„Já sám jsem nekuřák, takže bych jistě postřehl, kdyby v kanceláři bylo nakouřeno. Ničeho podobného jsem si ale nevšiml. Nápadná byla jedině skutečnost, že manželka vrátného — paní Tangeyová — z budovy tak spěchala. Vrátný nemohl nabídnout žádné jiné vysvětlení než to, že v té době pravidelně odchází domů. Usoudili jsme s policistou, že bude nejlepší chytit ji co nejdřív, než se dokumentu zbaví -za předpokladu ovšem, že jej má.
V té době už poplašná zvěst dorazila i do Scotland Yardu a na místo přijel detektiv Forbes, který se případu ujal s mimořádnou energií. Vzali jsme si drožku a za půl hodiny jsme už byli na udané adrese. Dveře nám otevřela mladá žena — nejstarší dcera paní Tangeyové. Řekla nám, že matka se dosud nevrátila domů, a uvedla nás do předního pokoje, abychom tam na ni počkali.
Asi za deset minut někdo zaklepal na dveře a tehdy jsme se dopustili jediné vážné chyby, kterou si zazlívám. Místo abychom dveře otevřeli sami, dovolili jsme dívce, aby otevřela ona. Slyšeli jsme, jak říká: ,Maminko, jsou tu dva páni a čekají na tebe,’ a v příštím okamžiku jsme už jen zaslechli cupot kroků vzdalujících se chodbou. Forbes rozrazil dveře dokořán a oba jsme vběhli do zadního pokoje či do kuchyně, ale žena tam byla dřív než my. Hleděla na nás vytřeštěnýma očima, ale vzápětí, když mě poznala, objevil se jí na tváři výraz absolutního úžasu.
,Proboha, vy jste přece pan Phelps z ministerstva!’ zvolala.
,A kdo jste myslela, že jsme — když jste se před námi dala na útěk?’ zeptal se můj společník.
,Já myslela, že jste exekutoři,’ prohlásila. ,Měli jsme spor s jedním obchodníkem.’
,Tak tohle není moc dobrá výmluva,’ odpověděl Forbes. ,Máme odůvodněné podezření, že jste z ministerstva zahraničí odnesla důležitou listinu a že jste teď zaběhla sem, abyste se jí zbavila. Budete s námi muset jet do Scotland Yardu, kde vás prohledáme.’
Všechny protesty a nářky jí nebyly nic platné. Přijel kočár a všichni tři jsme v něm odjeli. Předtím jsme ovšem udělali prohlídku v kuchyni a zvlášť v kuchyňských kamnech, abychom se ujistili, zda se snad dokumentu nezbavila během toho okamžiku, kdy byla sama. Nenašli jsme však nic — žádný popel, žádné útržky. Když jsme dorazili do Scotland Yardu, předali jsme ji okamžitě policistce, aby ji prohledala. Čekal jsem na výsledek tělesné prohlídky v zoufalém napětí. Jenomže po dokumentu jako by se země slehla, nenašlo se nic.
Tehdy jsem si poprvé v plném rozsahu uvědomil, v jak hrozné situaci jsem se octl. Až do této chvíle jsem jednal a aktivita člověku nedovoluje přemýšlet. Tolik jsem věřil, že se nám podaří dostat smlouvu hned zpátky, že jsem se ani neodvážil pomyslet na následky v případě, že neuspějeme. Víc jsme však už nemohli udělat a pojednou jsem měl dost času, abych si uvědomil svou situaci. Bylo to strašné! Tady Watson vám může říct, jak nervózní a přecitlivělý jsem býval už jako školák. Mám to v povaze. Pomyslel jsem na strýce a jeho kolegy v ministerstvu, na hanbu, kterou jsem způsobil jemu, sobě a vůbec všem, kdo na mě sázeli. Co na tom, že jsem se stal oběti mimořádně nešťastné náhody? Jsou‑li v sázce diplomatické zájmy, žádné nešťastné náhody nejsou povoleny. Byl jsem zničen, zostuzen, nadobro zničen. Nevím, co jsem vlastně dělal. Pravděpodobně jsem ztropil hysterickou scénu. Matně se rozpomínám na hlouček úředníků, kteří mě obklopili a snažili se mě uklidnit. Jeden z nich mě odvezl na nádraží Waterloo a posadil do vlaku jedoucího do Wokingu. Byl by snad jel se mnou až domů, kdyby se byl na nádraží neobjevil doktor Ferrier, který bydlí kousek od nás a jel týmž vlakem. Doktor se mne velice laskavě ujal, což bylo moje štěstí, neboť jsem ještě na nádraží dostal záchvat, a než mě dopravil domů, proměnil jsem se v běsnícího maniaka.
Můžete si představit, jak to vypadalo zde doma, když je doktorovo zvonění vyburcovalo z postelí a když mě uviděli v takovém stavu. Tady chudince Annii a mé matce to zlomilo srdce. Doktor Ferrier se dověděl od detektiva na nádraží pouze tolik, že jim mohl jen zhruba říct, co se stalo, a jeho vyprávění je samozřejmě neuklidnilo. Všem bylo zřejmé, že pravděpodobně budu dlouho nemocen, takže Josepha vystrnadili z jeho útulné ložnice, kterou přeorganizovali v pokoj pro pacienta. Ležel jsem tu v bezvědomí víc než devět neděl a blouznil v záchvatech mozkové horečky. Nebýt zde slečny Harrisonové a doktorovy péče, už bych s vámi teď asi nemluvil. Ošetřovala mě přes den a najala ošetřovatelku, která o mne pečovala v noci, poněvadž v záchvatech pomatenosti jsem byl schopen všeho. Pomalu jsem zas nabyl zdravého rozumu, ale paměť se mi vrátila teprve před třemi dny. A chvílemi si přeji, aby se mi byla nevrátila vůbec. Ze všeho nejdřív jsem poslal telegram panu Forbesovi, který byl pověřen vyšetřováním případu. Přijel sem a sdělil mi, že ačkoli udělali vše, nepodařilo se jim záhadu objasnit ani v nejmenším. Vrátný i jeho žena byli dlouho a všemožně vyslýcháni, ale do celé záležitosti to nevneslo žádné světlo. Podezření policie proto padlo na mladého Gorota, který, jak si vzpomínáte, pracoval ten večer na ministerstvu přes čas. To, že tam zůstal déle, a jeho francouzské jméno byly jediné dva fakty, které mohly vzbudit podezření; ve skutečnosti jsem však začal pracovat teprve po jeho odchodu, a také jeho rodina, ačkoli je hugenotského původu, je už dnes cítěním i tradicemi stejně anglická jako vaše nebo moje. Nenašlo se proti němu nic usvědčujícího, a na tom tedy celá věc uvízla. Obracím se na vás, pane Holmesi, vy jste má poslední naděje. Jestliže mi nepomůžete, ztratil jsem svou čest i postavení navždy.“
Nemocný se znova zhroutil do podušek, zcela vyčerpán tím dlouhým vyprávěním, zatímco ošetřovatelka mu nalila do sklenky jakousi uklidňující medicínu. Holmes tiše seděl se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima, v pozici, která mohla komukoli nezasvěcenému symbolizovat vrchol lhostejnosti; já však jsem věděl, že je jen vnějším výrazem hlubokého zamyšlení.
„Vaše výpověď byla tak zevrubná,“ řekl konečně, „že mi opravdu zbývá už jen pár otázek, které bych vám chtěl položit. Jedna z nich je však neobyčejně důležitá. Zmínil jste se někomu o tom, jaký zvláštní úkol vám byl svěřen?“
„Nikomu.“
„Ani tady slečně Harrisonové — například?“
„Ne. V době mezi tím, kdy jsem příkaz dostal a kdy jsem ho začal plnit, vůbec jsem ve Wokingu nebyl.“
„A nikdo z rodiny vás mezitím náhodou nenavštívil?“
„Ne.“
„Zná někdo z nich cestu do vaší kanceláře?“
„Ano. Všichni tam už za mnou někdy byli.“
„Hm. Jestliže jste se o smlouvě nikomu nezmínil, pak je veškeré pátraní v tomto směru naprosto zbytečné.“
„Ne, nikomu jsem nic neřekl.“
„Víte něco bližšího o tom vrátném?“
„Jen tolik, že je to vysloužilý voják.“
„Od kterého pluku?“
„Pokud jsem slyšel, sloužil u Coldstream Guards.“
„Díky. Detaily se nepochybně dovím od Forbese. Při shromažďování faktů je policie výtečná; bohužel jich nedovede vždy s prospěchem použít. Och, to je ale nádherná růže!“
Prošel kolem lůžka k otevřenému oknu, narovnal ohnutý stonek mechové růže a se zalíbením se zadíval na rozkošné sladění nachu a zeleně. Pro mne to byl zcela nový rys jeho povahy, který jsem dosud neznal, neboť nikdy dřív žádný zvláštní zájem o přírodu neprojevoval.
„Nikde není dedukce tak nezbytná jako v náboženství,“ řekl a opřel se zády o rám okna. „Logicky uvažující člověk z něho může vybudovat exaktní vědu. Květiny jsou pro nás nejvyšším potvrzením dobrotivé Prozřetelnosti. Všechny ostatní věci, naše schopnosti, naše touhy, naše potrava — to všechno je, pravda, pro naši existenci nezbytné v první řadě. Tahle růže je ale něco navíc. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jen dobro může vytvořit něco navíc, a tak musím opakovat, že z květin lze čerpat mnoho naděje.“