„Můj přítel a já se vrátíme půlnočním rychlíkem do Londýna,“ řekl Holmes. „S potěšením jsme se trochu nadýchali toho vašeho báječného dartmoorského vzduchu.“
Inspektor na nás vytřeštil oči a plukovník ironicky ohrnul rty.
„Vzdáváte se tedy naděje, že dopadnete vraha nebožtíka Strakera?“ řekl.
Holmes pokrčil rameny. „Narazili jsme vskutku na neobyčejné potíže,“ řekl. „Přesto chovám pevnou naději, že váš kůň bude v úterý startovat, a postarejte se prosím o to, aby i váš jockey byl připraven. Mohl bych vás požádat o fotografii Johna Strakera?“
Inspektor vytáhl fotografii z obálky, kterou měl v kapse, a podal mu ji.
„Vy jako když znáte všechna má přání, ještě než je vyslovím, milý Gregory. Mohu vás prosit, abyste tu na okamžik počkal? Chtěl bych se na něco zeptat služebné.“
„Musím přiznat, že mě náš londýnský poradce náramně zklamal,“ řekl plukovník Ross neomaleně, když můj přítel opustil místnost. „Zdá se mi, že nejsme o nic dál než ve chvíli, kdy přijel.“
„Ujistil vás alespoň o tom, že kůň poběží,“ řekl jsem.
„Ano, to tedy mě ujistil,“ řekl plukovník a pokrčil rameny. „Raději bych ale přece jen měl koně.“
Už jsem se chystal pronést něco na obranu svého přítele, když Holmes znova vešel do pokoje.
„Tak, pánové,“ řekl, „a teď jsem připraven odjet do Tavistocku.“
Když jsme nastupovali do kočáru, jeden z podkoních nám přidržoval otevřená dvířka. Zdálo se, že Holmese pojednou něco napadlo, poněvadž se sklonil a popadl mladíka za rukáv.
„Máte tamhle na pastvě pár ovcí,“ řekl. „Kdo se o ně stará?“
„Já, pane.“
„Nevšiml jste si v poslední době, že s nimi není něco v pořádku?“
„No — ničeho zvláštního, pane, akorát že tři začaly kulhat.“
Viděl jsem, že to Holmese neobyčejně potěšilo, poněvadž se tlumeně zasmál a zamnul si ruce.
„Tohle je trefa, Watsone, tomu říkám trefa!“ pravil a štípl mě do paže. „Dovolte, abych tu zvláštní epidemii mezi ovcemi doporučil vaší pozornosti, Gregory. Kočí, práskněte do koní!“
Výraz plukovníka Rosse stále ještě prozrazoval, že na něho schopností mého přítele neučinily valný dojem, ale z inspektorovy tváře mi bylo jasné, že v něm Holmes probudil živý zájem.
„Myslíte, že je to důležité?“ zeptal se.
„Mimořádně důležité.“
„Je tu ještě nějaká další okolnost, na kterou byste mě chtěl upozornit?“
„Na to, jak zvláštně se tehdy v noci choval pes.“
„Pes přece tu noc neštěkal.“
„To je na tom právě to zvláštní,“ poznamenal Sherlock Holmes.
O čtyři dny později jsme opět s Holmesem seděli ve vlaku, který nás vezl do Winchesteru na dostihy o Wessexský pohár. Plukovník Ross na nás podle úmluvy čekal před nádražím a v jeho kočáře jsme odjeli na dostihovou dráhu za městem. Tvář měl vážnou a choval se mimořádně zdrženlivě.
„Po koni ani vidu, ani slechu,“ řekl.
„Doufám, že byste ho poznal, kdybyste ho uviděl?“ zeptal se Holmes.
To plukovníka velice dopálilo. „Pohybuji se v dostihovém světě dobrých dvacet let, ale na něco takového se mne ještě nikdy nikdo nezeptal,“ řekl. „Stříbrného lysáčka s bílou skvrnou na čele a strakatou levou přední nohou by poznalo každé dítě.“
„Jak stojí sázky?“
„To je právě dost divné. Včera ještě byly patnáct ku jedné, ale poměr se pořád snižoval, takže dneska se dá sotva vsadit tři ku jedné.“
„Hm!“ řekl Holmes. „Někdo něco ví, to je jasné!“
Když kočár zastavil v ohradě poblíž hlavní tribuny, podíval jsem se na program a přečetl si seznam přihlášených koní. Stálo tam:
Wessexský pohár. 50 sovereignů za každých sto stop plus prémie 1000 sovereignů. Pro čtyřleté a pětileté. Druhá cena 300 Uber. Třetí cena 200 liber. Nová dostihová trať (jedna celá a pět osmin míle).
1. ČERNOCH. Majitel p. Heath Newton (červená čapka, skořicový kabát).
2. ROHOVNÍK. Majitel plukovník Wardlaw (růžová čapka, modročerný kabát).
3. DESBOROUGH. Majitel lord Blacktvater (žlutá čapka a rukávy).
4. STŘÍBRNÝ LYSÁČEK. Majitel plukovník Ross (černá čapka, červený kabát).
5. IRIS. Majitel vévoda z Balmoralu (žlutočerné pruhy).
6. PŘEKÁŽKÁŘ. Majitel lord Singleford (purpurová čapka, černé rukávy).
„Odvolali jsme náhradního koně a veškeré naděje skládáme ve vaše slovo,“ řekl plukovník. „Ale proboha — co má tohle znamenat? Stříbrný lysáček je favorit?“
„Pět ku čtyřem na Stříbrného lysáčka!“ ozval se řev bookmakerů. „Pět ku čtyřem na Stříbrného lysáčka! Patnáct ku pěti na Desborougha! Pět ku čtyřem na všechny ostatní!“
„Už vyvěsili čísla,“ zvolal jsem. „Je jich tam všech šest.“
„Všech šest! Pak můj kůň přece jen poběží,“ zvolal plukovník velice vzrušeně. „Nikde ho ale nevidím. Moje barvy se ještě neobjevily.“
„Odbavili jich teprv pět. Teď se musí objevit on.“
Sotva jsem to řekl, statný kaštanový kůň vyrazil z ohrady, kde se odbývalo vážení, a klusem se přehnal kolem nás. V sedle měl jockeye v dobře známých plukovníkových barvách — černé a červené.
„Tohle ale není můj kůň,“ zvolal majitel. „Vždyť nemá na těle jediný bílý chlup. Co jste to proboha provedl, pane Holmesi?“
„Jen klid, nejdřív se podíváme, jak poběží,“ řekl můj přítel s neochvějnou bohorovností a chvíli se pozorně díval mým polním dalekohledem. „Fantastické! Báječný start!“ zvolal pojednou. „Tady je máte, právě vybíhají ze zatáčky!“
Z kočáru jsme měli nádherný výhled, když koně vběhli do cílové rovinky. Všech šest se drželo v tak těsném závěsu, že by je bylo možno přikrýt kobercem, ale v půli zbývající tratě se už žlutá barva capletonské stáje prodrala do čela. Než však doběhli k nám, byl Desboroughův únik zlikvidován a plukovníkův kůň v prudkém finiši projel cílem o dobrých šest délek před svým soupeřem, zatímco Iris vévody z Balmoralu obsadila až skromné třetí místo.
„Tak či onak — dostih jsem vyhrál,“ oddechl si plukovník a protřel si oči. „Přiznám se vám ale, že tomu všemu nerozumím ani za mák. Nezdá se vám, pane Holmesi, že si své tajemství ponecháváte pro sebe trochu příliš dlouho?“
„Jistěže, pane plukovníku. Dovíte se vše. Obejdeme teď dostihovou dráhu a společně se na koně podíváme. Tady je,“ pokračoval, když jsme přišli do ohrady s váhou, kam měli přístup jen majitelé koní a jejich přátelé. „Stačí, když koni umyjete hlavu a nohu čistým lihem, abyste zjistil, že je to pořád váš starý Stříbrný lysáček.“
„Berete mi dech!“
„Nalezl jsem ho v rukou jistého pokoutního handlíře a dovolil jsem si ho poslat na trať v tom stavu, v jakém byl vrácen.“
„Drahý pane, vykonal jste hotový zázrak. Zdá se, že kůň je v pořádku a ve výtečné formě. Nikdy v životě neběžel líp. Musím se vám tisíckrát omluvit, že jsem pochyboval o vašich schopnostech. Prokázal jste mi nesmírnou službu tím, že jste koně objevil. A prokázal byste mi ještě větší, kdybyste chytil vraha Johna Strakera.“