich vůdkyni nabídl mír.“
„Ale co se mu to stalo s rukou?“ zeptal se Perrin, který z mysli zahnal další Randův obraz.
„Prosím, můj pane?“
„To nic,“ řekl Perrin.
„Navíc,“ pokračoval Balwer a sáhl si do rukávu, „mezi cairhienskými chmatáky, kapsáři a berky koluje znepokojující množství tohoto.“ Vytáhl list papim s obrázkem Perrinova obličeje. Podoba byla děsivě přesná. Perrin si papír zamračeně vzal. Nebylo na něm nic napsáno. Balwer mu podal další, stejný jako první. Následoval třetí papír, s obrázkem Mata.
„Kdes to vzal?“ zeptal se Perrin.
„Jak jsem říkal, můj pane,“ pokračoval Balwer, „v určitých kruzích kolují. Očividně slibují velké sumy peněz komukoli, kdo dodá tvoji mrtvolu, ačkoli jsem nedokázal přijít na to, kdo bude platit.“
„A tohle všechno jsi zjistil, když jsi byl na návštěvě u učenců v Randově škole?“ zeptal se Perrin.
Písař s úzkou tváří nedal najevo žádné emoce.
„Co jsi opravdu zač, Balwere?“
„Tajemník. S jistou mírou schopnosti vypátrat tajemství.“
„S jistou mírou? Balwere, nevyptával jsem se tě na minulost. Myslím, že člověk si zaslouží šanci začít znova. Ale teď jsou tu bělokabátníci, a ty jsi s nima nějak spojený. Musím vědět jak.“
Balwer stál nějakou dobu mlčky. Zvednuté stěny stanu šelestily ve větru.
„Můj předchozí zaměstnavatel byl muž, ke kterému jsem choval úctu, můj pane,“ řekl Balwer. „Děti Světla ho zabily. Některé z nich měmo/ná poznají.“
„Ty jsi pro tu osobu špehoval?“ zeptal se Perrin.
Koutky Balwerových úst se zřetelně stočily dolů. Promluvil ještě tišeji. „Prostě si jen dobře pamatuju fakta, můj pane.“
„Ano, v tom jsi hodně dobrý. Tvé služby jsou mi velmi k užitku, Balwere. Jen se ti to snažím říct. Jsem rád, že jsi tady.“
Z muže byla cítit spokojenost. „Smím-li to říct, můj pane, je osvěžující pracovat pro někoho, kdo moje informace nepovažuje prostě jenom za prostředek k tomu, aby zrazoval a kompromitoval lidi kolem sebe.“
„No, vzhledem k situaci bych ti měl nejspíš začít lip platit,“ řekl Perrin.
Z Balwera zavanula panika. „To nebude nutné.“
„Mohl bys žádat vysokou mzdu od kteréhokoli urozeného pána nebo kupce!“
„Malicherní, bezvýznamní lidi,“ řekl Balwer a prsty mu zacukaly.
„Ano, ale stejně si myslím, že bys měl dostat vyšší plat. Je to prosté. Když si do kovárny vezmeš učedníka a neplatíš mu dost, udělá dojem na tvoje pravidelné zákazníky, a jakmile si to bude moct dovolit, otevře si přes ulici vlastní kovárnu.“
„Ale ty to nechápeš, můj pane,“ řekl Balwer. „Peníze pro mě nic neznamenají. Informace… ty jsou důležité. Fakta a odhalení… jsou jako valouny zlata. Mohl bych ty valouny dát obyčejnému bankéři, aby je proměnil v mince, ale raději je dám mistru řemeslníkovi, aby vytvořil něco krásného.
Prosím, můj pane, dovol mi zůstat obyčejným tajemníkem. Víš, jeden z nejjednodušších způsobů, jak si zjistit, jestli někdo není tím, čím se zdá, je ověřit si jeho mzdu.“ Zasmál se. „Tím způsobem jsem objevil nejednoho špeha nebo zabijáka, to ano. Není třeba platit. Příležitost pracovat s tebou je sama o sobě odměnou.“
Perrin pokrčil rameny, ale přikývl a Balwer odešel. Perrin vyšel ze stanu za ním a obrázky si strčil do kapsy. Znepokojovaly ho. Vsadil by se, že jsou i v Andoru, kde je rozšiřují Zaprodanci.
Poprvé ho napadlo, jestli bude potřebovat armádu, aby byl v bezpečí. Byla to zneklidňující představa.
Vlna zvířeckých trolloků se převalila přes vrcholek kopce a poslední opevnění. Chrochtali a vyli, tlapami se silnými prsty rvali tmavou saldejskou půdu a svírali meče, kopí s háky na konci, kladiva, kyje a další ohavné zbraně. Některým odletovaly od tlam s trčícími kly sliny, zatímco jiní zírali obrovskýma, až příliš lidskýma očima, posazenýma nad hrozivými zobany. Černou zbroj zdobily ostny.