K mému překvapení se objevila statná stará žena v zástěře a s vulgárním výrazem ve tváři. Vysvětlila mi, že je manželka vrátného a že tam uklízí, a tak jsem si objednal kávu od ní.
Opsal jsem další dva články smlouvy a pak, poněvadž jsem se cítil unavenější než předtím, vstal jsem a procházel se po místnosti, abych si protáhl nohy. Kávu mi nenesli, a začal jsem se zajímat, proč to tak dlouho trvá. Otevřel jsem dveře a vyšel jsem na chodbu, abych to zjistil. Je to rovná, skoupě osvětlená chodba a z kanceláře, v níž jsem pracoval, vedou do ní jediné dveře. Ústí do zahnutého schodiště, pod kterým je v další chodbě dole lóže vrátného. V půli schodiště je ještě malé odpočívadlo, z něhož odbočuje téměř v pravém úhlu další chodba. Ta klesá po druhém, menším schodišti k postrannímu vchodu do budovy, užívanému služebnictvem a úředníky přicházejícími z Charles Street, kteří si chtějí zkrátit cestu. Tady je hrubý situační plánek.“
„Děkuji, mně je to zcela jasné,“ řekl Sherlock Holmes. „Je krajně důležité, aby vám neuniklo, co vám řeknu teď. Sešel jsem po schodišti dolů do haly, kde jsem našel vrátného v lóži. Spal jako dudek. V konvičce na lihovém vařiči bublala vařící se voda, a dokonce přetékala na podlahu. Natáhl jsem ruku a chtěl jsem vrátným zatřást, poněvadž spal nerušeně dál, když tu pojednou zvonek nad jeho hlavou hlasitě zařinčel, vrátný sebou trhl a probudil se. ,Promiňte, pane Phelpsi,’ řekl a vyjeveně na mě vytřeštil oči.
‚Přišel jsem se podívat, jestli je ta káva už hotová.’
‚Postavil jsem vodu na vařič a pak jsem usnul. Promiňte prosím.’ Podíval se na mě a pak nahoru na zvonek, který se stále ještě kýval, a úžas v jeho tváři každým okamžikem vzrůstal.
,Kdo to mohl zvonit, když vy jste tady?’ zeptal se. ,Jak to?’ řekl jsem. ,Co je to vlastně za zvonek?’
‚No — přece z kanceláře, kde jste pracoval.’
V té chvíli jsem měl pocit, že mi ledová ruka sevřela srdce. Někdo musel být v kanceláři, kde drahocenná smlouva leží na stole! Jako šílenec jsem se vyřítil nahoru po schodech a pádil jsem chodbou. Na chodbě nikdo nebyl, pane Holmesi. V kanceláři také nikdo. Všechno bylo přesně v tom stavu, v jakém jsem to opustil, jenom listiny, které mi byly svěřeny, sebral někdo se stolu a odnesl. Kopie tam byla, ale originál byl pryč.“
Holmes se zvedl v křesle a zamnul si ruce. Viděl jsem, že problém je podle jeho gusta.
„Co jste, prosím vás, dělal pak?“ zavrčel.
„Okamžitě jsem si uvědomil, že zloděj musel přijít nahoru po schodišti od postranního vchodu. Kdyby šel druhou cestou, byl bych ho nutně musel potkat.“
„A víte jistě, že nebyl celou tu dobu schován v kanceláři nebo někde na chodbě? Sám jste před okamžikem řekl, že je jen skoupě osvětlena.“
„To je absolutně vyloučené. V kanceláři a na chodbě by se neukryla ani krysa. Žádná skrýš tam nikde není.“
„Děkuji vám. Pokračujte prosím.“
„Vrátnému neušlo, jak jsem zbledl, a usoudil, že mám asi nějaký důvod k obavám. Přišel proto za mnou nahoru a společně jsme proběhli chodbou a po příkrém schodišti dolů ke dveřím vedoucím do Charles Street. Byly zavřené, ale odemčené. Otevřeli jsme je a vyběhli na ulici. Zřetelně si vzpomínám, že právě v té chvíli se na kostele v sousedství ozvaly tři údery věžních hodin. Bylo tři čtvrtě na deset.“
„To je mimořádně důležité,“ řekl Holmes a udělal si poznámku na manžetu košile.
„Noc byla velice temná a drobně, teple pršelo. V Charles Street nebylo živé duše, ale na Whitehallu pokračoval čilý dopravní ruch jako obvykle. Rozběhli jsme se po chodníku, jen tak prostovlasí, jak jsme byli, a na vzdáleném rohu jsme našli postávajícího policistu.
,Došlo ke krádeži,’ vyhrkl jsem. ,Z ministerstva zahraničí byl ukraden dokument nesmírné ceny. Šel tudy teď někdo?’
‚Stojím už tu čtvrt hodiny,’ řekl, ,a prošel kolem mne jenom jediný člověk — nějaká vysoká starší žena ve skotském vlňáku.’
,Och, to byla jenom má žena,’ zvolal vrátný. ,Nikdo jiný tu neprošel?’
,Ne, nikdo.’
,Pak ten zloděj musel jít na druhou stranu,’ zvolal vrátný a zatahal mě za rukáv.
S tím jsem se však nespokojil a jeho pokusy odtáhnout mě pryč ve mně vzbudily podezření.
,Kterým směrem ta žena šla?’ zvolal jsem.
,To vám nepovím. Všiml jsem si, že jde kolem, ale neměl jsem důvod, proč ji dál pozorovat. Zdálo se, že spěchá.’
,Jak je to dlouho?’
,No — pár minut.’
‚Asi tak pět minut?’
,Víc ne.’
,Ztrácíte jenom zbytečně čas, pane, a každá minuta je teď důležitá,’ zvolal vrátný. ,Věřte mi, že má žena s tím nemá nic společného, a pospěšme si na druhý konec ulice. Nebo když nechcete vy, podívám se tam já,’ a s těmito slovy se rozběhl opačným směrem.
Za okamžik jsem ho však dohonil a chytil za rukáv.
,Kde bydlíte?’ řekl jsem.
,V Brixtonu, Ivy Lane č. 16,’ odpověděl, ,ale nenechte se svést na nepravou stopu, pane Phelpsi. Pojďte se mnou na druhý konec ulice, možná že se tam něco dovíme.’
Pochopil jsem, že uposlechnu‑li jeho rady, nemůžeme nic ztratit. Oba jsme tam s policistou pospíšili, ale čekala nás jen frekventovaná ulice, spousta lidí chodila oběma směry, ale všichni spěchali, aby unikli sychravé noci a měli co nejdřív střechu nad hlavou. Nepostával a neokouněl tu nikdo, kdo by nám mohl říct, zda tudy někdo prošel.
Pak jsme se vrátili do kanceláře a prohledali jsme schodiště i chodbu, ale bezvýsledně. Chodba vedoucí ke kanceláři je pokryta krémovým linoleem, na kterém se otiskne i ta nejslabší stopa. Prohlédli jsme linoleum velice pečlivě, ale sebemenší otisk nějaké stopy jsme na něm nenašli.“
„Pršelo celý večer?“
„Dalo se do deště kolem sedmé.“
„Jak je pak ale možné, že ta žena, která přišla do kanceláře kolem deváté hodiny, nenechala nikde stopy svých zablácených střevíců?“
„Jsem rád, že se na to ptáte. To mě také hned napadlo. Jenomže uklízečky se v lóži vrátného pravidelně přezouvají a po budově chodí v papučích.“
„Aha, to je jasné. Takže tam žádné stopy nebyly, přestože ten večer pršelo. Celý ten sled událostí je opravdu mimořádně zajímavý. Co jste dělali pak?“
„Prohledali jsme i kancelář. Jakékoli tajné dveře tam nepřicházejí vůbec v úvahu a okna jsou dobrých třicet stop nad podlahou. Obě okna byla zavřena zevnitř. Koberec vylučuje, že by tam mohly být nějaké padací dveře, a strop je natřený běžnou bílou olejovou barvou. Vsadil bych se o krk, že ať ten papír ukradl kdokoli, nemohl přijít jinudy než dveřmi.“
„Jaký je tam krb?“
„Žádný. Jsou tam kamna. Šňůra od zvonku visí z drátu hned napravo od mého stolu. Ten, kdo zazvonil, musel přistoupit až ke stolu, aby to mohl udělat. Proč by ale pachatel zvonil? To je naprosto neřešitelná záhada.“
„Je to opravdu kuriózní případ. Co jste podnikal pak? Předpokládám, že jste prohledal místnost, abyste zjistil, zda vetřelec nezanechal nějaké stopy — nedopalek doutníku, upuštěnou rukavici, jehlici do vlasů nebo podobnou maličkost?“
„Nic takového tam nikde nebylo.“
„Ani žádný zápach?“
„Víte — to nás ani nenapadlo.“
„To je chyba, pach tabákového kouře může být při takovémhle vyšetřování velice užitečným vodítkem.“