,Copak byste si přál?’ zeptala se se severoanglickým přízvukem.
,Jsem váš soused — tamhle odnaproti,’ řekl jsem a kývl jsem hlavou směrem k našemu domu. ,Vidím, že jste se zrovna nastěhovali, a tak mě napadlo, že kdybych vám mohl nějak pomoct -’
,Až budem něco potřebovat, tak vám to řeknem,’ odsekla žena a zabouchla mi dveře před nosem. To hulvátské odmítnutí mě dopálilo natolik, že jsem se otočil a šel jsem domů. Celý večer, ačkoli jsem se pokoušel myslet na jiné věci, vracel jsem se v duchu stále k tomu příšernému zjevu v okně a k neurvalosti té ženy. Rozhodl jsem se, že o tom přízraku nebudu manželce nic říkat, poněvadž je nervózní a přecitlivělá žena, a netoužil jsem se s ní podělit o nepříjemný dojem, který to udělalo na mne. Přesto však jsem jí před usnutím řekl, že do vilky se nastěhovali noví nájemníci. Odpověd jsem od ni na to nedostal.
Spávám obvykle, jako když mě do vody hodí. U nás v rodině se o tom dokonce vtipkovalo — že neexistuje nic, co by mě dokázalo v noci probudit. Přesto však jsem právě tu noc měl mnohem lehčí spánek než obvykle. Zda to bylo způsobeno mírným vzrušením, které ve mně vyvolalo to malé dobrodružství, nebo něčím jiným — to nevím. V polospánku jsem si byl nejasné vědom, že se v pokoji cosi děje — postupně mi došlo, že se má žena obléká, že si na sebe bere plášť a uvazuje si čepec. Už jsem otvíral rty, abych zamumlal pár rozespalých slov překvapení či protestu nad tím, že tak časně vstává, když jsem pojednou přimhouřenýma očima spatřil její tvář, ozářenou světlem svíčky. Užasl jsem tak, že jsem nebyl mocen slova. Měla ve tváři vyraz, jaký jsem u ní nikdy dřív neviděl — vůbec bych nevěřil, že se s něčím takovým u ní kdy shledám. Byla smrtelně bledá, rychle oddechovala, a když si zapínala plášť, kradí pokukovala po mé posteli, zda mě nevzbudila. Potom v domnění, že stále tvrdě spím, potichu vyklouzla z pokoje a za okamžik jsem uslyšel ostré skřípnutí, které mohlo pocházet jen od veřeji domovních dveří, posadil jsem se na posteli a zaťukal jsem kotníky o pelest, abych se ubezpečil, zda opravdu bdím. Pak jsem zpod polštáře vytáhl hodinky. Byly tři hodiny. Co proboha mohla má žena hledat na venkovské silnici ve tři hodiny v noci?
Seděl jsem tak asi dvacet minut, obracel jsem si to znova a znova v hlavě a snažil jsem se najít nějaké přijatelné vysvětlení. Čím víc však jsem o tom přemýšlel, tím mi to připadalo nepochopitelnější a nevysvětlitelnější. Pořád ještě jsem si s tím lámal hlavu, když jsem znova uslyšel, že se dveře zlehka zavřely, a podle kroků jsem poznal, že přichází po schodech nahoru.
,Kde jsi probůh byla, Effie?’ zeptal jsem se, když vešla.
Prudce sebou při těch slovech škubla a přidušeně vykřikla, a to trhnutí a ten výkřik mě znepokojily ještě víc než všechno ostatní, neboť v nich bylo cosi nepopsatelně provinilého. Ala manželka byla vždy upřímná, otevřená žena, a zamrazilo mě, když jsem ji pojednou viděl, jak se vkrádá do svého pokoje po špičkách a není s to potlačit výkřik a bezděčné gesto, když ji osloví vlastní manžel.
,Ty jsi vzhůru, Jacku?’ zvolala a nervózně se zasmála. ,Jak je to možné — myslela jsem, že tě nedokáže probudit nic na světě.’
,Kde jsi byla?’ zeptal jsem se přísněji.
,Nedivím se, že tě to překvapilo,’ řekla a neušlo mi, že se jí třesou prsty, když si rozepínala plášť. ,Já si totiž taky nevzpomínám, že bych kdy v životě něco podobného udělala. Měla jsem najednou pocit, že se tu dusím a že si musím trochu vyjít na čerstvý vzduch. Byla bych snad omdlela, kdybych se nešla trochu projít. Stála jsem pár minut přede dveřmi a teď už se zas cítím docela dobře.’
Za celou dobu, co mi tu historku vyprávěla, ani jednou se na mě nepodívala a také hlas měla úplně jiný než obvykle. Bylo jasné, že mi vykládá něco, co není pravda. Neodpověděl jsem jí na to a s bolestí v srdci jsem se otočil ke zdi. Hlavou se mi honila spousta sžíravých pochyb a podezření. Co to má žena přede mnou skrývá? Kde byla během té podivné vycházky? Zdálo se mi, že nebudu mít klid, dokud se to nedovím, ale příčilo se mi vyptávat se jí znova, když mi už jednou zalhala. Zbytek noci jsem se zmítal a převaloval na posteli, vymýšlel jsem si nejrůznější teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou.
Měl jsem ten den jet do Londýna, ale byl jsem tak rozrušen, že jsem nebyl schopen soustředit se na obchodní záležitosti. Připadalo mi, že manželka je stejně rozčilená jako já, a z jejích letmých, tázavých pohledů, které po mně vrhala, mi bylo jasné, že ví, že jejímu tvrzení nevěřím, a že je s rozumem v koncích a neví, co počít. Při snídani jsme spolu vyměnili sotva pár slov a hned poté jsem se vydal na procházku, abych na svěžím ranním vzduchu znova celou věc uvážil.
Zašel jsem až ke Crystal Palace, asi hodinu jsem se toulal po okolí a v jednu jsem se vrátil do Norbury. Náhodou jsem šel zrovna kolem oné vilky, a tak jsem zůstal na okamžik stát, abych se podíval do oken, zda v některém znova nezahlédnu tu podivnou tvář, která na mě předchozího dne civěla. Jak jsem tam stál, dveře se pojednou otevřely a — představte si mé překvapení, pane Holmesi — z vilky vyšla má žena!
Když jsem ji uviděl, oněměl jsem úžasem, ale moje pocity nebyly ničím ve srovnání s těmi, které se zračily v její tváři, jakmile se naše oči setkaly. Na okamžik se zdálo, že by nejraději couvla zpátky do domu, ale pak si uvědomila, že by jakékoli skrývání nebylo k ničemu, a přistoupila ke mně s tváří bílou jak stěna a vyděšenýma očima, které usvědčovaly ze lži úsměv na jejích rtech.
,Och, Jacku!’ řekla. ,Zašla jsem se sem podívat, zda bych nemohla být našim novým sousedům nějak užitečná. Proč se na mě tak díváš, Jacku? Snad se na mě nezlobíš?’,Teď tedy vím, kam jsi šla dnes v noci,’ řekl jsem. ,Jak to myslíš?’ zvolala.
,Byla jsi tady. Vím to s jistotou. Co je to za lidi, že je chodíš navštěvovat v takovou hodinu?’
,Nikdy dřív jsem tu nebyla.’
,Jak mi můžeš vykládat něco, o čem víš sama, že to není pravda?’ zvolal jsem. ,Vždyť ti přeskakuje hlas, když to říkáš. Měl jsem před tebou někdy já nějaké tajemství? Půjdu teď rovnou do vilky a zjistím si, co za tím vlastně vězí.’
,Ne, to ne, Jacku, proboha!’ vyjekla v neovladatelném vzrušení. Když jsem pak přistoupil ke dveřím, chytila mě za rukáv a křečovitě mě tahala zpátky.
,Prosím tě, nedělej to, Jacku,’ volala. ,Přísahám, že ti jednoho dne všechno povím, ale jestli do té vilky půjdeš teď, nemůže to skončit jinak než neštěstím.’ Když jsem se ji pak pokusil setřást, pověsila se na mě a začala šílené prosit.
,Věř mi, Jacku!’ volala. ,Věř mi ještě tentokrát. Nikdy nebudeš mít důvod toho litovat. Víš přece, že bych před tebou neměla žádné tajemství, kdyby to nebylo pro tvé dobro. Tady je ale v sázce celý náš život. Půjdeš–li se mnou domů, bude všechno v pořádku. Jestli si ale vynutíš vstup do vilky násilím, je mezi námi konec.’