„Já vím.“ Yoeliho hlas zněl nezvykle zachmuřeně. „Doufám, že za to stojíš, vetřelče, protože moje dnešní činy mě nejspíš budou stát život.“
„Cože?“
Muž neodpověděl. Prostě jen Ituraldeho na hřmících kopytech odvezl do bezpečí města – tedy pokud se to dalo za bezpečí považovat, neboť město bylo nyní v obležení několikasettisícové armády zplozenců Stínu.
Morgasa vyšla z tábora. Nikdo ji nezastavil, i když se na ni někteří divně dívali. Prošla zalesněným severním okrajem. Byly to duby, rostoucí daleko od sebe, aby měly jejich mohutné široké koruny prostor. Procházela pod jejich větvemi a zhluboka se nadechovala vlhkého vzduchu.
Gaebril byl jeden ze Zaprodanců.
Nakonec našla místo, kde malý horský potůček vtékal do pukliny mezi dvěma skalami a vytvářel klidné průzračné jezírko. Vysoké skály se kolem něj tyčily jako pradávný rozbitý trůn, postavený pro patnáct sáhů vysokého obra.
Stromy měly listí, přestože mnohé vypadaly nezdravě. Po obloze přešla vrstva tenčích mraků, která dovolila prstům slunečních paprsků natáhnout se ze zataženého nebe dolů. Rozptýlené paprsky zářily průhlednou vodou a vytvářely na dně jezírky skvrny světla. Mezi těmi se mrskaly malé rybky, jako by světlo zkoumaly.
Morgasa jezírko obešla a usadila se na plochém balvanu. V dálce byly slyšet zvuky tábora. Křik, zatloukání kůlů, vozíky rachotící po cestičkách.
Zirala do jezírka. Bylo něco ohavnějšího, než když si z vás někdo jiný udělal figurku? Když vás přinutil tančit na provázcích jako dřevěnou loutku? V mládí se dobře obeznámila s tím, jaké to je, klanět se vrtochům ostatních. To byl jediný způsob, jak mohla stabilizovat svou vládu.
Taringail se jí pokoušel manipulovat. Po pravdě řečeno, většinou byl úspěšný. Byli zde i další. Tolik lidí, kteří ji postrkovali tím či oním směrem. Deset let strávila tím, že se podbízela každé frakci, která byla právě nejsilnější. Deset let si pomalu budovala spojenectví. Fungovalo to. Nakonec byla schopná manévrovat sama. Když Taringail zemřel při lovu, mnozí si šeptali, že ho její smrt osvobodila, ale ti, kteří jí byli blízcí, věděli, že už ušla dlouhou cestu, aby se jeho nadvlády zbavila.
Přesně si vzpomínala na den, kdy odvrhla posledního z těch, kdo se pokládali za skutečnou moc v pozadi trůnu. Toho dne se ve svém srdci stala skutečnou královnou. Přísahala, že už nikdy nepřipustí, aby jí někdo znovu manipuloval.
A pak, po mnoha letech, přišel Gaebril. A po něm Valda, který byl horší. S Gaebrilem si alespoň neuvědomovala, co se děje. To její rány znecitlivělo.
Zvuky kroků na spadlých větvičkách jí ohlásily návštěvníka. Světlo, přicházející shora, zmatnělo, jak se tenčí mraky posunuly dál. Sluneční paprsky vybledly a rybky se rozprchly.
Kroky se zastavily vedle jejího balvanu. „Odcházím,“ promluvil Tallanvorův hlas. „Aybara dovolil svým aša’manům otvírat průchody, nejdřív do některých vzdálených měst. Půjdu do Tearu. Povídá se, že tam zase mají krále. Sbírá vojsko, aby s nim bojoval v Poslední bitvě. Chci se k nim přidat.“
Morgasa vzhlédla a upřela pohled před sebe mezi stromy. Nebyl to skutečný les. „Říkají, žes byl stejně soustředěný jako Zlatooký,“ řekla tiše. „Žes neodpočíval, že sis sotva našel čas na jídlo, že jsi všechen čas trávil hledáním způsobu, jak mě osvobodit.“
Tallanvor neřekl nic.
„Tohle pro mě nikdy žádný muž neudělal,“ pokračovala. „Taringail ve mně viděl figurku, Tom krásku, kterou je třeba dobývat a milovat, a Gareth královnu, které má sloužit. Ale žádný z nich mě neproměnil v celý svůj život, ve své srdce. Myslím, že Tom a Gareth mě milovali, ale jako něco, co je třeba držet a pečovat o to, a pak pustit. Nemyslela jsem, že ty bys mě někdy pustil.“
„Nepustím,“ řekl Tallanvor tiše.
„Odcházíš do Tearu. Přestože jsi říkal, že nikdy neodejdeš.“
„Mé srdce zůstává tady,“ řekla. „Dobře vím, co to je milovat z povzdálí, Morgaso. Dělal jsem to už celé roky před tím, než začala tahle bláznivá cesta, a budu to dělat i dál. Moje srdce mě zradilo. Možná mi nějaký trollok prokáže službu a vyrve mi ho z hrudi.“
„Taková hořkost,“ zašeptala.
„Dala jsi víc než dostatečně najevo, že má pozornost není vítaná. Královna a prostý voják. Čiré bláznovství.“
„Už ne královna,“ řekla.
„Titulem ne, Morgaso. Jen v hlavě.“
Shora se snesl list a dopadl do jezírka. Laločnatý, světle zelený list, který měl mít před sebou ještě dlouhý život.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptal se Tallanvor. „Ta naděje. Naděje, kterou si dovoluju cítit. Cestovat s tebou, chránit tě. Myslel jsem si, že to možná pochopíš. Že možná budeš ráda. A zapomeneš na něj.“
„Na něj?“
„Gaebrila,“ obořil se na ni Tallanvor. „Vidím, že na něj pořád myslíš. Dokonce i po tom, co ti udělal. Já nechám své srdce tady, ale tys to svoje nechala v Caemlynu.“ Koutkem oka viděla, jak se odvrátil. „Ať už jsi v něm viděla cokoli, já to nemám. Jsem jenom prostý, obyčejný pitomý gardista, který nedokáže říkat správná slova. Lísala ses ke Gaebrilovi, a on si tě v podstatě nevšímal. Taková je láska. Zatracenej popel, vlastně jsem s tebou dělal skoro totéž.“
Nic neřekla.
„Takže,“ řekl, „to je důvod, proč musím odejít. Teď jsi v bezpečí a na ničem jiném nezáleží. Světlo mi pomoz, ale tohle je poraď to jediné, na čem mi záleží!“
Vyrazil pryč a pod nohama mu praskaly větvičky.
„Gaebril byl jeden ze Zaprodanců,“ řekla.
Praskání větviček ustalo.
„Ve skutečnosti to byl Rahvin,“ pokračovala. „Zmocnil se Andoru použitím jediné síly a nutil lidi dělat, co řekl.“
Tallanvor zasyčel a větvičky opět začaly praskat, jak spěchal zpátky k ní. „Víš to jistě?“
„Jistě? Ne. Ale dává to smysl. Nemůžeme ignorovat, co se ve světě děje, Tallanvore. Počasí, to, jak se v jediném úderu srdce kazí jídlo, postup tohohle Randa al’Thora. On není žádný falešný Drak. Zaprodanci musejí být znovu volní.
Co bys dělal, kdybys byl jedním z nich? Vybudoval vojsko a dobýval? Nebo bys prostě nakráčel do paláce a vzal si za manželku královnu? Pokřivil jí mysl tak, že tě nechá dělat, co chceš? Získal bys zdroje celé země, a to vše s minimálním úsilím. Sotva bys musel hnout prstem…“
Zvedla hlavu a zahleděla se do dálky. K severu. K Andoru. „Říkají tomu nátlak. Temné, ohavné tkanivo, které svůj cíl připraví o vůli. Nemám ani vědět, že existuje.
Říkáš, že na něj myslím. To je pravda. Myslím na něj a nenávidím ho. Nenávidím sebe za to, co jsem mu dovolila udělat. Ajedna část mého srdce ví, že kdyby se tady objevil a něco ode mě chtěl, dala bych mu to. Nedokázala bych si pomoct. Ale to, co k němu cítím – to, co spojuje moji touhu a moji nenávist jako dva prameny v copu – to není láska.“
Obrátila se a pohlédla dolů na Tallanvora. „Já vím, co je láska, Tallanvore, a Gaebril tu moji nikdy neměl. Pochybuju, že tvor jako on by mohl lásku pochopit.“
Tallanvor jí pohlédl do očí. Ty jeho byly tmavě šedé, něžné a průzračné. „Ženo, zase jsi mi dala tu zrůdnou naději. Dávej si pozor na to, co ti leží u nohou.“
„Potřebuju čas k přemýšlení. Upustil bys, prozatím, od záměru odejít do Tearu?“
Uklonil se. „Morgaso, pokud ode mě něco chceš – cokoli - stačí ti jen požádat. Myslel jsem, že jsem to řekl jasně. Nechám své jméno vymazat ze seznamu.“