Percy Phelps i jeho ošetřovatelka se během tohoto extempore na Holmese překvapeně podívali a v jejich tvářích se zračilo značné zklamání. Holmes však upadl do stavu jakési zasněnosti; mechovou růži stále svíral v prstech. Chvilku to trvalo, než ho mladá dáma z této idylky vyrušila.
„Jsou nějaké vyhlídky, že tu záhadu vyřešíte, pane Holmesi?“ zeptala se s nádechem jízlivosti ve hlase.
„Och ano — ta záhada!“ trhl sebou a začal se pomalu vracet ke skutečnostem života. „Nu, bylo by absurdní, kdybych popíral, že jde o velice zamotaný a komplikovaný případ, ale mohu vám slíbit, že se na něj podívám a seznámím vás se vším, co mě na něm zaujme.“
„Našel jste už nějaký klíč?“
„Poskytli jste mi sedm eventualit, ale musím si je samozřejmě nejdřív ověřit, než se vyjádřím o jejich ceně.“
„Podezíráte někoho?“
„Podezírám sám sebe — “
„Cože?“
„Z toho, že dělám příliš ukvapené závěry.“
„V tom případě jeďte do Londýna a tam si je ověřte.“
„To je od vás výborná rada, slečno Harrisonova,“ řekl Holmes vstávaje. „Myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího, Watsone. Nekojte se však falešnými nadějemi, pane Phelpsi. Tahle aféra je velice zašmodrchaná.“
„Budu se třást netrpělivostí, kdy vás zase uvidím,“ zvolal diplomat.
„Nu, přijedu zítra týmž vlakem, ačkoli je víc než pravděpodobné, že má zpráva bude negativní.“
„Bůh vám žehnej za ten slib, že přijedete,“ zvolal náš klient. „Hned mám větší chuť do života, když vidím, že se něco podniká. Mimochodem — dostal jsem dopis od lorda Holdhursta.“
„Neříkejte! Co vám píše?“
„Tón dopisu je sice zdrženlivý, ale ne drsný. Pravděpodobně bral ohled na to, že jsem po tak těžké nemoci. Opakuje v dopise, že celá věc je nesmírně závažná, a dodává, že o mé budoucnosti — čímž samozřejmě myslí mé propuštění — se rozhodne, teprve až se zotavím a budu mít příležitost sám své provinění napravit.“
„To je od něho rozumné a uvážené,“ řekl Holmes. „Pojďte, Watsone, v Londýně budeme mít celý den práce nad hlavu.“
Joseph Harrison nás odvezl na nádraží a za chvíli už nás unášel portsmouthský vlak. Holmes byl pohřížen do svých myšlenek a poprvé promluvil, když jsme už za sebou měli Clapham Junction.
„Člověku je vždycky nějak veselo, když přijíždí do Londýna po některé vyvýšené trati a může se dívat na domy takhle seshora.“
Myslel jsem, že žertuje, poněvadž nebylo vidět nic než špínu a zchátralost, ale vzápětí mi to vysvětlil.
„Podívejte se na ty velké, izolované shluky domů, které se vypínají nad taškovými střechami jako ostrovy cihel v moři barvy olova.“
„To jsou veřejně školy.“
„Majáky, milý brachu! Zárodky budoucnosti! Buňky se stovkami malých semínek, z nichž vzejde moudřejší a lepší Anglie budoucnosti. Doufám, že ten Phelps snad nepije?“
„To se mi nezdá.“
„Také bych řekl. Musíme však vzít v úvahu každou možnost. Ten chudák se vážně dostal do škaredého maléru a je vůbec otázka, zda bude v našich silách mu z něj pomoct. Co si myslíte o slečně Harrisonové?“
„Holka jak břitva. Energická.“
„Jistě, ale v jádru dobrá, ledaže bych se hrozně mýlil. Ona a její bratr jsou jedinými dětmi majitele hutí někde v Northumberlandu. Phelps se s ní zasnoubil loni v zimě na cestách a v doprovodu bratra k nim přijela představit se jeho rodině. Pak došlo k tomu maléru a ona tam zůstala, aby pečovala o svého snoubence. Bratr Joseph, který se u nich cítí docela dobře, se tam zdržel s ní. Jak vidíte, ověřil jsem si pár drobností na vlastní pěst. Dnes ale budeme muset věnovat pátrání celý den.“
„Má ordinace — “ ozval jsem se.
„Jestliže pokládáte své klienty za zajímavější než moje — “ řekl Holmes s jistou trpkostí.
„Chtěl jsem říct, že se má ordinace beze mne den či dva obejde, poněvadž teď je právě ta nejslabší sezóna.“
„Výborně,“ řekl už opět v dobré náladě. „V tom případě se té věci podíváme na zoubek spolu. Nejdřív bychom měli navštívit Forbese. Dovíme se od něho pravděpodobně všechny potřebné detaily. Pak teprve se rozhodneme, jak bude nejlepší na ten případ jít.“
„Říkal jste, že už máte nějaký klíč.“
„Ano, mám jich několik, ale teprve dalším pátráním se dá ověřit, jak jsou cenné. Nejobtížněji lze vystopovat zločin, který nemá motiv. A tenhle žádný motiv nemá. Kdo z něho může mít zisk? Je tu francouzský a ruský velvyslanec, jimž by mohl zloděj dokument prodat, a pak je tu ještě lord Holdhurst.“
„Lord Holdhurst!“
„Ovšem. Lze si velice dobře představit situaci, v níž by některého státníka ani dost málo nemrzelo, kdyby byl podobný dokument náhodou zničen.“
„Ne ale státníka s tak bezúhonnou minulostí, jako je lord Holdhurst.“
„Taková možnost tu je a nemůžeme si dovolit cokoli přehlédnout. Navštívíme ctihodného lorda ještě dnes a uvidíme, bude‑li nám schopen něco povědět. Zatím jsem už ale rozjel pátrání.“
„Už?“
„No, poslal jsem z nádraží ve Wokingu telegramy do všech londýnských večerníků. Tenhle inzerát se v nich ve všech objeví.“
Podal mi list papíru, vytržený ze zápisníku. Stálo na něm tužkou:
,10 liber odměny tomu, kdo oznámí číslo drožky, která vezla pasažéra ke vchodu do ministerstva zahraničí v Charles Street nebo do blízkosti tohoto vchodu ve tři čtvrtě na deset večer 23. května t. r. Zprávu podejte na adresu Baker Street číslo 221B.’
„Jste si jist, že zloděj přijel drožkou?“
„Jestliže nepřijel, ničemu se tím neublíží. Jestli je ale pravdivé tvrzení pana Phelpse, že v místnosti ani na chodbě se nemohl nikdo ukrýt, pak ta osoba musela přijít zvenčí. A jestliže přišla zvenčí za tak deštivého večera, a přesto nezanechala jedinou vlhkou stopu na linoleu, které bylo prohledáno nejdéle několik minut po jejím odchodu, pak je neobyčejně pravděpodobné, že přijela v drožce. Ano, myslím, že můžeme klidně usoudit na drožku.“
„To zní přijatelně.“
„Je to jeden z klíčů, o nichž jsem mluvil. K něčemu nás to může dovést. A pak je tu ovšem ten zvonek — to je vůbec nejnápadnější okolnost celého případu. Z jakého důvodu zvonek zvonil? Zazvonil snad zloděj jen tak z furiantství?
Nebo to udělal někdo, kdo byl se zlodějem a chtěl krádeži zabránit? Nebo to snad byla jen pouhá náhoda? Nebo snad -?“ Znova se pohroužil do soustředěného a tichého zamyšleni, z něhož se na okamžik vytrhl, ale mně, který jsem byl na všechny změny jeho nálad už zvyklý, se zazdálo, že ho pojednou napadla nějaká jiná možnost.
Bylo dvacet minut po třetí, když jsme vystoupili na nádraží. Po spěšném obědě v nádražním bufetu jsme se hned vydali do Scotland Yardu. Holmes už Forbesovi telegrafoval a detektiv na nás čekaclass="underline" malý, lišácký mužík s chytrým, ale věru ne přátelským výrazem. Choval se k nám značně odměřeně, zvláště když uslyšel, kvůli čemu jsme přišli.
„Slyšel jsem o vašich metodách už několikrát, pane Holmesi,“ řekl rozmrzele. „Rád používáte veškerých informaci, které vám policie může poskytnout, ale pak se snažíte případ rozřešit bez ní a ještě ji zdiskreditovat.“