„Podle ztuhlosti svalstva bych soudil, že je mrtev asi tak tři hodiny,“ řekl jsem.
„Všimli jste si v pokoji něčeho zvláštního?“ zeptal se Holmes.
„Našli jsme šroubovák a na stojánku s umyvadlem pár šroubů. Také se zdá, že během noci hodně kouřil. Tady jsou nedopalky čtyř doutníků, které jsem nalezl v krbu.“
„Hm!“ řekl Holmes. „Našli jste i jeho špičku na doutníky?“
„Ne, tu jsem nikde neviděl.“
„A pouzdro na doutníky?“
„Ano, to měl v kapse kabátu.“
Holmes pouzdro otevřel a čichl si k jedinému doutníku, který v něm byl.
„Tohle je ale havana, kdežto ostatní jsou ty speciální doutníky, které dovážejí Holanďané ze svých východoindických kolonií. Jsou obvykle baleny do slámy a při své délce jsou tenčí než všechny ostatní značky.“ Zvedl ty čtyři nedopalky a prohlédl si je pod lupou.
„Tyhle dva byly kouřeny ze špičky a ty druhé dva ne,“ řekl. „Dva byly okrojeny nepříliš ostrým nožem, kdežto konec dalších dvou kuřák ukousl, a byl to člověk s báječně zachovalým chrupem. Tohle není sebevražda, pane Lannere. Tohle je promyšlená a chladnokrevná vražda.“
„To není možné!“ zvolal inspektor.
„A proč?“
„Proč by někdo vraždil tak nešikovným způsobem — oběšením?“
„To právě musíme vypátrat.“
„Jak se sem ti lidé dostali?“
„Hlavním vchodem.“
„Ten byl ráno na závoru. Zevnitř.“
„Pak někdo závoru zastrčil až po jejich odchodu.“
„Jak to můžete vědět?“
„Viděl jsem jejich stopy. Omluvte mě na okamžik — snad vám o tom budu moct podat ještě nějaké další informace.“
Přistoupil ke dveřím, otáčel klíčem v zámku a svým metodickým způsobem jej zkoumal. Potom klíč, který byl zasunut zevnitř, vytáhl a prozkoumal jej také, načež postupně prohlédl postel, koberec, křesla, římsu nad krbem, mrtvolu i provaz, než konečně prohlásil, že je spokojen. S mou a inspektorovou pomocí pak mrtvého nešťastníka odřízl a pietně ho přikryl prostěradlem.
„Kde se tu vzal ten provaz?“ zeptal se.
„Ten byl uříznut odtud,“ řekl doktor Trevelyan a vytáhl zpod postele velké klubko. „Míval chorobný strach z požáru a stále měl někde po ruce lano, aby se mohl zachránit oknem v případě, že by začalo hořet schodiště.“
„A to jim vlastně ušetřilo námahu,“ řekl Holmes zamyšleně. „Ano, konkrétní fakta jsou zcela jasná a moc bych se divil, kdybych vám během odpoledne nedokázal vysvětlit i jejich příčiny. Vezmu si s sebou tady tu Blessingtonovu fotografii, kterou vidím na krbové římse, neboť mi může být při pátrání užitečná.“
„Vždyť jste nám ale nic neřekl,“ zvolal doktor.
„Pokud jde o sled událostí, nemůže tu být žádná pochybnost,“ řekl Holmes. „Byli tu tři účastníci: stařec, mladík a někdo třetí; k určení jeho totožnosti mi zatím chybí klíč. Ti první dva, to snad ani nemusím říkat, jsou tíž, kteří se vydávali za ruského šlechtice a jeho syna, takže nám nechybí jejich úplný popis. Dovnitř je pustil nějaký společník, kterého v domě měli. Přijmete‑li ode mne malou radu, pane inspektore, myslím, že byste měl zatknout toho sluhu, který, jak jsem vyrozuměl, vstoupil do vašich služeb teprve nedávno, že, pane doktore?“
„Nemůžeme toho spratka nikde najít,“ řekl doktor Trevelyan, „služebná a kuchař ho právě marně hledali.“
Holmes pokrčil rameny.
„V tomhle dramatu sehrál významnou roli,“ řekl. „Ti tři přišli po schodech nahoru — šli po špičkách — stařec kráčel první, pak šel mladík a ten neznámý se držel v pozadí — “
„Proboha, Holmesi!“ zvolal jsem s obdivem.
„Och, to nebylo těžké, pořadí stop je totiž mimo pochybnost. Měl jsem k dobru, že jsem viděl, jak to tu vypadalo včera večer. Muži zamířili k pokoji pana Blessingtona, jehož dveře našli zamčené. S pomocí drátu se jim však podařilo otočit klíčem. Podívejte, i bez lupy je vidět škrábanec na vroubku klíče — tam, kde tím drátem přitlačili.
Když vešli do místnosti, ze všeho nejdřív ucpali Blessingtonovi ústa. Možná že spal, nebo byl tak ochromen hrůzou, že nemohl ani vykřiknout. Zdi jsou tlusté a nic by nebylo slyšet ani tehdy, kdyby snad měl čas zakřičet.
Mám za to, že když si ho zajistili, uspořádali jakousi malou poradu. Nebo možná něco jako soudní řízeni. Nějaký čas jim to asi trvalo, proto jsme tu našli ty nedopalky doutníků. Stařec seděl v tomhle proutěném křesle: to on kouřil doutníky ze špičky. Mladší muž seděl tamhle; oklepával popel o prádelník. Třetí muž přecházel sem tam. Blessington myslím seděl vzpřímeně na posteli, ale tím si nejsem tak docela jist.
No — a skončilo to tím, že Blessingtona popadli a oběsili. Celá věc byla tak dobře připravena předem, že si podle mého názoru s sebou přinesli nějaký svěrák nebo kladku, které chtěli použít jako šibenice. Ten šroubovák a tady ty šrouby jim měly zřejmě posloužit k upevnění. Když ale uviděli hák, přirozeně si tu námahu ušetřili. Jakmile byli s prací hotovi, hned dům opustili a dveře za nimi zavřel na závoru ten jejich společník.“
Všichni jsme s hlubokým zájmem vyslechli toto zběžné vylíčení nočních událostí, které Holmes vydedukoval ze stop tak nenápadných a nepatrných, že i když nás na ně upozorňoval, stěží jsme ho dokázali v jeho úvahách sledovat. Inspektor hned rychle odešel, aby začal pátrat po zmizelém sluhovi, zatímco Holmes a já jsme se vrátili do Baker Street na snídani.
„Vrátím se asi ve tři,“ řekl, když jsme dojedli. „Mám tu v té době schůzku s inspektorem a s doktorem a doufám, že do té doby vysvětlím beze zbytku všechny drobné nejasnosti, které v případě dosud zůstávají.“
Naši návštěvníci přijeli ve stanovenou hodinu, ale museli počkat do tři čtvrtě na čtyři, kdy přišel i můj přítel. Jakmile však vešel, bylo mi z výrazu jeho tváře jasné, že dobře pochodil.
„Máte nějaké novinky, pane inspektore?“
„Dopadli jsme toho chlapce.“
„Výborně, já jsem zas dopadl ty chlapy.“
„Vážně jste je dopadl?“ zvolali jsme všichni tři.
„Přinejmenším jsem zjistil jejich totožnost. Takzvaný pan Blessington byl myslím na policii vyhlášená firma a právě tak i ti jeho mordýři. Jmenují se Biddle, Hayward a Moffat.“
„To je ta banda, co vyloupila worthingdonskou banku!“ zvolal inspektor.
„Správně,“ řekl Holmes.
„Blessington se tedy ve skutečnosti jmenoval Sutton?“
„Nu ovšem,“ řekl Holmes.
„Tím je to všechno naprosto jasné,“ řekl inspektor.
Trevelyan a já jsme se však na sebe nechápavě podívali.
„Určitě si vzpomenete na tu velkou loupež ve worthingdonské bance,“ řekl Holmes. „Zúčastnilo se jí pět mužů, tihle čtyři a ještě pátý, který se jmenoval Cartwright. Hlídač Tobin byl zavražděn a lupiči uprchli se sedmi tisíci liber. Stalo se to v roce 1875. Všech pět bylo zatčeno, ale usvědčující důkazy proti nim chyběly. Z toho Blessingtona, nebo vlastně Suttona, který byl z celé bandy nejhorší, se stal udavač. Na základě jeho výpovědi Cartwrighta oběsili a ostatní tři dostali po patnácti letech. Když se nedávno dostali na svobodu — o pár let dřív, než jim trest vypršel — rozhodli se, jak jistě pochopíte, že zrádce vyslídí a smrt svého kamaráda pomstí. Dvakrát se k němu pokusili dostat, ale neuspěli; potřetí konečně — jak vidíte — dosáhli svého. Zbývá ještě něco, co bych snad měl vysvětlit, pane doktore?“