„Ne, děkuji, Josephe. Bolí mě trochu hlava a tady v pokoji je docela příjemný chládek a klid.“
„A co zamýšlíte teď, pane Holmesi?“ zeptal se náš klient.
„No, nesmíme při vyšetřování téhle nicotné záležitosti ztrácet ze zřetele cíl našeho hlavního pátrání. Moc by mi pomohlo, kdybyste s námi mohl odjet do Londýna.“
„Teď hned?“
„Ano, hned jak se dokážete připravit. Řekněme za hodinu.“
„Cítím už se docela dobře, a jestli vám budu co platný…“
„S největší pravděpodobností.
„Nechtěl byste, abych tam zůstal přes noc?“
„Právě vám to chci navrhnout.“
„Takže jestli mě ten noční přítel přijde znova navštívit, zjistí, že ptáček uletěl. Jsme všichni ve vašich rukou, pane Holmesi, a musíte nám přesně říct, co máme dělat. Nechcete snad, aby s námi jel Joseph a staral se o mne?“
„Není třeba. Jak víte, můj přítel Watson je lékař a postará se o vás. Když dovolíte, jenom se tu naobědváme a pak všichni tři odjedeme do Londýna.“
Udělali jsme to, jak navrhoval; pouze slečna Harrisonova se omluvila, aby podle Holmesových instrukcí nemusela opustit pokoj. Nebylo mi jasné, co můj přítel touto taktikou sleduje, pokud mu ovšem nešlo o to, aby mladou dámu držel stranou od Phelpse, který v dobré náladě nad svým vracejícím se zdravím a potěšen vyhlídkou na menší výlet s námi obědval v jídelně. Holmes však měl pro nás v záloze ještě větší překvapení, poněvadž když nás doprovodil na nádraží a dohlédl, abychom se pohodlně usadili ve vagóně, klidně nám oznámil, že on sám vůbec nemá v úmyslu z Wokingu odjet.
„Než odjedu, chtěl bych si tu ještě objasnit pár maličkostí,“ řekl. „Vaše nepřítomnost mi v jistém smyslu bude jen ku prospěchu, pane Phelpsi. Až přijedete do Londýna, Watsone, odjeďte prosím s naším přítelem hned do Baker Street a zůstaňte s ním, dokud se znova neobjevím. Naštěstí jste bývalí spolužáci, a budete si tedy mít o čem povídat. Pan Phelps se dnes vyspí ve volné ložnici u nás a zítra kolem snídaně mě čekejte, poněvadž jeden vlak odtud přijíždí na nádraží Waterloo v osm hodin.“
„Co ale bude s našim vyšetřováním v Londýně?“ zeptal se Phelps vyčítavě.
„Na to je dost času zítra. Mám dojem, že právě teď mohu být užitečnější tady.“
„Řekněte jim prosím v Briarbrae, že doufám, že zítra večer už zas budu zpátky,“ zvolal Phelps, když se vlak začal rozjíždět.
„Jenže já asi teď do Briarbrae nepůjdu,“ odpověděl Holmes a vesele nám zamával, když už vlak vyjížděl ze stanice.
Phelps a já jsme o tom během cesty hovořili, ale ani jeden z nás nedokázal najít pro tento nový vývoj věcí přiměřené vysvětlení.
„Domnívám se, že chce najít nějaký klíč k tomu nočnímu vloupání, jestliže to ovšem byl lupič. Pokud jde o mne, nevěřím, že šlo o obyčejného zloděje.“
„A oč tedy myslíte, že šlo?“
„Na mou duši — jestli chcete, můžete to připsat na vrub mých pošramocených nervů — já věřím, že se kolem mne stahuje síť nějakých politických intrik a že mi ti spiklenci z nějakého důvodu, který nechápu, usilují o život. Zní to absurdně a nadneseně, ale vemte v úvahu fakta! Proč by se zloděj chtěl vloupat oknem do ložnice, kde mu žádná kořist nekynula, a proč by při tom měl v ruce dlouhý nůž?“
„Jste si jist, že to nebylo spíš nějaké páčidlo?“
„Ale kde — byl to nůž. Jasně jsem viděl, jak se čepel zableskla.“
„Proč by vás ale proboha někdo pronásledoval s tak zavilou nenávistí?“
„Ach, to je právě otázka.“
„Nuže — jestli na to má Holmes stejný názor, mohlo by to jeho momentální jednání vysvětlovat, nezdá se vám? Za předpokladu, že vaše teorie je správná, a podaří se mu dopadnout toho, kdo vás včera v noci ohrožoval, bude na nejlepší cestě k polapení člověka, který odcizil námořní smlouvu. Bylo by absurdní domnívat se, že máte dva nepřátele, z nichž jeden vás okrádá a druhý ohrožuje na životě.“
„Pan Holmes ale řekl, že se asi do Briarbrae nevrátí.“
„Znám už ho nějaký čas,“ řekl jsem, „ale nikdy ještě nic nedělal, když k tomu neměl dobrý důvod,“ a po tomto konstatování se naše konverzace obrátila k jiným tématům.
Byl to však pro mne únavný den. Phelps byl po dlouhé nemoci stále ještě slabý a nešťastná událost, která ho potkala, učinila z něj nervózního kverulanta. Marně jsem se ho snažil zaujmout vyprávěním o Afganistanu či Indii, debatou o sociálních problémech nebo o čemkoli, co by mohlo jeho špatnou náladu rozptýlit. Neustále se v řeči vracel ke své odcizené smlouvě; dohadoval se, hádal a přemítal, co asi Holmes podniká, jaká opatření udělal lord Holdhurst a jaké novinky se dovíme zítra ráno. Jak večer plynul, začínalo být jeho rozčilení až trapné.
„Vy věříte Holmesovi bez výhrad?“ zeptal se.
„Viděl jsem, že dokázal pozoruhodné věci.“
„Nikdy ale nemusel objasňovat případ tak temný, jako je tenhle.“
„Ale ano, viděl jsem ho řešit problémy, při kterých měl daleko méně stop.“
„Nikdy ale nebyly v sázce tak obrovské zájmy, že?“
„To nevím. Je mi však známo, že pracoval z pověření tří evropských panovnických rodů a že šlo o životně důležité záležitosti.“
„Vy ho přece dobře znáte, Watsone. Je to tak nevyzpytatelný chlapík, že nikdy nevím, co si o něm mám myslet. Myslíte, že má nějakou šanci? Myslíte, že věří v úspěch?“
„Nic mi neřekl.“
„To je špatné znamení.“
„Naopak — všiml jsem si, že když ztratí stopu, obvykle mi to řekne. Nejzamlklejší je tehdy, když jde po stopě a není si zcela jist, zda je to ta pravá. Ničemu ale nepomůžeme, milý příteli, když se kvůli tomu budeme rozčilovat a ničit si nervy; jděte si proto radši lehnout, abyste byl ráno svěží, poněvadž nevíme, co všechno nás může čekat.“
Nakonec se mi podařilo svého společníka přesvědčit, aby mé rady uposlechl, ačkoli mi z jeho rozčileného chování bylo jasné, že toho asi moc nenaspí. Jeho rozpoložení bylo bohužel nakažlivé, protože jsem se sám půl noci převaloval na lůžku v úvahách o tom podivném problému a vymýšlel stovky teorií, z nichž každá byla jen ještě absurdnější než ta předchozí. Proč Holmes zůstal ve Wokingu? Proč žádal slečnu Harrisonovou, aby se celý den ani na krok nehnula z pacientova pokoje? Proč mu tak záleželo na tom, aby lidem v Briarbrae neprozradil, že hodlá zůstat nablízku? Lámal jsem si s tím hlavu, dokud jsem v marné snaze najít nějaké vysvětlení, jemuž by všechna fakta odpovídala, neusnul.
Probudil jsem se v sedm hodin ráno a hned jsem se vydal do Phelpsova pokoje. Našel jsem ho přepadlého a poničeného po probděné noci. První, nač se mne zeptal, bylo, zda už Holmes přijel.
„Když to slíbil, určitě přijede,“ řekl jsem, „a nebude to ani dřív, ani později.“
A nelhal jsem, poněvadž krátce po osmé hodině zastavila před domem drožka a vystoupil z ní náš přítel. Stáli jsme u okna a viděli jsme, že má levou ruku zafačovanou a je velice bledý a zachmuřený. Vešel do domu, ale chvilku to trvalo, než vystoupil po schodech.
„Vypadá, jako by utrpěl porážku,“ zvolal Phelps,
Musel jsem přiznat, že má pravdu. „Klíč k celé záhadě,“ řekl jsem, „je přece jen asi někde v Londýně.“
Phelps zasténal.
„Nevím, co se stalo,“ řekl, „ale asi jsem si sliboval od jeho návratu příliš mnoho. Tu ruku ale přece včera zafačovanou neměl! Co se mu to mohlo stát?“