Byl to starší člověk, štíhlý a ostýchavý, a nebylo na něm nic zvláštního — rozhodně neodpovídal naší běžné představě o ruském šlechtici. Víc mě však překvapil zevnějšek jeho průvodce. To byl vysoký, nápadně hezký mladík se snědou, hrdou tváří a pažemi a hrudníkem jako Herkules. Podpíral starce v podpaždí, když vstoupili, a pomohl mu do křesla s jemností a ohleduplností, které by se od muže jeho zevnějšku sotva kdo nadál.
,Omluvte mě, že jdu i já, pane doktore,’ řekl mi s trochu šišlavou anglickou výslovností. Je to můj otec a jeho zdravotní stav je pro mne tím nejdůležitějším na světě.’
Tato synovská starostlivost mě dojala. ,Chcete být přítomen i při vyšetření? Prosím,’ řekl jsem.
,Za nic na světě,’ zvolal s gestem hrůzy. ,Nemáte představu, jak je to pro mne bolestné. Kdybych měl otce spatřit při jednom z těch strašných záchvatů, určitě bych to nepřežil. Má nervová soustava je neobyčejně citlivá. Když dovolíte, zůstanu v čekárně, až budete otce vyšetřovat.’
S tím jsem samozřejmě souhlasil a mladík odešel. Začal jsem s pacientem hovořit o jeho chorobě a dělal jsem si podrobné poznámky. Nebyl právě nejinteligentnější a jeho odpovědi byly často dost nejasné, což jsem přičítal jeho omezené znalosti angličtiny. Pojednou mi však, když jsem psal, přestal odpovídat na všechny dotazy. Otočil jsem se k němu a byl jsem otřesen, když jsem viděl, že sedí v křesle, jako by spolkl pravítko, a civí na mě s naprosto bledou a strnulou tváří. Znova dostal záchvat té záhadné choroby.
Nejdřív, jak už jsem řekl, se mne zmocnil pocit lítosti a hrůzy. Potom však, přiznávám se, pocítil jsem spíš jisté profesionální zadostiučinění. Zaznamenal jsem si pacientův puls a teplotu, ověřil jsem si ztuhlost svalstva a přezkoušel reflexy. Ani jeden ze symptomů nebyl nějak výrazně abnormální, což ostatně odpovídalo mým dřívějším zkušenostem. V takových případech jsem dosáhl dobrých výsledků s inhalováním amylnitrátu a pacient mi poskytoval další skvělou příležitost, abych vyzkoušel jeho účinky.
Lahvičku jsem měl v přízemí v laboratoři, a tak jsem nechal pacienta sedět v křesle a rozběhl jsem se pro ni dolů. Chvilku mi trvalo, než jsem ji našel — řekněme pět minut — a pak jsem se vrátil. Představte si můj údiv, když jsem našel ordinaci prázdnou — pacient byl pryč!
Hned jsem se samozřejmě rozběhl do čekárny. Syn ale byl také pryč. Dveře v hale byly zavřené, ale odemčené. Můj sluha, který pacienty přijímá, je u mne teprve krátce a nevyniká zvláštní bystrostí ducha. Čekává v přízemí a do ordinace přiběhne, teprve když na něho zazvoním, aby vyprovodil pacienta ven. Neslyšel nic a celá věc byla naprosto záhadná. Pan Blessington se zanedlouho vrátil ze své krátké procházky, ale nezmínil jsem se mu o tom, poněvadž po pravdě řečeno, v poslední době jsem se s ním stýkal tak málo, jak jen bylo možné.
Nu, nemyslel jsem si, že toho Rusa a jeho syna ještě někdy uvidím, a tak si můžete představit, jak jsem byl překvapen, když dnes večer oba přišli do mé ordinace ve stejnou hodinu jako poprvé.
,Musím se vám moc omluvit za svůj náhlý včerejší odchod, pane doktore,’ řekl můj pacient.
‚Přiznám, že jsem tím byl velice překvapen,’ řekl jsem.
,Víte, to je tak,’ poznamenal, ,když se z takového záchvatu vzpamatuji, připadám si jako v mlze a nevzpomínám si na nic, co bylo předtím. Přišel jsem k sobě a zdálo se mi, že jsem v naprosto neznámé místnosti, nikde nikdo nebyl, a tak jsem se v jakési otupělosti vypotácel na ulici.’
,A já,’ řekl syn, ,když jsem viděl, že otec přichází do čekárny, myslel jsem přirozené, že prohlídka je u konce. Teprve když jsme přišli domů, začal jsem si uvědomovat, co se vlastně stalo.’
,To nic,’ řekl jsem se smíchem, ,nic se vlastně nestalo, jenom jste mě strašně vyděsil; račte prosím laskavě do ordinace a můžeme pokračovat ve vyšetření, které včera tak náhle skončilo.’
Asi půl hodiny jsem se starým pánem hovořil o symptomech jeho choroby, a pak, když jsem mu napsal recept, viděl jsem ho, jak odchází zavěšen do syna.
Už jsem se zmínil, že pan Blessington právě v této době chodívá na procházku. Zanedlouho se vrátil a šel nahoru. Za okamžik jsem slyšel, že běží znova dolů, a vzápětí vpadl do ordinace. Zdálo se, že se pomátl strachy.
,Kdo byl v mém pokoji?’ křičel.
,Nikdo,’ řekl jsem.
,To je lež!’ zaječel.’Pojďte se tam nahoru podívat.’
Prominul jsem mu tu hrubost, poněvadž jsem viděl, že je opravdu strachy celý bez sebe. Když jsem s ním přišel do jeho pokoje, ukázal mi na světlém koberci několik šlépějí.
,Chcete mi snad vykládat, že tyhle šlápoty jsem tu udělal já?’ křičel.
Byly opravdu mnohem větši než číslo jeho bot a zřejmě zcela čerstvé. Jak víte, dnes odpoledne silně pršelo a ti dva byli jediní pacienti, kteří u mne byli. Nemohlo to tedy být jinak, než že mladík v čekárně z nějakého neznámého důvodu, zatímco jsem byl zaměstnán jeho otcem, vešel do pokoje mého domácího pacienta. Na nic nebylo sáhnuto a nic nezmizelo; otisky bot však nezvratně potvrzovaly, že v pokoji někdo byl.
Zdálo se, že pana Blessingtona ta záležitost vzrušila víc, než bych byl pokládal za přiměřené, ale něco takového by samozřejmě vyvedlo z míry leckoho. Sedl si do křesla, dal se do pláče a stěží jsem z něho vymáčkl souvislé slovo. Navrhl mi, abych šel rovnou za vámi, a mně samotnému se to zdálo rozumné, poněvadž jde opravdu o dost mimořádnou událost, přestože se domnívám, že pan Blessington její význam neúměrně zveličuje. Kdybyste tam chtěl se mnou v kočáře zajet, dokázal byste ho přinejmenším uklidnit, ačkoli stěží doufám, že by se vám tu nezvyklou příhodu podařilo nějak vysvětlit.“
Sherlock Holmes vyslechl toto dlouhé vyprávění s napětím, které neklamně svědčilo o tom, že ho hluboce zaujalo. Tvář měl nehybnou jako vždy, ale neobvykle mhouřil oči a z jeho dýmky se valil stále hustější kouř, jako by jím chtěl zdůraznit každou zajímavou epizodu doktorova vyprávění. Když náš návštěvník skončil, Holmes beze slova vyskočil, podal mi můj klobouk, zvedl ze stolu vlastní a vykročil za doktorem Trevelyanem ke dveřím. Za čtvrt hodiny jsme už vystoupili u doktorova sídla v Brook Street, před jedním z těch ponurých a fádních domů, v nichž ve West Endu bydlívají lékaři. Malý sluha nás pustil dovnitř a hned jsme se vydali nahoru po širokých schodech, pokrytých těžkým kobercem.
Cosi velice podivného nás však donutilo, abychom zůstali stát. Nad schodištěm pojednou zhaslo světlo a z temnoty se ozval skřehotavý, rozechvělý hlas.
„Mám pistoli,“ křičel ten hlas, „a přísahám, že budu střílet, přiblížíte‑li se jen o krok blíž.“
„Tohle už ale přestává všechno, pane Blessingtone,“ zvolal doktor Trevelyan.
„Ach, to jste vy, doktore?“ řekl ten hlas s nesmírnou úlevou. „Jsou ale oba pánové opravdu ti, za něž se vydávají?“
Uvědomili jsme si, že si nás z temnoty někdo dlouho prohlíží.
„Nu dobrá, všechno je v pořádku,“ řekl konečně hlas. „Pojďte dál a promiňte, že jsem vás obtěžoval svými bezpečnostními opatřeními.“
Při těch slovech znova zapálil plynové osvětlení na schodech a spatřili jsme před sebou velice zvláštního člověka, jehož zevnějšek, právě tak jako hlas, svědčily o řádně pocuchaných nervech. Byl velice tlustý, ale podle všeho býval kdysi ještě tlustší, neboť mu z tváří visely laloky volné kůže, jaké mívají ohaři. Měl nezdravou barvu a řídké, narezlé vlasy se mu zřejmě zježily rozčilením. V ruce svíral pistoli, ale když jsme se k němu blížili, strčil ji do kapsy.