„Těší mě, že vás poznávám, pane doktore,“ řekl a podal mi širokou plochou ruku, připomínající tulení ploutev. „Od té doby, co jste se stal Sherlockovým kronikářem, slyším o něm všude. Mimochodem, Sherlocku, čekal jsem, že se objevíš minulý týden a přijdeš se poradit o tom případě v Manor House. Myslel jsem si, že to pro tebe bude trochu tvrdý oříšek.“
„Ne, to jsem rozřešil,“ řekl můj přítel s úsměvem. „Byl to samozřejmě Adams, že ano?“
„Ano, byl to Adams.“
„Byl jsem si tím jist hned od začátku.“ Oba se posadili k oknu ve výklenku. „Tohle je to pravé místo pro každého, kdo si přeje studovat lidi,“ řekl Mycroft. „Podívej na ty nádherné typy! Jen se například podívej na ty dva muže, co k nám přicházejí.“
„Na toho markéra od biliáru a toho druhého?“
„Ovšem. Kdo myslíš, že je ten druhý?“
Oba muži zůstali stát naproti oknu. Pár šmouh od křídy kolem kapsičky u vesty — to byly jediné stopy po biliáru, kterých jsem si na jednom z nich povšiml. Ten druhý byl maličký, snědý chlapík s kloboukem pošoupnutým do zátylku a několika balíčky v podpaždí.
„Starý voják, jak vidím,“ řekl Sherlock.
„A do výslužby odešel teprve nedávno,“ poznamenal jeho bratr.
„Vidím, že sloužil v Indii.“
„Jako poddůstojník.“
„Řekl bych, že u královského dělostřelectva,“ prohlásil Sherlock. „A je vdovec.“
„Má ale dítě.“
„Děti, milý bráško — děti.“
„No ne,“ řekl jsem se smíchem, „tohle je vážně trochu moc.“
„Ale kde,“ odpověděl Holmes, „není těžké uhodnout, že člověk s tímhle držením těla, autoritativním vystupováním a opálenou pletí je voják, že měl nějakou vyšší hodnost a že se nedávno vrátil z Indie.“
„Že odešel z aktivní služby teprve nedávno — o tom svědčí hlavně fakt, že dosud nosí komisní boty, jak se jim říká,“ poznamenal Mycroft.
„Chodí jinak než kavalerista, ale klobouk nosil nasazený k jedné straně, o čemž svědčí světlejší kůže na skráni. Je dost při těle, takže u sapérů rozhodně nebyl. Sloužil u dělostřelectva.“
„A to, že je oblečený ve smutku, prozrazuje nám, že nedávno pochoval někoho drahého a blízkého. Skutečnost, že si sám nakupuje, napovídá, že to nejspíš byla jeho žena. Zdá se, že kupoval nějaké věci pro děti. Je mezi nimi i řehtačka, což nasvědčuje, že jedno z nich je docela malé. Žena mu pravděpodobně zemřela při porodu. A z okolnosti, že drží v podpaždí obrázkovou knížku, vysvítá, že při nákupech myslel ještě na jedno dítě.“
Začínal jsem chápat, co měl můj přítel na mysli, když říkal, že jeho bratr je ještě bystřejší pozorovatel než on. Mrkl na mě a usmál se. Mycroft si vzal šňupeček z tabatěrky ze želvoviny a velkým, červeným, hedvábným kapesníkem si smetl z kabátu pár tabákových zrnek.
„Mimochodem, Sherlocku,“ řekl, „naskytlo se mi něco přesně podle tvého vkusu — předložili mi k posouzení velice zvláštní problém. Neměl jsem opravdu dost energie, abych jej řešil, snad jenom částečně, ale poskytl mi podklad k několika náramně zajímavým úvahám. Chceš–li si vyslechnout fakta — “
„S radostí, milý Mycrofte.“
Sherlockův bratr napsal pár řádek na list ze zápisníku, zazvonil na zvonek a podal jej číšníkovi.
„Pozval jsem pana Melase, aby za námi přišel sem,“ řekl pak. „Bydlí o patro nade mnou a tak trochu se s ním znám, což ho také ke mně přivedlo, když si už nevěděl rady. Pan Melas je původem Řek a je prý to vynikající znalec jazyků. Vydělává si na živobytí částečně jako soudní tlumočník, částečně tím, že dělá průvodce bohatým orientálcům, kteří se ubytují v hotelech na Northumberland Avenue. Nechám ho, aby vám svůj pozoruhodný zážitek vypověděl po svém.“
O pár minut později se mezi námi objevil malý, zavalitý muž, jehož olivová tvář a vlasy jak uhel prozrazovaly jeho jižní původ, ačkoli hovořil jako rodilý a navíc vzdělaný Angličan. Potřásli si se Sherlockem Holmesem srdečně rukou a tmavé oči mu zajiskřily potěšením, když zjistil, že slavný detektiv je ochoten vyslechnout jeho příběh.
„Mám dojem, že mi policie nevěří — rozhodně mi nevěří,“ řekl naříkavým hlasem. „Jen proto, že o něčem takovém nikdy dřív neslyšeli — proto si myslí, že se taková věc nemůže stát. Já ale vím, že nebudu mít klid, dokud se nedovím, co se stalo tomu nešťastníkovi s náplastí přes ústa.“
„Se zájmem vás poslouchám,“ řekl Sherlock Holmes.
„Dnes je středa večer,“ řekl pan Melas, „a bylo to tedy v pondělí v noci — před pouhými dvěma dny, rozumíte — kdy se to všecko stalo. Jsem tlumočník, jak už vám možná pověděl tady můj soused. Tlumočím ze všech jazyků — nebo skoro ze všech — ale původem jsem Řek, mám řecké jméno, a tak většinou překládám z tohoto jazyka. Řadu let jsem hlavním tlumočníkem z řečtiny v Londýně a moje jméno v hotelech dobře znají.
Dost často se stává, že pro mne pošlou ve velice nezvyklou hodinu nějací cizinci, kteří se dostanou do nesnází, nebo cestovatelé, kteří přijedou pozdě a potřebují mé služby. Nebyl jsem proto překvapen, když v pondělí v noci zaklepal na moje dveře nějaký pan Latimer, velice elegantně oděný mladík, a požádal mě, abych ho doprovázel v drožce, která čekala před domem. Řekl mi, že za ním přijel na obchodní návštěvu jakýsi řecký přítel, a poněvadž prý nezná jiný jazyk než řečtinu, neobejde se bez tlumočníka. Dal mi na srozuměnou, že budeme muset bohužel jet dost daleko, protože bydlí až v Kensingtonu, a zdálo se mi, že má náramně náspech, protože mě popoháněl do drožky, hned jak jsme se octli na ulici.
Říkám do drožky, ale brzo jsem byl na pochybách, zda jsem vlastně nenasedl do kočáru. Vůz byl totiž na první pohled mnohem prostornější než obvyklé londýnské čtyřkolové vehikly a vnitřní zařízení bylo neobyčejně bohaté, ačkoli už trochu omšelé. Pan Latimer si sedl naproti mně a vyrazili jsme přes Charing Gross do Shaftesbury Avenue. Když jsme vyjeli na Oxford Street, odvážil jsem se poznamenat, že touhle cestou je to do Kensingtonu zajížďka, ale při podivném chování mého společníka mi pojednou slova zmrzla na rtech.
Začalo to tím, že vytáhl z kapsy hrozivě vypadající obušek, vyplněný olovem, a několikrát jím významně švihl, jako by chtěl vyzkoušet jeho váhu a sílu. Pak jej bez jediného slova položil vedle sebe na sedadlo. Když to udělal, vytáhl na obou stranách okna kočáru a ke svému údivu jsem zjistil, že jsou zalepena papírem, takže ven není vidět.
,Mrzí mě, že vás připravuji o výhled, pane Melasi,’ řekl. ,Skutečnost je však taková, že si nepřeji, abyste viděl, kam jedeme. Mohlo by mi být nepříjemné, kdybyste tam později znova dokázal najít cestu.’
Umíte si jistě představit, že mě jeho slova nevýslovně zarazila. Můj společník však byl statný, širokoplecí mladík, a v zápase s ním bych neměl sebemenší vyhlídky, nemluvě už ani o tom obušku.
,Tohle je ale velice nezvyklé chování, pane Latimere,’ zakoktal jsem. Jistě jste si vědom, že děláte něco naprosto nezákonného.’
,Je v tom jistá svévole, to nepopírám,’ řekl, ,ale to vám vvnahradíme. Musím vás ale varovat, pane Melasi — kdybyste se během dnešní noci kdykoli pokusil vyvolat poplach nebo udělat něco, co by bylo v rozporu s mými zájmy, bude to pro vás mít krajně nemilé následky. Uvědomte si, že nikdo neví, kde jste, a že ať už jste v tomhle kočáře nebo v mém domě, stejně jste v mé moci.’