„Nejste zraněn, Holmesi?“ zeptal jsem se, když můj přítel vešel do pokoje.
„To nic, je to jen škrábnutí, zaviněné vlastni nešikovností,“ odpověděl a kývnutím hlavy nám popřál dobré jitro. „Ten váš případ, pane Phelpsi, patří rozhodně k nejzáhadnějším, jaké jsem kdy vyšetřoval.“
„Obával jsem se, že bude nad vaše síly.“
„Byla to věru pozoruhodná zkušenost.“
„Ten obvaz svědčí o nějakém dobrodružství,“ řekl jsem. „Nepovíte nám, co se stalo?“
„Až po snídani, milý Watsone. Nezapomínejte, že jsem už dnes ráno jel ze Surreye třicet mil na čerstvém vzduchu. Předpokládám, že na můj inzerát ohledně drožky nepřišla žádná odpověď, co? To nic, nemůžeme čekat, že pokaždé trefíme do černého.“
Na stole už bylo prostřeno, a právě když jsem chtěl zazvonit, vešla paní Hudsonová s čajem a kávou. Za chvilku přinesla ještě přikryté mísy a všichni jsme zasedli ke stolu, Holmes hladový jako vlk, já zvědavý a Phelps v té nejčernější depresi.
„Paní Hudsonová se vyznamenala,“ řekl Holmes a zvedl pokličku z kuřete na kari. „Její kuchyně je sice poněkud jednotvárná, ale o tom, jak má vypadat dobrá snídaně, má správnou představu — jako nějaká Skotka. Copak máte vy, Watsone?“
„Šunku s vejci,“ odpověděl jsem.
„No ne! A pro co se rozhodnete vy, pane Phelpsi: pro kuřátko na kari, pro šunku s vejci, nebo tam máte ještě něco lepšího?“
„Děkuju pěkně, nemám vůbec chuť,“ řekl Phelps.
„Ale jděte! Podívejte se aspoň, co vlastně máte?“
„Děkuju pěkně, ale opravdu radši ne.“
„Nuže,“ řekl Holmes a potměšile zamrkal, „doufám, že tedy aspoň obsloužíte mne?“
Phelps zvedl pokličku, vzápětí pronikavě vykřikl a zůstal sedět s vytřeštěnýma očima. Tvář měl stejně bílou jako mísa, na kterou hleděl. Na dně mísy ležel malý váleček svinutého šedého papíru. Chopil se ho, téměř jej polkl očima a pak začal šíleně tancovat po pokoji, tiskl jej na prsa a doslova řičel radostí. Pak se znova svalil do křesla, tak zmožený a vyčerpaný vlastními city, že jsme mu museli vnutit kapku brandy, aby nám neomdlel.
„Klid! Jen klid!“ řekl Holmes konejšivě, poklepávaje ho po rameně. „Nebylo moc rozumné takhle vás ohromit, ale Watson vám dosvědčí, že nikdy nedokážu odolat dramatickému efektu.“
Phelps ho chytil za ruku a políbil ji. „Bůh vám žehnej!“ zvolal. „Zachránil jste mou čest!“
„V sázce byla totiž i moje čest,“ řekl Holmes. „Ujišťuju vás, že selhání v nějakém případě je pro mne stejně nemilé jako pro vás lapsus při plnění odpovědného úkolu.“
Phelps zastrčil drahocenný dokument do náprsní kapsy kabátu.
„Nemám to srdce zdržovat vás ještě déle od snídaně, ačkoli umírám touhou dovědět se, jak jste se k dokumentu dostal a kde byl.“
Sherlock Holmes vypil šálek kávy a pak věnoval svou pozornost šunce s vejci. Když konečně vstal, zapálil si dýmku a pohodlně se usadil v křesle.
„Nejdřív vám povím, co jsem udělal, a pak teprve proč jsem to dělal,“ řekl, „Když jsem se s vámi na nádraží rozloučil, vydal jsem se na kouzelnou procházku nádhernou surreyskou krajinou do pěkné vesničky Ripley, kde jsem si v hostinci objednal čaj a pro všechny případy jsem si dal naplnit láhev a do kapsy jsem strčil balíček s několika obloženými chleby. Zůstal jsem tam až do večera a pak jsem se znova vydal do Wokingu. Na silnici u Briarbrae jsem se octl krátce po západu slunce.
Tam jsem počkal, až bude silnice zcela prázdná — mám za to, že tou dobou tam nikdy příliš velká frekvence nebývá — a potom jsem přes plot přelezl do zahrady.“
„Brána ale musela být otevřená, ne?“ vyhrklo z Phelpse.
„Jistě, jenže já v těchhle věcech obvykle mívám vlastní vkus. Zvolil jsem si místo, kde stojí tři jedle, a v jejich skrytu jsem se dostal přes plot, aniž jsem komukoli v domě poskytl sebemenší šanci, aby mě zpozoroval. Pak jsem se skrčil mezi keři na druhé straně a plížil jsem se od jednoho k druhému — zablácená kolena mých kalhot o tom svědčí dost průkazně — až jsem se dostal ke skupině rododendronů, rostoucích přímo naproti oknu vaší ložnice. Tam jsem se uvelebil a čekal jsem, co se bude dít.
Ve vašem pokoji nebyly zatažené záclony, a tak jsem viděl slečnu Harrisonovou, jak sedí u stolu a čte si. Bylo čtvrt na jedenáct, když sklapla knihu, zavřela okenice a odešla.
Slyšel jsem, jak zavírá dveře, a věděl jsem s jistotou, že otočila klíčem v zámku.“
„Klíčem?“ vyhrkl Phelps.
„Ano, dal jsem slečně Harrisonové instrukce, aby zamkla dveře zvenčí a vzala si klíč s sebou, až půjde spát. Splnila všechny mé pokyny do písmene a bez její spolupráce byste teď rozhodně smlouvu v kapse neměl. Pak odešla, světla zhasla a já se dál krčil v rododendronovém keři.
Noc byla rozkošná, ale i tak to bylo úmorné hlídkování. Pravda, bylo v tom jisté vzrušení, které pociťuje lovec, když čeká u řeky na příchod vysoké. Trvalo to však hrozně dlouho, skoro tak dlouho, Watsone, jako když jsme spolu čekali v pokoji smrti při řešení případu Strakatého pásu. Hodiny na kostelní věži ve Wokingu odbíjely každou čtvrt a nejednou jsem si myslel, že se snad zastavily. Až konečně kolem druhé hodiny s půlnoci jsem pojednou uslyšel slabý zvuk odstrkované závory a pak zaskřípění klíče. O chvilku později se vchod pro služebnictvo otevřel a do měsíčního svitu vystoupil pan Joseph Harrison.“
„Joseph!“ vykřikl Phelps.
„Byl prostovlasý, ale měl přes ramena přehozený černý plášť, takže si v případě nějakého poplachu mohl zahalit tvář téměř okamžitě. Kráčel po špičkách ve stínu zdi, a když došel k oknu, vpáčil nůž s dlouhým ostřím pod okenní rám a odsunul zástrčku. Potom okno otevřel, se zapraskáním vrazil nůž mezi okenice, nadzvedl závlačku a rozrazil je.
Z místa, kde jsem ležel, měl jsem dokonalý výhled do místnosti a na každý jeho pohyb. Zapálil dvě svíčky, které stojí na krbové římse, a pak obrátil roh koberce u dveří. Potom se sklonil a nadzvedl čtvercový výřez prkna, jaký si obvykle v podlaze nechávají instalatéři, aby se později mohli dostat k přípojkám plynového potrubí. Prkno zřejmě zakrývalo rozdvojku trubek vedoucích do kuchyně, která je přímo pod místností. Ze skrýše vytáhl tenhle malý váleček papíru, otvor znova zakryl prknem, narovnal koberec, sfoukl svíčky a vběhl mi rovnou do náruče, poněvadž jsem na něho čekal pod oknem.
Musím přiznat, že se milý pan Joseph choval mnohem zběsileji, než jsem očekával. Vrhl se na mě s nožem a dvakrát jsem ho musel srazit na zem. Pěkně mě řízl po kotnících, než jsem jej přemohl. Vražda mu koukala z oka, na které ještě viděl, když jsem s ním byl hotov, ale přece jen přišel k rozumu a dokument mi dal. Jakmile jsem ho měl, nechal jsem pana Harrisona, ať si běží, kam chce, ale všechny podrobnosti jsem dnes ráno telegrafoval Forbesovi. Je‑li dost rychlý, aby toho ptáčka chytil, všechno je v pořádku. Mám ale silné podezření, že než tam dorazí, bude hnízdečko prázdné, což je ostatně pro vládu ještě lepší. Domnívám se, že jak lord Holdhurst, tak pan Phelps budou jen vděční za to, že se aféra nedostane před soud.“
„Panebože!“ zalapal náš klient po dechu. „Tak vy říkáte, že celých těch dlouhých deset neděl, co jsem ležel nemocen, byl ukradený dokument v mém pokoji?“
„Tak to bylo.“
„A Joseph! Když si představím, že ten darebák a zloděj byl Joseph!“