Rozbřesk frkal a tančil, zatímco Ituralde se oháněl mečem. Válečnému koni se nelíbilo, že je tak blízko zplozenců Stínu, ale byl dobře vycvičený. Byl to dar jednoho z Bašereho mužů. Tvrdil, že generál v Hraničních státech potřebuje zviře, které už s trolloky bojovalo. Ituralde teď onomu vojákovi v duchu žehnal.
Byl to krutý boj. První řada kopiníků a ti za nimi začali ustupovat. Ituralde krátce zaslechl Ankaerův hlas, jak se ujímal velení a řval na muže, aby se zařadili zpátky. Zněl zoufale. To bylo zlé.
Ituralde udeřil Volavkou na pařezu jezdeckou bojovou figurou – a sekl trolloka s býčí hlavou do krku. Kolem se rozstříkla smrdutá nahnědlá krev a tvor pozadu spadl na nestvůru s kančí hlavou. Na vrcholku kopce se vztyčila vysoká rudá korouhev, zobrazující kozlí lebku na pozadí hořícího ohně. Znak bandy ghob’hlinů. Ituralde obrátil koně, uskočil z cesty strašlivému úderu sekery a pak pobídl koně vpřed a vrazil meč trollokovi do boku. Vedle něj zemřeli Whelbom a Lehynen, dva z jeho nejlepších mužů, když ho bránili z boku. Světlo spal trolloky!
Celá řada se rozpadala. On a jeho muži nestačili, bylo jich příliš málo, ale většina jeho vojska už se stáhla. Ne, ne, ne! pomyslel si Ituralde, který se snažil vyprostit z boje a ujmout se velení. Ale kdyby ustoupil, trolloci by pronikli skrz.
Bude to muset riskovat. Na takové potíže byl připravený.
Trubka zatroubila k ústupu.
Ituralde ztuhl a s hrůzou poslouchal, jak se strašidelný zvuk rozléhá po bojišti. Trubky neměly zaznít, pokud jim nedá rozkaz on nebo člen jeho stráže! Bylo to brzo, příliš brzo.
Někteří další trubači zaslechli signál a přidali se k němu, i když jiní ne. Viděli, že je na to příliš brzy. To naneštěstí bylo horší. Znamenalo to, že polovina kopiníků začala ustupovat, zatímco druhá polovina držela pozice.
Rady kolem Ituraldeho se roztříštily a muži se rozprchli, jak se přes ně vyrojili trolloci. Byla to katastrofa, největší katastrofa, jaké se kdy Ituralde účastnil. Prsty mu ochably.
Pokud padneme, zplozenci Stínu zničí Arad Doman.
Ituralde zařval, trhl otěžemi a tryskem se hnal pryč od valících se trolloků. Zbývající vojáci z jeho stráže ho následovali.
„Helmke, Kutarisi!“ zaječel na dva ze svých mužů, statné vysoké Domance. „Dostaňte se k Durhemově jízdě a řekněte jim, ať při prvni vhodné příležitosti zaútočí na střed! Kappre, běž k Alinovým jezdcům. Rozkaž jim zaútočit na trolloky na východním křídle. Sorrentine, běž za aša’many! Chci, aby trolloci shořeli!“
Jezdci tryskem odjeli. Ituralde se rozjel na západ, do míst, kde se kopiníci stále drželi. Začal sbírat jednu ze zadních řad a posílat ji k místu, kde se obrana prohýbala. Téměř se mu to podařilo. Ale pak se objevili myrddraalové, klouzali řadami trolloků jako hadi, útočili s kluzkou rychlostí a na bojiště se snesla letka draghkarů.
Ituralde bojoval o život.
Na bojišti kolem něj vládl strašlivý chaos: řady se rozpadly, trolloci volně pobíhali a hledali snadnou kořist a myrddraalové se je místo toho snažili nahnat do útoku na pár zbývajících formací kopiníků.
Vzduchem létal oheň, jak se aša’manové zaměřili na trolloky, ale jejich střely byly menší a slabší než před pár dny. Muži vřískali, zbraně řinčely, nestvůry řvaly a všechno halil kouř pod oblohou, zataženou až příliš-ěemými mračny.
Ituralde ztěžka oddechoval. Jeho stráže padly. Přinejmenším viděl zemřít Stavena a Retta. A co ostatní? Neviděl je. Tolik umírajících. Tolik. V očích měl pot.
Světlo, pomyslel si. Alespoň jsme je přinutili bojovat. Udrželi jsme se déle, než jsem pokládal za možné.
Na severu stoupaly sloupy kouře. Nu, alespoň jedna věc se podařila – aša’man Tymoth odvedl svou práci. Druhá sada obléhacích strojů hořela. Někteří z jeho důstojníků tvrdili, že poslat jednoho z aša’manů pryč je šílenství, ale při téhle katastrofě by jeden usměrňovač navíc nic neznamenal. A až trolloci zaútočí na Maradon, to, že ty katapulty nebudou mít, bude znamenat velký rozdíl.
Rozbřesk padl. Trolločí oštěp, určený Ituraldemu, zasáhl příliš nízko. Kůň vřískal, zbraň mu trčela z krku a po potem zbrocené kůži stékala krev. Nebyl to první kůň, o něhož Ituralde přišel, a věděl, že se má odvalit stranou, ale tentokrát byl příliš vyvedený z rovnováhy. Cítil, jak mu při dopadu v noze prasklo.
Zaťal zuby, odhodlaný nezemřít vleže na zádech, a přinutil se posadit. Pustil meč – přestože to byl meč s volavkou – a plynulým pohybem zvedl zlomené odhozené kopí a vrazil ho blížícímu se trollokovi do hrudi. Ratiště pokryla tmavá páchnoucí krev, zalila Ituraldemu ruce, trollok zavřískl a zemřel.
Vzduchem se rozlehlo hřmění. Na tom nebylo nic divného – z těchhle mraků téměř pořád hřmělo, často ve strašidelném nesouladu s blesky.
Ituralde zabral, použil kopí jako páku a odstrčil trolloka stranou. Pak ho zahlédl myrddraal.
Ituralde se se zaťatými zuby natáhl po meči, ale věděl, že právě spatřil svého vraha. Jedna z těchhle věci dokázala zabít tucet mužů. Postavit se mu se zlomenou nohou…
Stejně se pokusil potácivě zvednout na nohy. Nepovedlo se mu to a s klením spadl dozadu. Ta věc se kradla vpřed, jako by tekla, a Ituralde zvedl meč a připravil se na smrt.
Do mizelce se zabodl tucet šípů.
Netvor klopýtl a Ituralde zamrkal. Hřmění sílilo. Ituralde se nadzvedl a ohromilo ho, když spatřil tisíce neznámých jezdců, kteří ve formaci útočili řadami trolloků a hnali netvory před sebou.
Drak Znovuzrozený! On přišel!
Ale ne. Muži nesli saldejskou vlajku. Ohlédl se. Brány Maradonu byly otevřené a Ituraldeho unaveným mužům, kteří přežili, bylo dovoleno vbelhat se dovnitř. Z cimbuří létal oheň – jeho aša’manům umožnili vylézt nahoru, aby získali výhodné vyvýšené postavení nad bojištěm.
Skupina dvaceti jezdců se oddělila, myrddraala srazila a podupala. Poslední muž ve skupině seskočil ze sedla a udeřil stvůru sekerou. Útočníci po celém bitevním poli trolloky sráželi, zasahovali šípy a probodávali je kopími.
A přesto… Přes bývalé Ituraldeho opevnění se valilo stále víc a víc trolloků a hnalo se ze svahu. Ale saldejská podpora, otevřené brány a ničivé útoky aša’manů budou stačit. Zbytky Ituraldeho armády prchaly do bezpečí. Byl pyšný, když spatřil Barettala a Konnela – poslední ze své stráže – jak k němu v zakrvácených uniformách pěšky klopýtají přes bojiště. Jejich koně byli nepochybně mrtví.
Zasunul meč do pochvy a vytáhl koni oštěp z krku. Opřel se o něj a podařilo se mu vstát. Dojel k němu jeden ze saldejských jezdců, muž s hubenou tváří, hákovitým nosem a huňatým černým obočím. Měl krátký zastřižený vous a pozvedl k Ituraldemu zakrvácený meč. „Jsi naživu.“
„Jsem,“ řekl Ituralde, když dorazily dva muži z jeho strážce. „Ty tomuhle vojsku velíš?“
„Prozatím,“ řekl muž. „Jmenuju se Yoeli. Dokážeš jet?“
„Lepší než zůstat tady.“
Yoeli natáhl ruku a vytáhl Ituraldeho za sebe do sedla. Ituraldeho noha prudce a bolestivě zaprotestovala, ale neměli čas čekat na nosítka.
Další dva jezdci vzali k sobě na koně Ituraldeho stráže a brzy všichni tři tryskem jeli k městu.
„Světlo vám požehnej,“ řekl Ituralde. „Ale trvalo vám to dost dlouho.“