„Myslím, že jste to všechno objasnil skvěle,“ řekl doktor. „Ten den, kdy byl tak rozčilený, se nejspíš dočetl v novinách, že ti chlapi byli propuštěni.“
„Přesně tak. Řeči o loupeži byly pouhá kamufláž.“
„Proč vám to ale nechtěl říct?“
„Milý pane — Blessington moc dobře znal pomstychtivost svých bývalých kumpánů a snažil se přede všemi utajit svou pravou totožnost co nejdéle. Jeho tajemství bylo zahanbující a nedokázal se přimět k tomu, aby je na sebe prozradil. Přestože však byl takový padouch, přece jen žil pod ochranou britského zákona a nepochybuji, pane inspektore, že i když tato ochrana selhala, meč spravedlnosti na viníky dopadne.“
Takové tedy byly mimořádné události kolem domácího pacienta a lékaře z Brook Street. Od té noci však policie žádného z těch tří vrahů neviděla a Scotland Yard se domnívá, že byli mezi pasažéry nešťastného parníku Norah Creina, který před několika lety ztroskotal a se všemi, kdo byli na palubě, se potopil u portugalského pobřeží, několik námořních mil severně od Oporta. Trestní řízení proti sluhovi bylo zastaveno pro nedostatek důkazů a úplné vylíčení takzvané Záhady v Brook Street se dosud nikde v tisku neobjevilo.
Řecký tlumočník
Během naší dlouhé a důvěrné známosti se přede mnou Sherlock Holmes nikdy nezmínil o svých příbuzných a jen zřídka o svém dřívějším životě. Tato zdrženlivost z jeho strany jen zesilovala dojem jisté nelidskosti, jímž na mě působil; někdy jsem se dokonce přistihl, že ho pokládám za izolovaný fenomén, za mozek bez srdce, který si to, co mu chybí na lidském cítění, vynahradil nadprůměrnou inteligencí. Odpor k ženám a nechuť k uzavírání nových přátelství byly typickými vlastnostmi jeho citově nezaložené povahy; nicméně naprosté mlčení o vlastní rodině ho charakterizovalo stejně dobře. Už jsem pomalu začínal věřit, že snad je sirotek a žádné žijící příbuzné nemá, avšak jednoho dne mi k mému velkému překvapení začal vyprávět o svém bratrovi.
Bylo to za letního večera, když jsme dopili čaj, a konverzace, která těkavě a křečovitě přeskakovala od golfových klubů k příčinám změny ve sklonu ekliptiky, nakonec zabrousila na problém atavismu a dědičných schopností. Začali jsme diskutovat o tom, jak dalece za nějakou výjimečnou schopnost jedinec vděčí svým předkům a jak dalece ji lze rozvinout výchovou v mládí.
„Ve vašem případě,“ řekl jsem, „se mi podle všeho, co jste mi vyprávěl, zdá jasné, že za své pozorovací schopnosti a výjimečnou způsobilost k dedukci vděčíte vlastnímu systematickému tréninku.“
„Do jisté míry,“ odpověděl zamyšleně. „Moji předkové byli venkovští šlechtici a mám za to, že většinou vedli život, jaký se u této společenské vrstvy pokládá za běžný a přirozený. Nicméně mám tyhle sklony v krvi a zdědil jsem je nejspíš po babičce, která byla sestrou francouzského malíře Verneta. Kumštýřská nátura se často projevuje v těch nejroztodivnějších formách.“
„Jak ale víte, že je to zděděná vlastnost?“
„Poněvadž můj bratr Mycroft je jí obdařen v ještě větší míře než já.“
To tedy pro mne byla opravdu novinka. Existuje‑li v Anglii ještě jeden člověk s tak výjimečnými schopnostmi, jak je možné, že o něm policie ani veřejnost dosud nic neslyšely? Položil jsem Holmesovi tuto otázku a naznačil jsem, že ho snad jen přehnaná skromnost vede k tvrzení, že jeho bratr je schopnější než on.
„Milý Watsone,“ řekl, „nemohu souhlasit s těmi, kdo řadí skromnost mezi ctnosti. Logicky uvažující člověk by měl všechny věci vidět přesně takové, jaké jsou, a podceňování vlastních schopností je právě takovou úchylkou od pravdy jako jejich zveličování. Když proto říkám, že Mycroft má lepší pozorovací schopnosti než já, neměl byste pochybovat o tom, že vám říkám holou a doslovnou pravdu.“
„Je mladší než vy?“
„O sedm let starší.“
„Jak je to možné, že ho nikdo nezná?“
„Och, ve svém vlastním okruhu je znám velice dobře.“
„Kde to je?“
„V Diogenově klubu například.“
O takové instituci jsem nikdy nic neslyšel a z mé tváře to asi bylo zcela jasné, neboť Sherlock Holmes vytáhl hodinky.
„Diogenův klub je ten nejpodivnější klub v Londýně a Mycroft patří k jeho nejpodivnějším členům. Chodí tam každý den od tři čtvrti na pět a odchází za pět minut tři čtvrti na osm. Teď je šest, a chcete‑li se vydat na menší procházku tím krásným večerem, s velkou radostí vás s těmi dvěma zvláštnostmi seznámím.“
O pět minut později jsme už byli na ulici a kráčeli jsme směrem k Regent Circusu.
„Divil jste se,“ řekl můj přítel, „proč Mycroft nevyužívá svých schopností k detektivní práci. Není toho schopen.“
„Myslel jsem ale, že jste říkal -!“
„Řekl jsem, že je lepší pozorovatel než já a že umí lépe dedukovat. Kdyby detektivní umění začínalo a končilo uvažováním v křesle, byl by můj bratr největším kriminalistou všech dob. On ale nemá ani ctižádost, ani energii. Nehodlá se namáhat, aby si svá řešení ověřil, a je mu milejší, když se o něm lidé domnívají, že se mýlí, než by se obtěžoval dokazovat, že má pravdu. Mnohokrát jsem se na něho obrátil s nějakým problémem a dostalo se mi od něho vysvětlení, které se později ukázalo jako správné. Přesto však byl naprosto neschopen vyřešit některé praktické detaily, jimž se člověk nevyhne, než může být případ předložen soudci nebo porotě.“
„Nezabývá se tím tedy profesionálně, co?“
„Kdepak. To, co je pro mne zdrojem obživy, je pro něho pouhým koníčkem diletanta. Má neobyčejný talent na čísla a dělá revizora knih na nějakém ministerstvu. Mycroft bydlí v Pall Mallu a každé ráno chodí za roh na Whitehall a každý večer se vrací. Žádnou jinou fyzickou námahu nevynakládá, jak je rok dlouhý, a neuvidíte ho nikde jinde než v Diogenově klubu, který je hned naproti jeho bytu.“
„Jméno toho klubu mi nic neříká.“
„Vůbec se nedivím. Víte, v Londýně jsou spousty mužů, kteří ať už z plachosti nebo z misantropie netouží po společnosti svých bližních. Přesto však holdují pohodlným křeslům a čerstvým časopisům. Pro pohodlí těchto lidí byl zřízen Diogenův klub, který sdružuje ty nejnespolečenštější a nejsamotářštější muže z celého Londýna. Žádný člen si nesmí nikoho ze svých kolegů ani všimnout. S výjimkou hostinského pokoje se tam nikde nesmí za žádných okolností vůbec promluvit, a trojí překročení tohoto pravidla, je‑li ohlášeno výboru, stačí k tomu, aby byl takový mluvka vyloučen. Můj bratr byl jedním ze zakladatelů klubu a já sám pokládám tamější atmosféru za neobyčejně uklidňující.“
Za řeči jsme došli na Pall Mall a procházeli jsme jím směrem od paláce St. Jamese. Kousek od Carltonu se Sherlock Holmes zastavil před jedněmi dveřmi, dal mi znamení, abych zmlkl, a vedl mě do haly. Skleněnou stěnou jsem nahlédl do velké a přepychově zařízené místnosti, kde seděla spousta mužů čtoucích noviny, každý ve svém vlastním malém boxu. Holmes mě uvedl do menší síně s okny na Pall Mall, pak mě na okamžik opustil a vrátil se v doprovodu člověka, o němž mi bylo na první pohled jasné, že to nemůže být nikdo jiný než jeho bratr.
Mycroft Holmes byl mnohem větší a silnější než Sherlock. Byl velice korpulentní, ale jeho tvář si přes svou sádelnatost uchovala cosi z ostrého výrazu, který byl tak příznačný pro jeho bratra. V jeho očích, zbarvených do mimořádně světle šedého odstínu, byl neustále onen nepřítomný, introspektivní výraz, který jsem u Sherlocka pozoroval jen tehdy, když se při nějakém uvažování maximálně soustředil.