Nic tam nebylo. Egwaininy dveře – vykládané zlatém v podobě avendasory – byly zavřené a chodba prázdná. Gawyn s povzdechem zavrtěl hlavou a zády se opřel o stěnu, aby si natáhl boty. Kéž by Egwain alespoň dovolila Chubainovi, aby k jejím dveřím postavil stráže. Nechat je nehlídané bylo…
Ve stínu kousek za Egwaininými dveřmi se něco pohnulo. Gawyn ztuhl. Nebyla tam příliš velká tmavá plocha, jen pár coulů široký stín ve výklenku. Když si však temné místo prohlížel, dělalo mu problémy na něm udržet oěi. Jeho pohled stále sklouzával, jako hrudka másla na horkém tuřínu.
Zdálo se… zdálo se, že tma je větší, než si původně myslel. Proč se na ni nedokázal podívat přímo?
Zahlédl bleskový pohyb a něco prolétlo vzduchem. Gawyn se vrhl na bok a ocel narazila do kamene. S jednou botou obutou tu druhou pustil a tasil meč. Nůž, který mířil na jeho srdce, klouzal po dlaždicích na podlaze.
Gawyn napjatě vyhlédl za roh. Někdo prchal dolů chodbou. Někdo celý v černém a s kápí přes hlavu.
Gawyn se s taseným mečem rozběhl za onou osobou, máchal rukama a nemotorně našlapoval, neboť měl obutou jen jednu botu. Vrah byl neuvěřitelně rychlý. Gawyn zařval na poplach a jeho hlas se ozvěnou nesl prázdnými chodbami Věže; pak zahnul doleva. Zabiják bude muset zabočit a přiběhnout chodbou tady zprava.
Gawyn vrazil do další chodby a hnal se směrem, který vraha odřízne. Smykem vybral další roh.
Chodba byla prázdná. Vrátil se vrah zpátky? Gawyn se s klením rozběhl a doběhl do původní chodby na opačném konci. Nikde nikdo. Možná nějaké dveře? Všechny povedou do slepé uličky. Kdyby Gawyn počkal, než dorazí pomoc…
Ne, pomyslel si Gawyn a obrátil se. Tma. Hledej tmu. U rámu dveří nalevo od něj byla temná skvrna. Příliš malá, než aby se v ní někdo ukrýval, ale když se na ni díval, měl stejný pocit ztráty orientace jako předtím.
Vyskočila z ní nějaká postava a ohnala se mečem po Gawynově hlavě. Švihl mečem do figury Řezání rákosí a srazil útok stranou. Zabiják byl mnohem menší než Gawyn, takže ten by měl mít velkou výhodu, pokud šlo o dosah. Přesto se protivník pohyboval neuvěřitelně rychle, bodal po Gawynovi rychlou sérií výpadů a nepoužíval žádnou šermířskou figuru, kterou by Gawyn poznával.
Gawyn provedl Vířící vítr, neboť byl donucen počínat si jako v obklíčení. Stěží se mu dařilo držet si útočníka od těla. V dálce slyšel výkřiky – stráže odpovídaly na jeho poplašné volání. Znovu zařval.
Z útočníkových pohybů vycítil nespokojenost; vrah čekal, že Gawyna rychle porazí. Nu, Gawyn očekával totéž, ale soustředit se na tohoto protivníka bylo nesmírně těžké. Gawynovy údery – když se mu je povedlo zasadit — zasahovaly místo těla vzduch.
Gawyn se stočil stranou a zvedl meč ve figuře Kanec se řítí dolů horou. To však zabijákovi poskytlo příležitost; hodil po Gawynovi další nůž a přinutil ho ustoupit stranou.
Nůž zazvonil o zeď a vrah se rozběhl chodbou. Gawyn se hnal za ním, ale nedokázal s ním udržet krok. Brzy byl zabiják daleko vpředu a vrhl se doleva. Tím směrem ležela řada křižovatek.
Taková rychlost, pomyslel si Gawyn, zastavil se a s rukama na kolenou lapal po dechu. To není přirozené.
Vzápětí dorazili dva Chubainovi gardisté s tasenými meči. Gawyn ukázal rukou. „Vrah. Poslouchal u Egwaininých dveří. Běžel tudy.“
Jeden se rozběhl tím směrem. Druhý odešel vyhlásit všeobecný poplach.
Světlo! napadlo Gawyna. Co když jsem ho nepřekvapil při odposlouchávání? Co když jsem ho překvapil cestou ven?
Gawyn se vrhl k Egwaininým dveřím a všechna únava z něj spadla. S taseným mečem dveře zkusil. Nebyly zamčené!
„Egwain!” vykřikl, rozrazil dveře a vrhl se do pokoje.
Náhle vybuchlo světlo a ozvala se ohromující rána. Gawyn byl v okamžení omotaný něčím pevným: neviditelnými provazy, které ho zvedly do vzduchu. Jeho meč spadl na zem a pusu mu zacpala neviditelná síla.
Takže když samotná amyrlin vyšla z ložnice, zmítal se odzbrojený u stropu. Amyrlin byla ve střehu, oblečená v karmínově rudých šatech, lemovaných zlatém.
Nevypadala potěšeně.
Mat seděl v hostinci vedle krbu a přál si, aby oheň nebyl tak horký. Cítil to horko přes otřepaný kabát a bílou košili, doplněnou silnými pracovními kalhotami. Jeho boty měly dobré podrážky, ale na bocích byly odřené. Neměl klobouk, šátkem si zakrýval dolní polovinu obličeje a opíral se na židli ze dřeva horského dubu.
Elain stále měla jeho medailon. Bez něj se cítil nahý. Vedle židle měl opřený krátký meč, ale bylo to spíš divadlo. Vedle něj se nevinně opírala vycházková hůl; raději by použil tu nebo nože ukryté v kabátu. Meč byl ale víc vidět a při pohledu na něj si to berkové, kteří se potloukají po ulicích Dolního Caemlynu, raději dvakrát rozmyslí.
„Vím, proč se na něho ptáš,“ řekl Chet. Chlap jako Chet byl skoro v každé krčmě. Dost starý na to, aby viděl muže jako Mat, jak se rodí, vyrůstají a umírají, a byl ochotný o všech těch rocích povídat, když jste do něj nalili dost pití. Nebo často, i když jste to neudělali.
Strniště na Chetově tváři bylo prokvetlé stříbrem a na hlavě měl nakřivo posazenou čapku. Jeho kabát plný záplat kdysi býval černý a černobílý odznak na kapse byl příliš vybledlý, než aby se dal rozeznat. Mlhavě se podobal vojenskému – a k takovým jizvám, jako ta tlustá rozšklebená, co měl na tváři a krku, člověk obvykle nepřišel v hospodské rvačce.
„Jo,“ pokračoval Chet. „Po veliteli té Bandy se ptá spousta lidí. No, za tenhle džbánek piva jsem ti vděčnej, tak dovol, ať ti něco poradím. Chodíš jako někdo, kdo ví, za kterej konec držet meč, ale byl bys cvok, kdybys toho chlápka vyzval. Princ krkavců, urozený pán štěstěny. Čelil samotnýmu smrťákovi a hrál v kostky o svoji budoucnost, to udělal. A nikdy v žádným boji neprohrál.“
Mat nic neřekl. Opřel se. Tohle byla dneska v noci čtvrtá krčma a ve třech z nich se doslechl klepy o Matrimu Cauthonovi. Byl na nich sotva ždibec pravdy. Krev a zatracenej popel!
Ano, jistě, kolovaly historky i o jiných lidech. Většinou o Randovi, což pokaždé, když je slyšel, v jeho hlavě vyvolalo víření barev. Seančani dobyli Tear, ne, lllian, ne, Rand je všechny porazil a právě bojuje v Poslední bitvě. Ne! Navštěvuje spící ženy a obtěžkává je. Ne, to dělá Temný. Ne, Mat je Temný!
Zatracené povídačky. Mata měli nechat na pokoji. Některé z nich dokázal vystopovat zpátky k Bandě – jako příběh o městě plném probouzejících se mrtvých. Ale spousta lidí tvrdila, že jim ty historky vyprávěli strýčkové, bratranci nebo synovci.
Mat Chetovi cvmkl měďák. Muž se zdvořile dotkl čapky a šel si koupit další pití. Mat neměl chuť pít. Měl podezření, že jeho obrázky jsou jedním z důvodů, proč se ty historky šíří tak rychle. V poslední krčmě, do které zašel, někdo dokonce vytáhl kopii – poskládanou a pokrčenou – a ukázal mu ji. Nicméně zatím ho nikdo nepoznal.
V krbu dál praskal oheň. Dolní Caemlyn se rozrůstal a podnikavci si uvědomili, že by jim z poskytování ubytování a pití návštěvníkům mohl plynout slušný zisk. Takže se kůlny začaly měnit na krčmy a krčmy na pořádné hostince.
Po dřevě byla velká sháňka a mnohé ze žoldnéřských kumpanií se daly na dřevorubectví. Některé pracovaly poctivě a odváděly královně daň ze zisku. Jiné se zákonů až tak nedržely. Už se kvůli tomu i věšelo. Kdo by si to byl pomyslel? Provaz za krádež stromů? Co bude příště? Provaz za krádež bláta?