„Milý Mycrofte, bratrův život je cennější než příběh jeho sestry. Myslím, že bychom měli zavolat inspektoru Gregsonovi do Scotland Yardu a vydat se rovnou do Beckenhamu. Víme, že tomu člověku hrozí smrt, a každá hodina může být osudná.“
„Bude dobře, když se cestou stavíme pro pana Melase,“ poznamenal jsem, „protože budeme možná potřebovat tlumočníka.“
„Výborně!“ zvolal Sherlock Holmes. „Pošlete chlapce pro kočár a hned vyrazíme.“ Při těchto slovech otevřel zásuvku stolu a všiml jsem si, že strká do kapsy revolver. „Ano,“ řekl v odpověď na můj tázavý pohled, „podle toho, co jsme slyšeli, máme co činit s mimořádně nebezpečnou bandou.“
Byla už skoro tma, když jsme přijeli do Pall Mallu a zaklepali na dveře Melasova bytu. Před chvílí prý pro něho přišel nějaký muž a Melas s ním odešel.
„Můžete mi říct kam?“ zeptal se Mycroft Holmes.
„To nevím, pane,“ odpověděla žena, která nám otevřela dveře. „Vím jen tolik, že s tím pánem odjel v kočáře.“
„Řekl ten pán, jak se jmenuje?“
„Ne prosím.“
„Nebyl to takový vysoký, hezký, snědý muž?“
„Kdepak — tohle byl človíček s brejličkami, s náramně pohublou tváří, ale moc milým chováním — při řeči se pořád smál.“
„Jedeme!“ zvolal rázně Sherlock Holmes. „Začíná to být vážné!“ poznamenal, když jsme ujížděli ke Scotland Yardu. „Ti chlapi se znova zmocnili Melase. A on rozhodně není příliš odvážný pán, jak dobře vědí ze zkušenosti oné noci. Ten padouch ho dokázal terorizovat od okamžiku, kdy se dostal do jeho přítomnosti. Nepochybné potřebují jeho tlumočnické služby, ale až ho využijí, budou ho možná chtít potrestat za to, co pokládají za zradu.“
Doufali jsme, že když pojedeme vlakem, mohli bychom se dostat do Beckenhamu stejně rychle, nebo možná ještě rychleji než kočárem. Když jsme však přijeli do Scotland Yardu, trvalo nám víc než hodinu, než jsme se dostali k inspektoru Gregsonovi a opatřili si formální povolení k domovní prohlídce. Bylo tři čtvrtě na deset, když jsme dorazili na London Bridge, a půl jedenácté, když jsme konečně všichni čtyři vystoupili na nádraží v Beckenhamu. Půl míle jízdy a byli jsme před The Myrtles — velkým tmavým domem, stojícím stranou od silnice na vlastních pozemcích. Tam jsme propustili drožkáře a společně jsme vykročili po příjezdové cestě.
„Ve všech oknech je tma,“ poznamenal inspektor. „Zdá se, že dům je opuštěný.“
„Ptáčci nám foukli a hnízdo nechali prázdné,“ řekl Holmes.
„Proč myslíte?“
„Poněvadž tudy nejdéle před hodinou projel vůz naložený těžkými zavazadly.“
Inspektor se zasmál. „Stopy kol jsem ve světle lucerny nad vraty viděl taky, ale jak jste přišel na ta zavazadla?“
„Všiml jste si možná, že stejné stopy kol vedou i opačným směrem. Jenomže vůz jedoucí směrem odtud zanechal stopy mnohem hlubší, natolik hluboké, že můžeme s jistotou říct, že vezl značně těžký náklad.“
„Tahle maličkost mi bohužel ušla,“ řekl inspektor a pokrčil rameny. „Co ta vrata? Ta jen tak snadno nevypáčíme. Jestli se nám ale nikdo neozve, tak se o to pokusíme.“
Hlasitě zabušil klepadlem a zatahal za zvonec, ale bezvýsledně. Holmes se někam vytratil, ale za pár minut se vrátil.
„Podařilo se mi otevřít okno,“ řekl.
„Díky bohu, že stojíte na straně zákona a ne proti němu, pane Holmesi,“ poznamenal inspektor, když si všiml, jak šikovně můj přítel vyhákl zástrčku. „No, myslím, že za těchhle okolností nemusíme čekat na pozvání a můžeme jít dál.“
Jeden po druhém jsme vešli do prostorné místnosti — zřejmě té, v níž před časem tlumočil pane Melas. Inspektor rozsvítil svou lucernu a v jejím světle jsme spatřili dvoje dveře, záclonu, lampu a sbírku japonských zbraní, přesně to, co nám Řek popsal. Na stole stály dvě sklenice, prázdná láhev od brandy a zbytky jídla.
„Co je tohle?“ zeptal se pojednou Holmes.
Všichni jsme zůstali stát a naslouchali jsme. Kdesi nad našimi hlavami se ozývalo tiché kvílení. Holmes se vrhl ke dveřím a vyběhl do haly. Strašlivý zvuk sem doléhal z poschodí. Holmes se řítil po schodech nahoru, inspektor a já jsme mu byli v patách, zatímco jeho bratr Mycroft nás následoval tak rychle, jak jen mu to jeho korpulentnost dovolovala.
V druhém poschodí jsme uviděli troje dveře — a z prostředních se ozývaly ty zlověstné zvuky, chvílemi přecházející do nezřetelného mumlání a pak znova stoupající do pronikavého vřískotu. Dveře byly zamčené, ale klíč byl zastrčen zvenčí. Holmes odemkl a vpadl dovnitř, ale v příštím okamžiku už byl opět na chodbě a držel se za hrdlo.
„To je z dřevěného uhlí!“ zvolal. „Počkejte. Nejdřív se musí vzduch vyčistit.“
Nakoukli jsme dovnitř a uviděli, že jediným zdrojem světla v místnosti je kalný modravý plamen, hořící na malé mosazné trojnožce uprostřed. Vrhal na podlahu nepřirozený, třaslavý kruh, zatímco ve stínech za ním jsme uzřeli nejasné siluety dvou postav, skrčených u zdi. Z otevřených dveří se valil strašný, dusivý dým, který nás rozkašlal a donutil zalapat po dechu. Holmes se rozběhl nahoru na schodiště, aby se nalokal čerstvého vzduchu; potom se znova vřítil do místnosti, rozrazil okna dokořán a vyhodil mosaznou troj nožku do zahrady.
„Za okamžik můžeme jít dovnitř,“ řekl zajíkavě, když byl znova na chodbě. „Kde je svíčka? Pochybuji, že v téhle atmosféře můžeme rozškrtnout. Podrž světlo u dveří a my ty chudáky vyneseme ven, Mycrofte. Jdeme!“
Vrhli jsme se k otráveným a vynesli jsme je na odpočívadlo schodiště. Oba muži měli zmodralé rty a byli v bezvědomí; tváře měli napuchlé a překrvené a oči jim vylézaly z důlků. Jejich rysy byly staženy takovou křečí, že nebýt černého plnovousu a zavalité postavy, sotva bychom byli poznali řeckého tlumočníka, který se s námi rozloučil teprve před několika málo hodinami v Diogenově klubu. Ruce a nohy měl důkladně spoutané a nad okem měl modřinu po nějakém prudkém úderu. Druhý byl svázán podobně a byl to vysoký, nesmírně vyhublý muž, s několika pruhy náplastí groteskně nalepenými přes obličej. Když jsme ho položili na zem, přestal sténat a jediný pohled mě přesvědčil, že alespoň pro něho naše pomoc přišla už pozdě. Pan Melas však byl ještě živ a za necelou hodinu se nám ho pomocí čpavku a brandy podařilo přivést k vědomí. Když jsem viděl, že otevřel oči, pocítil jsem uspokojení nad tím, že to byla má ruka, která ho vyvedla z temného údolí, do něhož směřují všechny cesty.
Byla to jednoduchá historie, kterou nám vyprávěl, a jenom potvrdila závěry naší dedukce. Jakmile návštěvník vstoupil k němu do pokoje, vytáhl z rukávu obušek a vystrašil ho hrozbou okamžité a nevyhnutelné smrti tak, že se mu únos podařil i podruhé. Ten rozhihňaný darebák musel mít na nešťastného znalce jazyků téměř hypnotický vliv, poněvadž Melas o něm nedokázal mluvit jinak než s třesoucíma se rukama a křídovými tvářemi. Rychle Řeka odvezl do Beckenhamu, kde tlumočil i při druhém výslechu, ještě dramatičtějším, než byl první, při němž oba Angličani svému vězni vyhrožovali okamžitou smrtí, jestliže nevyhoví jejich požadavkům. Když posléze zjistili, že se nezalekne žádné hrozby, odvlekli ho znova do vězení; Melasovi pak vyčetli jeho zradu, o níž se dověděli z inzerátu v novinách, omráčili ho úderem hole a pak už se nepamatoval na nic a přišel k sobě až ve chvíli, kdy jsme se nad ním skláněli.