Takový tedy byl ten ojedinělý případ řeckého tlumočníka, jehož vysvětlení je dosud zahaleno jistým tajemstvím. Spojili jsme se sice s mužem, který odpověděl na inzerát, a dověděli jsme se od něho, že ta nešťastná mladá dáma pocházela z bohaté řecké rodiny a byla v Anglii na návštěvě u nějakých přátel. Seznámila se v té době s mladíkem jménem Harold Latimer, který si ji doslova otočil kolem prstu a nakonec ji i přemluvil, aby s ním utekla. Její přátelé, jimiž tato událost otřásla, spokojili se s tím, že informovali jejího bratra v Aténách a nad celou záležitostí si tak umyli ruce. Bratr přijel do Anglie a vlastní nerozvážností upadl do rukou Latimera a jeho společníka, který se jmenoval Wilson Kemp a byl to člověk s nejhorší minulostí. Když tito dva muži zjistili, že pro svou neznalost angličtiny je v jejich rukou naprosto bezmocný, uvěznili ho a mučením a hladem se ho pokoušeli donutit, aby na ně svým podpisem převedl svůj i sestřin majetek. Drželi ho v domě bez dívčina vědomí, a náplasti na obličej mu nalepovali především proto, aby jej dívka nepoznala, i kdyby jej snad náhodou zahlédla. Díky ženskému instinktu však toto maskování ihned prokoukla, jakmile ho v době první tlumočníkovy návštěvy spatřila. Nešťastná dívka ale byla sama uvězněna, poněvadž v celém domě nebyl nikdo jiný než muž, který byl zaměstnán jako kočí, a jeho žena, a ti byli poslušnými nástroji spiklenců. Jakmile zjistili, že jejich tajemství je prozrazeno a že se jim vězně nepodaří zlomit, oba darebáci na hodinu vypověděli pronájem zařízeného domu a uprchli i s dívkou, když nejprve, jak se domnívali, dokonali svou pomstu na obou mužích — na tom, který jim dokázal vzdorovat, i na tom, který je zradil.
Po několika měsících jsme dostali z Budapešti zajímavý výstřižek z novin. Byla to zpráva o tragickém konci dvou Angličanů, kteří cestovali s nějakou ženou. Oba byli probodeni a uherská policie soudila, že se pohádali a zasadili si smrtelné rány navzájem. Mám ale za to, že Holmes si o tom myslí něco jiného, a dodnes tvrdí, že kdyby se někomu podařilo tu řeckou dívku vyhledat, dověděl by se od ní možná, kdo pomstil příkoři, spáchané na ní a na jejím bratrovi.
Námořní smlouva
Červenec, který následoval bezprostředně po mé svatbě, je pro mne pamětihodný třemi zajímavými případy, na nichž jsem měl čest se Sherlockem Holmesem spolupracovat a studovat jeho metody. Mám je zaznamenané ve svých poznámkách pod hlavičkami Dobrodružství druhé skvrny, Dobrodružství s námořní smlouvou a Dobrodružství unaveného kapitána. První se však dotýká tak závažných zájmů a bylo v ní namočeno tolik předních rodin království, že je mnoho let nebude možno publikovat. Žádný jiný případ, v němž se Holmes kdy angažoval, neilustroval však hodnotu jeho analytických metod tak jasně a neučinil tak hluboký dojem na jeho známé. Dodnes mám uschovaný téměř doslovný záznam rozhovoru, v němž demonstroval správná fakta případu monsieuru Dubuqueovi z pařížské policie a Fritzi von Waldbaumovi, známému odborníkovi z Gdaňska, kteří oba vyplýtvali veškerou energii při sledování stop, které se nakonec ukázaly zcela podružné. Tuto historii však bude možno bez obav vyprávět až někdy v příštím století. Zatím proto přejdu k dalšímu bodu svého seznamu, což je případ, který také jednu chvíli sliboval, že nabude celonárodního významu, a vyznačoval se četnými epizodami, které mu propůjčily jedinečný charakter.
Když jsem ještě chodil do školy, byl mým důvěrným přítelem mládenec jménem Percy Phelps. Byl skoro stejně starý jako já, ačkoli chodil o dvě třídy výš. Udivoval nás všechny svou bystrostí a vyhrál vždycky všechny ceny, které škola vypsala. Nakonec své úspěchy korunoval získáním stipendia, které mu umožnilo pokračovat v triumfální kariéře v Cambridgi. Vzpomínám si, že pocházel z výborné rodiny se spoustou konexí, a že dokonce i jako malí hoši jsme věděli, že bratr jeho matky je lord Holdhurst, proslulý politik konzervativní strany. Toto vynikající příbuzenstvo mu však ve škole nebylo příliš na prospěch; naopak, zdálo se nám velice pikantní, že jsme ho mohli na hřišti po chuti sekýrovat nebo ho pořádně přetáhnout laťkou z kriketové branky. To však se úplně změnilo, když odešel do praktického života. Mlhavě jsem se doslechl, že jeho schopnosti a vlivné styky mu dopomohly k dobrému místu na ministerstvu zahraničí, ale pak jsem ho nadobro pustil z hlavy. Až následující dopis mi připomněl jeho existenci:
„Briarbrae, Woking.
Milý Watsone, nepochybuji, že si vzpomenete na »Bubťu« Phelpse, který chodil do páté třídy, když Vy jste byl ve třetí. Dokonce jste se možná doslechl, že mi můj vlivný strýc opatřil dobré místo na ministerstvu zahraničí a že jsem tam požíval důvěry a úcty, dokud mě nepotkalo strašné neštěstí, které rozmetalo celou mou kariéru v trosky.
Nemá smysl vypisovat podrobnosti toho hrozného maléru. V případě, že vyhovíte mé žádosti, budu Vám je muset pravděpodobně povědět ústně. Právě jsem se zotavil z devítinedělního zápalu mozku a stále ještě jsem mimořádně zesláblý. Myslíte, že byste mohl ke mně přivést na návštěvu svého přítele Sherlocka Holmese? Moc rád bych znal jeho názor na celý ten případ, ačkoli úřední místa mě ujišťují, že už se nedá nic podniknout. Pokuste se ho přivést co nejdřív, je‑li to možné. Dokud na mně lpí to strašlivé podezření, připadá mi každá minuta jako hodina. Ujistěte ho prosím, že jsem jej dosud nepožádal o radu ne proto, že bych snad nedostatečně oceňoval jeho schopnosti, ale proto, že jsem byl jako pomatený, co mě to neštěstí postihlo. Teď už jsem zase v pořádku, ale nemám odvahu na to moc myslet ze strachu před recidivou. Stále ještě jsem tak slabý, že — jak vidíte — musím tento dopis diktovat. Pokuste se ho přivést.
Když jsem ten dopis četl, cosi mě v něm dojalo; snad to byly ty opětovné žalostné prosby, abych přivedl Holmese. Byl jsem tím natolik pohnut, že jsem se o to chtěl pokusit, i když jsem věděl, že to možná bude obtížné; na druhé straně mi však bylo známo, že Holmes je do svého umění tak zamilován, že je vždy připraven poskytnout svou pomoc tak ochotně, jak ochotně ji klient přijímá. Má žena se mnou souhlasila v tom, že bych mu měl tu záležitost bezodkladně předložit, a tak jsem se v hodině snídaně zase jednou znova octl ve starém bytě v Baker Street.
Holmes seděl v županu u rohového stolku a byl zabrán do jakéhosi chemického pokusu. Nad namodralým plamenem Bunsenova hořáku se ve velké zakřivené retortě s klokotem vařila jakási tekutina a destilované kapky stékaly do dvoulitrové odměrky. Když jsem vešel, můj přítel se na mě sotva podíval. Viděl jsem, že jde zřejmě o důležitý pokus, a tak jsem se posadil do křesla a čekal. Ponořoval násosku hned do té, hned do oné láhve, z každé nabral několik kapek a nakonec přinesl zkumavku s roztokem ke stolu. V pravé ruce držel proužek lakmusového papíru.
„Přicházíte v kritickém okamžiku, Watsone,“ řekl.
„Jestli tenhle papír zůstane modrý, všechno je v pořádku. Jestli ale zčervená, bude to jednoho člověka stát život.“ Ponořil jej do zkumavky a papír se okamžitě zbarvil do mdlého, špinavě nachového odstínu. „Hm! To jsem si mohl myslet!“ zvolal. „Za okamžik vám budu k službám, Watsone. Tabák najdete v perské trepce.“ Otočil se ke stolu a rychle napsal text několika telegramů, které předal poslíčkovi. Potom se svezl do křesla naproti mně, zvedl kolena a sepnul ruce kolem dlouhých, štíhlých nohou.