Odešel. Morgasa se za ním dívala, a navzdory nehybným stromům a klidnému jezírku před ní zuřila v její mysli bouře.
KAPITOLA 22
Konec legendy
V noci Gawyn rány Bílé věže neviděl.
V temnotě nikdo nedokázal rozeznat rozdíl mezi nádherně spletitou freskou a zdí plnou nesprávně položených dlaždic. V noci se i z nejkrásnějších budov v Tar Valonu stávaly další temné hroudy.
A v noci byly díry a jizvy na Bílé věži zakryty obvazem temnoty. Za tak temné noci, jakou způsobovala ta mračna, nebylo samozřejmě možné rozeznat ani barvu Věže. Černá nebo bílá; v noci na tom skutečně nezáleželo.
Gawyn kráčel po pozemcích Bílé věže, oblečený do tuhých kalhot a kabátu v červené a zlaté barvě. Jako by měl uniformu, ale nepatřil k nikomu určitému. Zdálo se, že v poslední době skutečně k nikomu nepatří. Takřka bezděčně zamířil ke vstupu do východni věže, jako by chtěl vyšplhat k Egwainině ložnici. Zaťal zuby a obrátil se opačným směrem.
Měl by spát. Ale po téměř týdnu, kdy po nocích střežil Egwaininy dveře, si dával -jak vojáci rádi říkali – půlnoční oběd. Možná mohl zůstat ve svých pokojích a odpočívat, ale jeho ubytování v kasárnách Bílé věže mu připadalo omezující.
Nedaleko se trsy trávy kradly dvě malé divoké kočky a v očích se jim odráželo světlo pochodní na strážním stanovišti. Kočky se držely při zemi a měřily si ho, jako by – na kratičký okamžik – uvažovaly, jestli by stál za útok. Vzduchem nad ním proplachtila neviditelná sova a jediným důkazem její přítomnosti bylo osamělé pírko, které se sneslo k zemi. V noci bylo jednodušší předstírat. Někteří lidé tak prožili celý život, když před otevřenými okny denního světla upřednostňovali závěsy temnoty, protože ty jim umožňovaly vidět svět celý zahalený stínem.
Už zavládlo léto, ale přestože ve dne bylo horko, noc byla nezvykle chladná. Závan větru ho rozechvěl. Od smrti té nešťastné bílé k žádné další vraždě nedošlo. Kdy vrah znovu udeří? On – či ona – právě v tuto chvíli mohl procházet chodbou a hledat osamělou Aes Sedai, stejně jako ty kočky hledaly myši.
Egwain ho od svých dveří vyhnala, ale to neznamená, že nemůže zůstat na stráži. K čemu bylo chodit po pozemku? Měl by být uvnitř, kde měl možnost vykonat něco užitečného. Gawyn zamířil k jednomu ze vchodů pro služebnictvo.
Nízká chodba uvnitř byla čistá a dobře osvětlená, jako celý zbytek Věže, i když podlahu tvořila matná šedá břidlice místo lesklých dlaždic. Z otevřené místnosti napravo od něj, kde gardisté mimo službu trávili čas se svými druhy, se nesl smích a klábosení. Gawyn dveře jen přelétl pohledem, ale pak ztuhl.
Znovu se podíval dovnitř a některé z mužů poznal. „Mázone? Celarku? Zangu? Co to tady tropíte?“
Ti tři polekaně zvedli hlavy a pak se zatvářili mrzutě. Patřili asi k půltuctu molodců, kteří s odpočívajícími gardisty hráli v kostky a kouřili dýmky. Molodci se vyškrábali na nohy a zasalutovali mu, ačkoli už nebyl jejich velitel. Zdálo se, že si to neuvědomují.
Celark, který z nich seděl nejblíž, si ke Gawynovi pospíšil. Byl to hubený chlapík se světle hnědými vlasy a silnými prsty. „Můj pane,“ řekl. „Nic důležitýho, můj pane. Jen trocha neškodné zábavy.“
„Strážci nevidí takové chování rádi,“ řekl Gawyn. „Dobře to víš, Celarku. Pokud se roznese, že takhle ponocujete u kostek, nikdy žádnou Aes Sedai nepřesvědčíte, aby se s vámi spojila.“
Celark udělal obličej. „Ano, můj pane.“
V jeho výrazu bylo jakési zdráhání. „O co jde?“ zeptal se Gawyn. „Ven s tím, chlape.“
„Teda, můj pane,“ řekl Celark. „Jde o to, že někteří z nás si už nejsme jistí, že chceme být strážci. Všichni jsme sem nepřišli kvůli tomu, víš. Někteří byli jako ty, chtěli cvičit s nejlepšími. A zbytek… no, věci se teď změnily.“
„Jaké věci?“ zeptal se Gawyn.
„Hlouposti, můj pane,“ řekl muž s pohledem sklopeným k zemi. „Samozřejmě máš pravdu. Zítra brzo ráno začíná výcvik. No ale my už jsme válku zažili. Teď jsme vojáci. Stát se strážcem je všechno, o co by měl muž usilovat. Ale někteří z nás by raději nechtěli přijít o to, co mají teď. Chápeš?“
Gawyn pomalu přikývl.
„Když jsem přišel do Věže,“ řekl Celark, „nic jsem nechtěl víc, než se stát strážcem. Teď už nevím, jestli chci celý život strávit ochranou jedné ženy, osamělý, touláním po zemi.“
„Mohl by ses stát strážcem nějaké hnědé nebo bílé,“ řekl Gawyn. „A zůstat ve Věži.“
Celark se zamračil. „Se vší úctou, můj pane, myslím, že to by mohlo být úplně stejně špatné. Strážci… nežijí jako jiní muži.“
„To jistě ne,“ řekl Gawyn a zvedl pohled vzhůru směrem k Egwaininým vzdáleným komnatám. On k těm dveřím nepůjde. Přinutil se znovu pohlédnout na Celarka. „Není hanba zvolit si jinou cestu.“
„Ostatní se tváří, že ano.“
„Ostatní se pletou,“ řekl Gawyn. „Sežeň ty, kdo chtějí zůstat s molodci, a zítra se hlaste kapitánu Chubainovi. Promluvím s ním. Vsadím se, že byste se mu hodili jako oddíl věžové gardy. Při seančanském útoku ztratil hodně mužů.“
Celark se viditelně uvolnil. „To bys udělal, můj pane?“
„Samozřejmě. Bylo mi ctí vám chlapům velet.“
„Myslíš… možná by ses k nám mohl přidat?“ V mladíkově hlase zaznívala naděje.
Gawyn zavrtěl hlavou. „Já se chci vydat po jiné cestě. Ale dá-li Světlo, skončím dost blízko, abych na vás mohl dávat pozor.“ Kývl k místnosti. „Vrať se zpátky ke hře. Promluvím o vás i s Makzimem.“ Makzim byl přísný strážce s mohutnýma rukama, který v současnosti vedl výcvik.
Celark vděčně přikývl a odspěchal za ostatními. Gawyn pokračoval dál chodbou a přál si, aby měl tak snadnou volbu jako oni.
Ponořený v myšlenkách vyšel na půl cesty k Egwaininým komnatám, než se zarazil a uvědomil si, co dělá. Potřebuju se nějak rozptýlit. Ještě nebylo tak pozdě. Možná by mohl najít Brynea a popovídat si s ním.
Gawyn zamířil k Bryneovým pokojům. Pokud bylo Gawynovo postavení mezi Aes Sedai nezvyklé, Bryne na tom byl téměř stejně: strážce bývalé amyrlin, generál Egwaininy vítězné armády a proslulý hlavni kapitán. Dveře Bryneova pokoje byly pootevřené a propouštěly do chodby s modrými dlaždicemi pruh světla. Když byl vzhůru, měl to tak ve zvyku, pro případ, že by ho některý z jeho důstojníků potřeboval. Mnoho nocí strávil Bryne mimo Věž, na některém z velících stanovišť na ostrově nebo v nedaleké vesnici.
Gawyn tiše zaklepal.
„Dále,“ ozval se Bryneův známý, pevný hlas. Gawyn vklouzl dovnitř a pak dveře přivřel tak, aby zůstaly pootevřené jako předtím. Bryne seděl u vratce vyhlížejícího stolu a psal dopis. Zalétl ke Gawynovi pohledem. „Vydrž chvilku.“
Gawyn čekal. Stěny byly pokryté mapami Tar Valonu, Andoru, Cairhienu a přilehlých oblastí. Na mnohých z nich byly čerstvé poznámky červenou křídou. Bryne se připravoval na válku. Z poznámek bylo jasné, že předpokládá, že nakonec bude muset proti trollokům bránit samotný Tar Valon. Několik map zobrazovalo vesnice v severní části země s údaji o opevnění – pokud bylo – a věrnosti Tar Valonu. Poslouží jako zásobovací stanice a předsunutá stanoviště. Kroužky na další mapě zachycovaly prastaré strážní věže, opevnění a ruiny.
Z Bryneových výpočtů čišela jakási metodická nevyhnutelnost a pocit naléhavosti. Neměl v úmyslu stavět nová opevnění, ale využít ta stávající. Přesouval vojáky do vesnic, které pokládal za nejužitečnější; další mapa ukazovala pokrok v aktivním verbování.