Byl ponurý, deštivý říjnový den. Záclony jsme měli napůl zatažené a Holmes se choulil na pohovce a znova a znova pročítal dopis, který mu došel ranní poštou. Pokud jde o mne, v době, kdy jsem sloužil v Indii, naučil jsem se lépe snášet horko než zimu a přetopený pokoj, v němž teploměr ukazoval dvaatřicet stupňů, nepůsobil mi pražádné obtíže. V novinách nebylo nic zajímavého. Parlament přerušil zasedání. Kdekdo byl mimo Londýn a mně se zastesklo po lesních pasekách New Forestu a po oblázkových plážích v Southsea. Splasklé bankovní konto mě donutilo odložit dovolenou a mého přítele venkov či moře nelákaly ani v nejmenším. Nejraději se povaloval uprostřed pěti miliónů lidí, rozhazoval své sítě, prohlížel, co v nich uvízlo, a citlivě reagoval na každé sebemenší podezření či zmínku o nějakém nevyřešeném zločinu. Láska k přírodě mezi jeho početné vlohy nepatřila a Londýn opouštěl pouze tehdy, když momentálně odvrátil pozornost od městského zlosyna a vyrazil po stopách nějakého jeho provinciálního kolegy na venkov.
Viděl jsem, že Holmes je příliš zahloubán a není mu právě dvakrát do řeči. Odložil jsem proto nudné noviny, zabořil jsem se do křesla a oddal jsem se melancholickým úvahám. Hlas mého přítele mě pojednou vyrušil ze zamyšlení.
„Máte pravdu, Watsone,“ řekl. „To je opravdu velice absurdní způsob, jak si vyřizovat spory.“
„Naprosto absurdní!“ zvolal jsem, ale pak jsem si náhle uvědomil, že vlastně zareagoval na moje nejskrytější myšlenky. Narovnal jsem se v křesle a vytřeštil jsem na něho oči v naprostém údivu.
„Co zas je tohle, Holmesi?“ zvolal jsem. „To už tedy přesahuje všechny meze mé fantazie.“
Srdečně se zasmál mým rozpakům.
„Jistě si vzpomínáte,“ řekl, „že jsem vám nedávno četl pasáž z jedné Poeovy povídky, v níž jakýsi důvtipný muž sleduje nevyřčené myšlenky svého přítele, a vy jste to tehdy pokládal za pouhou tour de force autora. Když jsem poznamenal, že vlastně dělám v jednom kuse totéž, vyjádřil jste svou nedůvěru.“
„To jsem neřekl!“
„Možná že jste to neřekl nahlas, milý Watsone, ale vaše obočí mi to neklamně prozradilo. A když jsem teď viděl, jak jste odložil noviny a oddal se meditacím, potěšila mě příležitost sledovat vaše myšlenkové pochody a případně se do nich vmísit, abych vám dokázal, že jsem s vašimi úvahami neztratil kontakt.“
Já jsem však stále ještě nebyl spokojen. „V příkladu, který jste mi četl,“ řekl jsem, „dospěl ten důvtipný muž ke svým závěrům na základě činů pozorované osoby. Jestli se dobře pamatuji, zakopl o hromadu kamení, podíval se na hvězdy a tak dále. Já jsem ale klidně seděl v křesle — jaké vodítko jsem vám tedy mohl poskytnout?“
„Podceňujete sám sebe. Rysy tváře byly člověku dány k tomu, aby jimi vyjadřoval své pocity, a vaše tvář je vaším věrným služebníkem.“
„Chcete říct, že jste mé myšlenkové pochody vyčetl z rysů mé tváře?“
„Ano, z vašich rysů a hlavně z očí. Nedokážete si náhodou vybavit, čím vaše úvahy začaly?“
„Ne, to už nedokážu.“
„Pak vám to povím. Když jste odložil noviny, což byl pohyb, jímž jste upoutal mou pozornost, seděl jste asi půl minuty s naprosto bezmyšlenkovitým pohledem. Pak se vaše oči zafixovaly na čerstvě zarámovaný obraz generála Gordona a ze změny vaší tváře jsem usoudil, že jste začal přemýšlet. Příliš daleko jste se však nedostal. Obrátil jste oči k nezarámovanému obrazu Henryho Warda Beechera, který stojí nahoře na vašich knihách. Pak jste pohlédl na zeď a samozřejmě bylo jasné, nač myslíte. Pomyslel jste si, že kdyby byl portrét zarámovaný, zakryl by právě to prázdné místo na stěně a byl by vhodným protějškem Gordonovy podobizny.“
„Sledoval jste mě obdivuhodně!“ zvolal jsem.
„Až sem jsem se stěží mohl zmýlit. Pak jste se ale v myšlenkách vrátil k Beecherovi a upřeně jste se na portrét zadíval, jako byste chtěl z rysů vyčíst jeho povahu. Pak jste přestal mhouřit oči, ale hleděl jste na portrét dál a vypadal jste zamyšleně. Zřejmě jste se v duchu rozpomínal na události Beecherovy kariéry. Dobře jsem si uvědomil, že přitom nemůžete nepomyslet na poslání, jehož se podjal na podporu Severu v době občanské války, neboť si vzpomínám na vaše vášnivé rozhořčení nad tím, jak byl přijat těmi nejnepokojnějšími vrstvami našeho národa. Tehdy vás to tak popudilo, že jsem věděl, že nemůžete myslet na Beechera a nemyslet i na tohle. Když jsem za okamžik viděl, že jste od obrazu odvrátil oči, začal jsem tušit, že se v duchu obíráte válkou Severu proti Jihu, a když mi neušlo, že máte sevřené rty, že vám planou oči a zaťal jste pěsti, byl jsem přesvědčen, že opravdu myslíte na udatnost, kterou obě strany v tom zoufalém zápase prokázaly. Pak ale vaše tvář znovu zesmutněla a zavrtěl jste hlavou. V té chvíli jste se v myšlenkách pozastavil nad smutkem a hrůzou a zbytečně zmarněnými životy. Rukou jste se bezděčně dotkl vlastního starého zranění a na rtech se vám zachvěl úsměv, který mi naznačil, že vám přišla na mysl směšná stránka takového způsobu urovnávání mezinárodních problémů. V tomto bodě jsem s vámi souhlasil, že je to absurdní, a měl jsem radost z toho, že veškeré moje dedukce byly správné.“
„Absolutně!“ řekl jsem. „Ale teď, když jste to vysvětlil, musím přiznat, že jsem tím udiven stejně jako předtím.“
„Bylo to velice banální, milý Watsone, ujišťuji vás o tom. Nebyl bych tím vůbec obtěžoval vaši pozornost, nebýt toho, že jste onehdy projevil jistou nedůvěru. Vidím však, že večer s sebou přinesl lehký větřík. Co byste řekl menší procházce po Londýně?“
Měl jsem už našeho malého obývacího pokoje po krk, a s radostí jsem přijal jeho pozváni. Tři hodiny jsme se společně procházeli a pozorovali věčně proměnlivý kaleidoskop života a jeho přílivy i odlivy ve Fleet Street a na Strandu. Holmesův charakteristický způsob konverzace, jeho bystrá všímavost k detailům a jemná schopnost vyvozovat z nich závěry — to všechno mě bavilo a poutalo zároveň.
Bylo už deset hodin, když jsme se znova vrátili do Baker Street. Před našimi dveřmi čekal krytý kočár.
„Hm! Nějaký doktor — praktický lékař, jak vidím,“ řekl Holmes. „Neprovozuje praxi ještě příliš dlouho, ale má už práce nad hlavu. Hádám, že k nám přijel na konzultaci. Štěstí, že jsme se vrátili!“
Byl jsem dostatečně obeznámen s Holmesovými metodami, abych dokázal sledovat jeho uvažování a abych poznal, že podklad k rychlé dedukci mu poskytla charakteristická souprava různých lékařských nástrojů v proutěném koši, který visel v kočáře a byl ozářen světlem lucerny. Světlo nahoře v okně nám potvrdilo, že pozdní návštěva skutečné platí nám. S jistou zvědavostí na to, co k nám mohlo v tuto hodinu přivést některého mého kolegu, kráčel jsem za Holmesem do naší svatyně.
Když jsme vstoupili, vstal z křesla u krbu bledý muž s úzkou tváří a narezlými licousy. Mohlo mu být nanejvýš tak třiatřicet nebo čtyřiatřicet let, ale jeho ztrhaný výraz a nezdravá barva pleti svědčily o životě, který podrýval jeho síly a oloupil jej o mládí. Choval se nervózně a plaše jako nějaký přecitlivělý gentleman a jeho útlá bílá ruka, která spočívala na krbové římse; když povstal, připomínala spíš ruku umělce než lékaře. Oblečen byl ve střízlivých tmavých šatech, měl na sobě šosatý černý kabát, tmavé kalhoty a nepříliš křiklavou vázanku.
„Dobrý večer, pane doktore,“ řekl Holmes bodře, „jsem rád, že na nás nečekáte déle než pouhých pár minut.“