„Dobrý večer, pane Holmesi,“ řekl, „jsem vám opravdu velice zavázán, že jste se obtěžoval mě navštívit. Nikdo ještě nepotřeboval vaší rady víc než já. Mám za to, že vám už doktor Trevelyan pověděl, jakým neodpustitelným způsobem vnikli do mého pokoje?“
„Ano, už o tom víme,“ řekl Holmes. „Kdo jsou ti dva muži, pane Blessingtone, a proč vás obtěžují?“
„Víte… víte,“ řekl domácí pacient nervózně, „to vám opravdu mohu těžko říct. Sotva můžete čekat, že na tohle ode mne uslyšíte odpověď, pane Holmesi.“
„Chcete říct, že to nevíte?“
„Račte prosím dál. Buďte tak laskav a pojďte prosím dál.“
Zavedl nás do své velké a přepychově zařízené ložnice.
„Vidíte?“ řekl a ukázal na velkou černou truhlu stojící u nohou postele. „Nikdy jsem nebyl příliš bohatý, pane Holmesi — za celý život jsem investoval jen jedenkrát, jak vám může doktor Trevelyan potvrdit. Nevěřím ale bankéřům. Nikdy jsem nedokázal mít k žádnému bankéři důvěru, pane Holmesi. Mezi námi řečeno, to málo, co mám, je v téhle truhle, takže snad pochopíte, co to pro mne znamená, když mi vlezou do bytu neznámí lidé.“
Holmes se na Blessingtona podíval svým tázavým pohledem a zavrtěl hlavou.
„Nečekejte ode mne radu, když se mne pokoušíte klamat,“ řekl.
„Já jsem vám ale řekl všechno.“
Holmes se otočil na podpatku se znechuceným výrazem.
„Dobrou noc, pane doktore,“ řekl Trevelyanovi.
„A vy mi neporadíte?“ zvolal Blessington zlomeným hlasem.
„Mohu vám dát jen jednu radu: abyste mluvil pravdu, milý pane.“
Za chvilku jsme už byli na ulici a kráčeli jsme domů. Přešli jsme Oxford Street a byli jsme už v polovině Harley Street, než jsem od svého přítele uslyšel první slovo.
„Mrzí mě, že jsem vás vytáhl na takovou hloupou vycházku, Watsone,“ řekl konečně. „V podstatě je to ale skutečně zajímavý případ.“
„Moc jsem si z toho nevybral,“ přiznal jsem se.
„No, je zcela jasné, že dva muži — možná že je jich víc, ale přinejmenším dva — se z nějakého důvodu chtějí dostat tomu Blessingtonovi na kobylku. Nepochybuji ani dost málo, že jak při první, tak při druhé návštěvě ten mladík vnikl do Blessingtonova pokoje, zatímco jeho společník vynalézavou lstí upoutal doktora, aby mu při tom nepřekážel.“
„Ale co ta katalepsie?“
„Perfektní simulace, Watsone, ačkoli před naším specialistou bych si to netroufal ani naznačit. Tahle choroba se dá imitovat velice snadno. Už jsem si to sám zkusil.“
„A dál?“
„Čirou náhodou nebyl Blessington ani jednou doma. Důvodem, proč si vybrali k návštěvě ordinace tak nezvyklou hodinu, byla zřejmě snaha pojistit se, aby v čekárně nenarazili na žádného jiného pacienta. Náhoda však chtěla, že tato hodina kolidovala s hodinou Blessingtonovy vycházky, což naznačuje, že nebyli příliš dobře obeznámeni s jeho denním rozvrhem. Kdyby jim ovšem šlo jenom o lup, pokusili by se přinejmenším ty peníze najít. Kromě toho poznám člověku na očích, jestli má strach o svou kůží. Je nepředstavitelné, že by si ten chlapík udělal dva tak mstivé nepřátele, na jaké ti dva podle všeho vypadají, aniž by si toho nebyl vědom. Z toho usuzuji, že ty lidi dobře zná, ale že má důvody k tomu, aby to tajil. Je ale docela dobře možné, že ho zítra najdeme ve sdílnější náladě.“
„A není tu ještě další alternativa,“ navrhl jsem, „sice groteskní a nepravděpodobná, to připouštím, ale přece jen možná? Co když celá ta historie o Rusovi trpícím katalepsií a jeho synovi je pouhou smyšlenkou doktora Trevelyana, který z nějakých vlastních důvodů vnikl do Blessingtonových pokojů sám?“
Ve světle plynové lucerny jsem viděl, že se na Holmesově tváři při té mé brilantní argumentaci objevil pobavený úsměv.
„Milý příteli,“ řekl, „to bylo jedno z prvních řešení, které mě napadlo, ale brzy jsem byl nucen připustit, že doktorovo vyprávění je pravdivé. Ten mladík totiž zanechal stopy i na koberci na schodech, takže jsem si vlastně už ani nemusel prohlížet ty, které po něm zůstaly v pokoji. Když vám řeknu, že měl boty s useknutou špičkou, kdežto Blessington má špičaté, a že stopy byly o čtyři třetiny palce delší než Blessingtonovy, jistě uznáte, že to individuum nutně musí existovat. Teď se ale na to můžeme jít klidně vyspat, poněvadž bych byl moc překvapen, kdybychom se zítra ráno nedověděli z Brook Street něco nového.“
Předpověď Sherlocka Holmese se splnila brzo a velice dramatickým způsobem. Druhý den o půl osmé, v prvním světle kalného svítání, objevil se v županu u mé postele.
„Čeká na nás kočár, Watsone,“ řekl.
„Oč jde?“
„O tu aféru v Brook Street.“
„Nějaké nové zprávy?“
„Tragické, leč nejasné,“ řekl a vytáhl záclonu. „Podívejte se na tohle — lístek z notesu, na kterém je naškrábáno tužkou Proboha, přijďte hned — P. T. Náš přítel doktor měl velice naspěch, když to psal. Vstávejte, milý příteli, tohle je věru naléhavé volání!“
Asi za čtvrt hodiny jsme byli znova v lékařově domě. Vyběhl nám v ústrety se zděšenou tváří.
„Hromská věc,“ volal a tiskl si ruce ke spánkům.
„Co se stalo?“
„Blessington spáchal sebevraždu!“
Holmes hvízdl.
„Je to tak — v noci se oběsil!“
Vešli jsme dovnitř a doktor nás vedl do místnosti, která zřejmě byla jeho čekárnou.
„Věřte mi, stěží vím, co dělám,“ zvolal. „Policie už je nahoře. Šeredně mě to sebralo.“
„Kdy jste na to přišel?“
„Každé ráno si dával nosit do pokoje šálek čaje. Když tam služka dnes kolem sedmé přišla, visel ten nešťastník uprostřed pokoje. Přehodil provaz přes hák, na němž byl zavěšen těžký lustr, a skočil z té truhly, kterou vám včera ukazoval.“
Holmes zůstal na okamžik stát v hlubokém zamyšlení.
„S vaším dovolením,“ řekl posléze, „bych šel rád nahoru a všechno si to tam obhlédl.“ Vydali jsme se po schodech oba a doktor nás následoval.
Byl to děsivý pohled, který se nám naskytl, když jsme vstoupili do ložnice. Zmínil jsem se již o dojmu jisté ochablosti, kterým Blessington působil. Když se teď houpal na háku, byl tento dojem ještě silnější a výraznější; málem se už ani nepodobal člověku. Krk měl natažený jak oškubané kuře a v kontrastu s ním se jeho tělo zdálo ještě tučnější a nepřirozenější. Byl oblečen jen v dlouhé noční košili, zpod níž mu čouhaly jen napuchlé kotníky a nevzhledné nohy. Vedle něho stál fešácký policejní inspektor a dělal si poznámky do zápisníku.
„Ach, pan Holmes,“ řekl, když můj přítel vstoupil. „Jsem rád, že vás vidím.“
„Dobré jitro, pane Lannere,“ odpověděl Holmes. „Doufám, že mě nebudete pokládat za nevítaného vetřelce. Slyšel jste už o událostech, které vedly k tomuhle konci?“
„Ano, něco jsem už o tom slyšel.“
„Udělal jste si už nějaký názor?“
„Zatím to na mě dělá dojem, že se ten člověk pominul strachy. Na posteli je vidět, že v ní spal. Otisk těla je dost hluboký. Víte, kolem páté hodiny ranní bývají sebevraždy nejčastější. Odhaduji, že se oběsil někdy v té době. A řekl bych, že si to předem důkladně promyslel.“