Celý tento rozhovor se odbýval za rychlé chůze a za pár minut jsme dorazili ke zmíněné úžlabině. Na Holmesovu žádost jsem sešel dolů po jejím pravém svahu, zatímco on do ní sestoupil po levém, ale neušel jsem ještě ani padesát kroků, když jsem uslyšel jeho zvolání a uviděl jsem, že na mě mává. V měkké půdě před ním byl zřetelný otisk koňské stopy a odlitek podkovy, který vytáhl z kapsy, se s ním přesně shodoval.
„Tady vidíte, jakou cenu má fantazie,“ řekl Holmes. „To je jediná vlastnost, která Gregorymu chybí. Nám fantazie napověděla, co se asi mohlo stát, podle tohoto předpokladu jsme jednali a ukázalo se, že byl správný. Půjdeme dál.“
Přešli jsme bahnité dno a asi čtvrt míle jsme kráčeli po suchých, pevných drnech. Půda se opět začala svažovat a znova jsme narazili na stopy. Pak se nám asi na půl míle ztratily, ale objevily se znova, když už jsme byli skoro u Capletonu. Holmes je uviděl první, zůstal stát a ukázal na ně s vítězoslavným pohledem. Vedle stopy koňského kopyta bylo vidět otisk mužské boty.
„Předtím ale byl kůň sám,“ zvolal jsem.
„Přesně tak. Předtím byl sám. Ajta! Copak je tohle?“
Oboje stopy se pojednou prudce stočily a zamířily směrem ke King’s Pylandu. Holmes hvízdl a vydali jsme se po nich. Nespouštěl z nich oči, ale já jsem se náhodou podíval trochu do strany a ke svému překvapení jsem uviděl, že se tytéž stopy znova vracejí opačným směrem.
„Jedna nula pro vás, Watsone,“ řekl Holmes, když jsem ho na to upozornil, „ušetřil jste nám dlouhou procházku, která by nás oklikou přivedla zase jenom sem. Pojďme teď po těch vracejících se stopách.“
Nemuseli jsme jít daleko. Stopy končily na asfaltové cestičce vedoucí k vratům capletonské stáje. Když jsme přišli blíž, vyběhl z nich čeledín.
„Nemáme rádi, když se nám tu potloukají nějací čumilové,“ řekl.
„Chci se vás zeptat jen na jednu věc,“ řekl Holmes s ukazováčkem a palcem výmluvně zastrčeným v kapsičce u vesty. „Kdybych přišel navštívit vašeho pána Silase Browna zítra ráno v pět hodin, bylo by to na něho moc brzo?“
„Vážený pane, jestli někdo bude vzhůru, tak to bude on, poněvadž vstává ze všech nejdřív. Ale vlastně — tady ho máte, ať vám na tu otázku odpoví sám. Ne ne, pane, mohlo by mě to stát místo, kdyby viděl, že od vás beru peníze. Chcete‑li mi něco dát, tak až později.“
Sherlock Holmes právě schoval půlkorunu, kterou předtím vytáhl z kapsičky, když se před vraty objevil rozlícený starší muž, rozhánějící se jezdeckým bičíkem.
„Copak to je, Dawsone?“ křikl. „Nemáš tu s kým co žvanit! Koukej si jít po své práci! A vy — co vy tu hrome chcete?“
„Jenom si s vámi deset minut pohovořit, vzácný pane,“ řekl Holmes svým nejlíbeznějším tónem.
„Nemám čas vybavovat se s kdejakým pobudou. Nestojíme tu o žádné cizí lidi. Koukejte se ztratit, nebo na vás poštvu psa.“
Holmes se předklonil a pošeptal cosi trenérovi do ucha. Ten sebou prudce škubl a celý zčervenal.
„To je lež!“ rozkřikl se. „Nestydatá lež!“
„Jak si přejete. Máme o tom debatovat tady před lidmi, nebo si raději pohovoříme ve vašem pokoji?“
„Prosím — přejete‑li si, pojďte dál.“
Holmes se usmál. „Nenechám vás tu opravdu čekat déle než pár minut, Watsone,“ řekl. „Nuže, pane Browne, jsem vám plně k dispozici.“
Trvalo dvacet minut a růžová záře červánků mezitím zešedla, než se Holmes a trenér znova objevili. V životě jsem neviděl, aby se někdo za tak krátkou chvíli změnil tak nápadně jako Silas Brown. Tvář měl popelavou, na čele se mu leskly krůpěje potu a ruce se mu třásly tak, že se v nich jezdecký bičík zachvíval jak větev ve větru. Jeho naduté, velkopanské manýry byly ty tam. Ťapkal vedle mého přítele jako schlíplý psík po boku svého pána.
„Vaše příkazy splním. Spolehněte se,“ řekl.
„A bez jediné chyby,“ řekl Holmes a změřil si ho od hlavy k patě. Muž ucouvl, jako by v Holmesových očích vyčetl hrozbu.
„Ach ne, k žádné chybě nedojde. Bude tam. Mám tu změnu udělat předem, nebo ne?“
Holmes se na okamžik zamyslel a pak se dal do smíchu. „Ne, nic nedělejte,“ řekl. „To vám ještě napíšu. Nepokoušejte se ale o žádný podfuk, nebo — “
„Och, můžete mi věřit, můžete se na mne spolehnout!“
„Musíte o něj ten den pečovat, jako by byl váš vlastní.“
„Spolehněte se.“
„Doufám, že se ve vás nezklamu. Nu dobrá — zítra ode mne dostanete zprávu.“ Holmes se otočil na podpatku, přehlédl roztřesenou ruku, kterou mu Brown podával, a vydali jsme se zpátky do King’s Pylandu.
„Málokdy jsem viděl dokonalejší ukázku nafoukance, zbabělce a poťouchlíka v jedné osobě, než je tenhleten pan Silas Brown,“ poznamenal Holmes, když jsme kráčeli bok po boku.
„Tak on tedy toho koně má?“
„Pokoušel se to zapírat, ale popsal jsem mu tak přesně, co všechno onoho dne ráno udělal, že je teď přesvědčen, že jsem ho musel pozorovat. Jistě jste si všiml, že ty stopy měly nezvykle hranatou špičku a že tvar jeho bot tomu přesně odpovídá. A pak je tu ovšem ještě ta okolnost, že žádný jeho podřízený by se něco podobného neodvážil provést. Popsal jsem mu, jak to bylo: podle svého zvyku vstal ráno první a povšiml si, že se po blatech toulá cizí kůň; šel k němu a s překvapením zjistil z bílé lysinky na koňském čele, podle níž favorita pojmenovali, že mu náhoda přivedla do rukou Stříbrného lysáčka, jediného soupeře, který byl s to porazit koně, na něhož vsadil peníze. Pak jsem mu vylíčil, jak z prvního popudu chtěl koně odvést zpátky do King’s Pylandu, ale jak mu čert našeptal, že by mohl koně někde ukrýt aspoň do té doby, než bude po dostihu, a jak jej proto odvedl k sobě a schoval v Capletonu. Když jsem mu to pověděl se všemi podrobnostmi, přestal zapírat a myslel už jen na to, jak si zachránit vlastní kůži.“
„Tu jeho stáj ale přece prohledali.“
„Och, takový starý koňský handlíř jako on zná všelijaké triky.“
„Nebojíte se ale nechat koně v jeho rukou, když má eminentní zájem na tom, aby mu nějak ublížil?“
„Milý příteli, ten ho bude střežit jak oko v hlavě. Ví moc dobře, že se může nadít slitování jedině tehdy, když ho přivede zdravého.“
„Plukovník Ross ale na mě nedělal dojem člověka, který by byl ochoten mít s někým nějaké velké slitování.“
„Na plukovníku Rossovi teď v celé té věci nezáleží. Postupuji podle vlastních metod a vykládám o nich ostatním jen tolik, kolik uznám za vhodné. To je výhoda soukromého detektiva. Nevím, zda jste si toho všiml, Watsone, ale plukovník se ke mně choval drobátko arogantně. A tak mám teď chuť pobavit se trochu na jeho účet. Nic mu o koni neříkejte.“
„Jistěže. Bez vašeho svolení neřeknu ani slovo.“
„Tohle ovšem je zcela podružná záležitost ve srovnání s otázkou, kdo zabil Johna Strakera.“
„Na to se teď soustředíte?“
„Naopak, vrátíme se oba večerním vlakem do Londýna.“
Slova mého přítele na mě zapůsobila jako úder blesku. Byli jsme v Devonshiru pouhých pár hodin, a už se chce vzdát pátrání, které tak brilantně zahájil — to bylo něco, co jsem nemohl pochopit. Nedokázal jsem však z něho vytáhnout jediné slovo, dokud jsme se nevrátili do trenérova domu. Plukovník a inspektor na nás čekali v pokoji.