Budu vám však mimořádně zavázán, pojedete‑li se mnou zítra do Wokingu stejným vlakem, kterým jsme jeli dnes.“
Druhý den ráno jsme se setkali podle úmluvy a společně jsme odjeli do Wokingu. Řekl mi, že na inzerát nedostal odpověd a v celém případu nedošlo k žádnému vyjasnění. Když chtěl, byla jeho tvář nehybná a neproniknutelná jak tvář Indiána a z jeho výrazu jsem nedokázal vyčíst, zda je se stavem případu spokojen či ne. Vzpomínám si, že se mnou rozmlouval o Bertillonově systému měření a vyjadřoval se o tomto francouzském vědci s velkým obdivem.
Našeho klienta jsme našli stále ještě v péči oddané ošetřovatelky, ale vypadal podstatně lépe než včera. Když jsme vešli do pokoje, vstal z pohovky a s jistými obtížemi, ale přece jenom nás přivítal.
„Zjistili jste něco nového?“ zeptal se dychtivě.
„Jak jsem očekával, nic pozitivního vám říct nemohu,“ odpověděl Holmes. „Navštívil jsem Forbese i vašeho strýce a rozjel jsem pátrání ještě v několika směrech. Snad nás to k něčemu přivede.“
„Definitivně jste se tedy nevzdal?“
„To rozhodně ne.“
„Bůh vám žehnej za ta slova!“ zvolala slečna Harrisonová. „Neztratíme‑li odvahu a trpělivost, musí pravda vyjít najevo.“
„My ale pro vás máme víc novinek než vy pro nás,“ řekl Phelps a znova se posadil na pohovku.
„Doufal jsem, že se s něčím vytasíte.“
„Ano, zažili jsme tu dnes v noci dobrodružství a nebylo to nic, nad čím by se dalo mávnout rukou.“ Jeho tvář při těch slovech zvážněla a v očích se mu objevil výraz velice podobný strachu. „Víte,“ řekl, „začínám už věřit, že jsem se nevědomky stal středem nějakého obludného spiknutí a že někdo usiluje o můj život právě tak jako o mou čest.“
„Ach!“ zvolal Holmes.
„Zní to neuvěřitelně, poněvadž pokud vím, nemám na celém světě jediného nepřítele. Přesto nemohu po zkušenosti z dnešní noci dospět k jinému závěru.“
„Povězte mi o tom prosím.“
„Nejdřív vám musím říct, že na dnešek v noci jsem spal v pokoji prvně sám, bez ošetřovatelky. Bylo mi už natolik dobře, že jsem myslel, že se bez ní obejdu. Nechal jsem však rozsvícenou lampičku u postele. Asi kolem druhé hodiny po půlnoci, když jsem dost lehce usnul, vzbudil mě pojednou tichý zvuk. Připomínalo to myš, která se někam prohryzává dřevem, a tak jsem zůstal ležet a chvíli jsem naslouchal v domnění, že to nemůže mít jinou příčinu. Pak ale šramot zesílil a náhle se od okna ozvalo ostré kovové škrábání. Užasle jsem se posadil. Nemohlo být pochyb o tom, co je to za zvuky. Působil je někdo, kdo se pokoušel strčit nějaký nástroj do škvíry mezi okenicemi, kdežto ten druhý byl způsoben odšupováním zástrčky.
Potom následovala asi desetiminutová pauza, jako by ta osoba čekala, až se přesvědčí, zda mě zvuk neprobudil. Pak jsem uslyšel jemné zaskřípění, jak se okno velice pomalu otevřelo. Déle jsem to nemohl vydržet, poněvadž už nemám takové nervy jako kdysi. Vyskočil jsem z postele a otevřel okenice. V okně se krčil nějaký muž, ale viděl jsem ho jen málo, poněvadž zmizel jako blesk. Byl zahalený do jakéhosi pláště, který mu zakrýval i spodní část obličeje. S jistotou vím jen tolik, že měl v ruce nějakou zbraň. Vypadala jako dlouhý nůž. Viděl jsem jasně, jak se zableskl, když se ten muž dal na útěk.“
„To je opravdu zajímavé,“ řekl Holmes. „A co jste, prosím vás, udělal pak?“
„Kdybych nebyl tak zesláblý, byl bych vyskočil z otevřeného okna a pronásledoval ho. Takhle jsem ale jenom zazvonil na zvonek a zburcoval celý dům. Chvíli to trvalo, poněvadž zvonek zvoní v kuchyni a všechno služebnictvo spí v poschodí. Křičel jsem ale, což přivolalo dolů Josepha, a ten pak vzbudil ostatní. Joseph s čeledínem našli stopy na květinovém záhoně pod oknem, ale v poslední době bylo tak sucho, že pokus sledovat stopu po trávníku byl beznadějný. Na dřevěném plotě u cesty však prý v jednom místě byly známky, že někdo plot přelezl a přelomil při tom nahoře pár latěk. Zdejší policii jsem dosud nic neřekl, poněvadž jsem chtěl nejdřív znát váš názor.“
Zdálo se, že vyprávění našeho klienta udělalo na Sherlocka Holmese mimořádný dojem. Vstal z křesla a v neovladatelném vzrušení začal přecházet po pokoji.
„Neštěstí nikdy nechodí samo,“ řekl Phelps a usmál se, ačkoli bylo jasné, že jim noční dobrodružství dost otřáslo.
„To jste si opravdu ověřil na vlastni kůži,“ řekl Holmes. „Myslíte, že byste se mohl se mnou projít kolem domu?“
„Ale ano, rád bych se dostal trochu na sluníčko. Joseph půjde s námi.“
„A já také,“ řekla slečna Harrisonova.
„Bohužel ne,“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou. „Musím vás požádat, abyste zůstala sedět přesně tam, kde sedíte.“
Mladá dáma se zatvářila rozmrzele a znova si sedla. Její bratr se k nám však připojil a všichni čtyři jsme vyšli ven.
Nejdřív jsme kráčeli po trávníku pod diplomatovo okno. Na květinovém záhoně jsme našli stopy, o kterých se nám už zmínil, ale byly beznadějně rozmazané a neurčité. Holmes se nad nimi na okamžik sklonil, ale pak se narovnal a pokrčil rameny.
„Z toho myslím nikdo moc moudrý nebude,“ řekl. „Raději dům obejděme a podívejme se, proč si lupič vybral právě tenhle pokoj. Člověk by řekl, že ta velká okna salónu a jídelny by pro něho měla být přitažlivější.“
„Ze silnice je na ně líp vidět,“ poznamenal Joseph Harrison.
„Aha — ano, ovšem. A tady jsou dveře, o které se také mohl pokusit. Kam vedou?“
„To je postranní vchod pro dodavatele. V noci jsou samozřejmě zamčené.“ „Měli už jste tu někdy podobný poplach?“
„Nikdy,“ řekl náš klient.
„Máte v domě drahé příbory nebo něco, co mohlo zloděje přilákat?“
„Nic cenného.“
Holmes se prošel kolem domu s rukama v kapsách a se svým obvyklým lhostejným výrazem ve tváři.
„Mimochodem,“ řekl Josephu Harrisonovi, „vy prý jste zjistil místo, kde ten chlap lezl přes plot. Můžete mi je ukázat?“
Mladý muž nás zavedl k místu, kde byla špička jedné laťky v plotě přelomena. Visela z ní malá tříska. Holmes ji utrhl a kriticky si ji prohlédl.
„Myslíte, že tohle dřevo bylo odštípnuto na dnešek v noci? Spíš se mi zdá, že už je odštípnuté dost dlouho, ne?“
„Ano, to je možné.“
„A také tu nejsou žádné stopy po tom, že někdo seskočil na druhou stranu plotu. Ne, s tímhle se věru nikam nedostaneme. Vraťme se do ložnice a tam si o celé věci pohovoříme.“
Percy Phelps chodil ještě velice pomalu, opíraje se o rameno svého budoucího švagra. Holmes přešel přes trávník rychle a octli jsme se pod otevřeným oknem ložnice mnohem dřív, než tam přišli i ostatní.
„Slečno Harrisonova,“ řekl Holmes s krajní naléhavostí, „musíte tu zůstat celý den. Pod žádnou záminkou se nenechte nikam odlákat a zůstaňte celý den na tom místě, kde jste teď. Je to nesmírně důležité.“
„Jistě, přejete‑li si to, pane Holmesi,“ řeklo děvče užasle.
„Až půjdete spát, zamkněte dveře tohohle pokoje zvenčí a klíč si ponechte u sebe. Slibte, že to uděláte.“
„Ale co Percy?“
„Ten pojede s námi do Londýna.“
„A já tu mám zůstat?“
„Je to pro jeho dobro. Prokážete mu tím službu! Rychle! Slibte mi to!“
Přikývla na souhlas právě ve chvíli, kdy přišli i zbývající dva.
„Co tam sedíš jak mouchysněztesimě, Annie?“ zvolal její bratr. „Pojď přece taky trochu na sluníčko!“