„Velice banální vraždička,“ řekl. „Doufám, že mi nesete něco lepšího. Vy jste ten pravý pták bouřlivák, jehož přítomnost neklamně ohlašuje zločin, Watsone. Oč jde?“
Podal jsem mu dopis, který si přečetl s maximálně soustředěnou pozorností.
„To nám ale moc neříká, že?“ poznamenal, když mi dopis vracel.
„Skoro nic.“
„Písmo je ale přesto zajímavé.“
„Jenomže on to nepsal vlastní rukou.“
„Máte pravdu. Psala to žena.“
„Ale kde — určitě muž!“ zvolal jsem.
„Ba ne, psala to žena! A žena velice nevšedního charakteru. Víte, na počátku jakéhokoli vyšetřování je dobře vědět i takovou maličkost, že váš klient je v úzkém vztahu s někým, kdo — ať už v dobrém nebo špatném smyslu — má nezvyklou povahu. Už to ve mně vzbudilo o případ zájem. Jste‑li připraven, vydáme se hned do Wokingu a navštívíme toho diplomata, který má takové potíže, i tu dámu, jíž diktuje své dopisy.“
Měli jsme štěstí a chytili jsme na nádraží Waterloo ještě ranní vlak. Netrvalo to ani hodinu a byli jsme uprostřed wokingských jedlových lesů a vřesovišť. Zjistili jsme, že Briarbrae je velký, stranou stojící dům na rozlehlých pozemcích, pouhých pár minut cesty od nádraží. Když jsme předložili navštívenky, byli jsme uvedeni do elegantně zařízeného salónu, kam za námi za malou chvilku přišel poněkud obtloustlý muž, který nás velice pohostinně uvítal. Bylo mu spíš kolem čtyřiceti než kolem třiceti, ale měl tak ruměnou tvář a tak veselé oči, že stále ještě působil dojmem naducaného a nezbedného chlapce.
„Jsem moc rád, že jste přijeli,“ řekl, vřele nám potřásaje rukama. „Percy se po vás ptal celé ráno. Je chudák tak nešťastný, že se chytá každého stébla. Jeho otec a matka mě požádali, abych vás uvítal, poněvadž pro ně je pouhá zmínka o celé té věci neobyčejné bolestná.“
„Neznáme dosud žádné podrobností,“ poznamenal Holmes. „Jak vidím, vy sám nejste členem rodiny.“
Náš nový známý se zatvářil překvapené, ale pak se podíval na vestu a dal se do smíchu.
„Ach tak, všiml jste si, že mám na přívěsku monogram J. H.,“ řekl. „Hned mě napadlo, že je v tom nějaká chytrost. Jmenuji se Joseph Harrison, a poněvadž si Percy bude brát mou sestru Annii, stanu se členem rodiny alespoň po tom sňatku. Mou sestru najdete u něho v pokoji, poněvadž ho poslední dva měsíce opatruje jako oko v hlavě a skoro se od něho nehne. Měli bychom se tam rovnou vydat, poněvadž vím, jak je netrpělivý.“
Místnost, do které nás uvedl, byla ve stejném poschodí jako salón. Částečně byla zařízena jako obývací pokoj a částečně jako ložnice a v každém koutě a v každém výklenku stály vázy s vkusně uspořádanými květinami. Velice bledý a přepadlý mladý muž ležel na pohovce poblíž otevřeného okna, jímž proudila do místnosti opojná vůně ze zahrady a letní vzduch jako balzám. Vedle něho seděla žena, která vstala, když jsme vešli.
„Mám odejít, Percy?“ zeptala se.
Sevřel jí ruku, aby ji zadržel. „Pěkně vás vítám, Watsone,“ řekl srdečně. „S tím knírem bych vás věru nepoznal, a vy byste si jistě také netroufal odpřisáhnout, že jsem to já. A tohle je, myslím, váš proslulý přítel, pan Sherlock Holmes, ne?“
Několika slovy jsem ho představil a oba jsme se posadili. Obtloustlý mladý muž nás opustil, ale jeho sestra v pokoji zůstala a ponechala ruku v pacientově dlani. Byla to žena přitažlivého zevnějšku, sice poněkud malá a boubelatá, ale s krásnou olivovou pletí, velkýma a tmavýma italskýma očima a s bohatými černými vlasy. V kontrastu s těmi výraznými odstíny vypadala bílá tvář jejího přítele ještě přepadlejší a ztrhanější.
„Nebudu vás připravovat o čas,“ řekl a nadzvedl se na pohovce. „Bez dalších úvodů přejdu hned k věci. Byl jsem šťastný a úspěšný muž, pane Holmesi a měl jsem se právě ženit, když mě potkalo to nečekané a strašné neštěstí, které zničilo všechny mé vyhlídky do budoucna.
Jak už vám možná Watson řekl, byl jsem na ministerstvu zahraničí a s pomocí vlivu svého strýce lorda Holdhursta jsem se brzo dopracoval odpovědného postavení. Když se můj strýc stal v nynější vládě ministrem zahraničí, pověřoval mě četnými důvěrnými úkoly, a poněvadž jsem je vždy úspěšně zvládl, začal bezvýhradně důvěřovat mým schopnostem a taktu.
Skoro před deseti týdny — mám‑li být přesný, bylo to 23. května — povolal si mě do své soukromé pracovny, s uznáním se vyjádřil o dobré práci, kterou jsem vykonal, a sdělil mi, že mi hodlá svěřit nový důvěrný úkol.
‚Tohle’, řekl a vzal ze stolu šedý lepenkový váleček na listiny, ,je originál té tajné smlouvy mezi Anglií a Itálií, o které, jak musím s lítostí konstatovat, proskočily již v tisku určité pověsti. Francouzské či ruské velvyslanectví by zaplatilo obrovskou sumu za to, kdyby se mohlo obsah těchto dokumentů dovědět. Nikdy by neopustily můj sekretář, kdyby nebylo absolutně nutné pořídit od nich kopii. Máš v kanceláři psací stůl?’
,Ano.’
,V tom případě smlouvu vezmi a zamkni ji do něho. Dám příkaz, že tu smíš zůstat po pracovních hodinách, až ostatní odejdou, abys mohl ve volném čase klidně pořídit kopii a nemusel mít obavy, že by někdo mohl do textu nahlédnout. Až budeš s prací hotov, zamkneš jak originál, tak kopii do psacího stolu a zítra ráno mi je osobně předáš.’
Vzal jsem listiny a — “
„Promiňte na okamžik,“ řekl Holmes. „Byli jste během tohoto rozhovoru sami?“
„Úplně sami.“
„Ve velké místnosti?“
„Na délku třicet stop a na šířku zrovna tolik.“
„A stáli jste uprostřed?“
„Ano, asi tak.“
„Mluvili jste tiše?“
„Strýc mluví vždycky nápadně tiše. A já skoro nemluvil.“
„Děkuji,“ řekl Holmes a zavřel oči, „pokračujte prosím.“
„Udělal jsem přesně to, co mi nařídil, a čekal jsem, až ostatní úředníci odejdou. Jeden z nich, Charles Gorot, měl v mé kanceláři vyřídit ještě nějaké resty, a tak jsem ho tam nechal a šel jsem se navečeřet. Když jsem se vrátil, byl už pryč. Chtěl jsem si s prací co nejvíc pospíšit, neboť jsem věděl, že Joseph, to jest pan Harrison, kterého jste právě viděli, je v Londýně a že se bude vracet do Wokingu vlakem v jedenáct hodin, který jsem chtěl také pokud možno stihnout.
Jakmile jsem se na smlouvu blíž podíval, hned mi bylo jasné, že je natolik závažná, že strýc opravdu ani v nejmenším nepřeháněl. Aniž se hodlám pouštět do podrobností, mohu vám říct, že v ní byl definován vztah Velké Británie vůči Trojspolku a nastíněna politika, kterou naše vlast hodlá sledovat v případě, že francouzské loďstvo nabude rozhodné převahy nad italským v oblasti Středomoří. Problémy, jimiž se smlouva zabývala, byly čistě námořního charakteru. Na konci byly podpisy vysokých hodnostářů, kteří ji signovali. Text jsem jen letmo přelétl; posadil jsem se ke stolu a pustil se do opisování.
Byl to dlouhý dokument, sepsaný ve francouzštině a obsahující šestadvacet samostatných článků. Opisoval jsem co nejrychleji, ale v devět hodin večer jsem měl opsáno teprve devět článků a snaha stihnout vlak mi připadala naprosto beznadějná. Cítil jsem se unavený a otupělý; částečně po večeři, ale i vyčerpáním po dlouhé celodenní práci. Šálek kávy by mě byl velice osvěžil. Vrátný bývá celou noc ve své lóži pod schodištěm a vaří na lihovém vařiči kávu pro všechny úředníky, kteří tu a tam pracují přes čas. Zazvonil jsem proto na něho, aby ke mně přišel.