„Co to ale všechno znamená?“ zeptal jsem se.
Zvedl ruku a ve světle lampy jsem spatřil, že má sedřené a zakrvácené dva kotníky.
„Jak vidíte, není to jen tak nějaká legrace,“ řekl s úsměvem. „Naopak, je to dost tvrdé, aby si na tom člověk zlomil ruku. Paní Watsonová je doma?“
„Je někde na delší návštěvě u známých.“
„Vážně? Takže jste sám?“
„Docela sám.“
„Tím spíš vám mohu navrhnout, abyste si se mnou zajel na týden do Evropy.“
„A kam?“
„Och, kamkoli. To je mi docela jedno.“
Bylo v tom všem cosi velice podivného. Holmes neměl ve zvyku jezdit na dovolenou jen tak nazdařbůh a výraz bledé, unavené tváře prozrazoval, že jeho nervy jsou napjaty do krajnosti. Když vyčetl z mých očí otázku, přitiskl konečky prstů na sebe, opřel si lokty o kolena a vysvětlil mi celou situaci.
„Vy jste pravděpodobně nikdy neslyšel o profesoru Moriartym, že?“ řekl.
„Ne, nikdy.“
„Ale v tom je právě ta genialita a zázračnost celé věci!“ zvolal Holmes. „Ten člověk si dělá v Londýně co chce, a nikdo o něm neslyšel. To ho také v análech zločinu staví na nejvyšší příčku žebříku. Říkám vám, Watsone, se vší vážností, že jestli toho člověka dokážu zneškodnit, jestli od něho společnost osvobodím, budu mít pocit, že má kariéra dosáhla vrcholu, a budu ochoten vykročit po klidnějších stezkách života. Mezi námi řečeno, nedávné případy, v nichž jsem hájil zájmy švédské královské rodiny a Francouzské republiky, dopomohly mi k takovému postavení, že mohu v budoucnu vést klidný život, který mi nejlépe vyhovuje, a soustředit svou pozornost na chemické výzkumy. Nemohu však složit ruce v klín, Watsone, nemohu klidně sedět v křesle s vědomím, že člověk jako profesor Moriarty se prochází po ulicích Londýna, a nikdo mu nehodí rukavici.“
„A co vlastně udělal?“
„Jeho kariéra byla opravdu výjimečná. Je to člověk z dobré rodiny, dostalo se mu výtečného vzdělání, a navíc ho příroda obdařila fenomenálním matematickým talentem. V jedenadvaceti letech napsal pojednání o binomické poučce, za které sklidil obdiv po celé Evropě. Na základě této práce dostal katedru matematiky na jedné z našich menších universit a všeobecně se soudilo, že má před sebou fantastickou kariéru. Ten člověk však zdědil po svých předcích vskutku ďábelské sklony. Tíhnutí ke zločinu má přímo v krvi a jeho neobyčejné duševní schopnosti je nikterak nezmírnily, naopak — umocnily je a proměnily ve vážné nebezpečí. V universitním městečku o něm začaly přeskakovat různé temné pověstí, až nakonec byl nucen vzdát se katedry a vrátit se do Londýna, kde působil jako profesor na vojenské škole. Tohle všechno o něm svět ví, ale to, co vám řeknu teď, vypátral jsem jen já sám.
Jak dobře víte, Watsone, není na světě člověka, který by znal špičky londýnského zločineckého podsvětí lépe než já. Už několik let jsem si neustále uvědomoval, že za pachateli trestné činnosti stojí jakási znamenitě zorganizovaná síla, která maří úsilí zákona a poskytuje zločincům ochranu. Znova a znova jsem se v nejrůznějších případech — ať už šlo o padělatelství, loupeže nebo vraždy — střetával s přítomností této síly a vydedukoval jsem si její působení za mnoha neodhalenými zločiny, na jejichž vyšetřování jsem se nepodílel. Už několik let jsem se snažil nadzvednout závoj, zahalující tuto záhadu, až konečně nedávno přišel čas, kdy se mi podařilo zachytit nit a sledovat ji. Tisícerými oklikami a skrývačkami mě zavedla k bývalému profesoru Moriartymu, slavnému matematikovi.
Je to Napoleon zločinu, Watsone. Je organizátorem dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filosof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje. Má však spoustu výtečně organizovaných agentů. Má–li být spáchán nějaký zločin, ukraden dokument, nebo třeba vydrancován nějaký dům, má–li zmizet nějaký člověk — stačí slůvko profesorovi, a celá věc je zorganizována a provedena. Agent může být chycen. V tom případě se najdou peníze na kauci nebo na obhájce. Centrum, pro které agent pracuje, není však odhaleno nikdy — dokonce na ně ani nepadne podezření. Existenci této organizace jsem si vydedukoval, Watsone, a veškerou svou energii jsem zasvětil tomu, abych ji odhalil a zneškodnil.
Profesor se však zabezpečil tak důmyslnými opatřeními, že se mi přes veškerou snahu zdálo nemožné sehnat proti němu důkazy, které by obstály u soudu. Znáte moje schopnosti, milý Watsone, ale přesto jsem byl po třech měsících nucen připustit, že jsem konečně narazil na protivníka, který se mi intelektem vyrovná. Má hrůza nad jeho zločiny se rozplynula v obdivu nad jeho obratností. Nakonec ale přece jen udělal chybný krok — jediný, docela nepatrný krůček — ale i to bylo víc, než si mohl dovolit, když jsem po něm tak houževnatě šel. Jakmile jsem dostal tuto příležitost, chopil jsem se jí a opředl jsem ho síti, kterou už teď zbývá pouze zatáhnout. Do tři dnů, to jest do příštího pondělka, budou věci zralé, a profesor se všemi hlavními členy své bandy padne do rukou policie. Následovat bude největší kriminální proces století, vysvětlení více než čtyřiceti záhad, a všichni skončí na šibenici. Kdybychom však vyrazili předčasně, jak jistě chápete, mohli by nám vyklouznout z léčky ještě v poslední chvíli.
Nu, kdybych to byl dokázal provést tak, aby se o tom profesor Moriarty nedověděl, všechno by bylo v pořádku. Jenže na to on je příliš prohnaný. Neušel mu zatím ani jediný krok, který jsem podnikl, abych kolem něho rozprostřel tenata. Znova a znova se mi snažil uniknout, ale já mu právě tak houževnatě odřezával cestu. Říkám vám, příteli, že kdyby někdo tenhle mlčenlivý souboj popsal, mohla by to být skvělá ukázka útoku a obrany v historii detektivního umění. Nikdy jsem nedosáhl tak vysoké úrovně a zároveň jsem nikdy žádným protivníkem nebyl tak zle tísněn. Promýšlí všechno důkladně, ale přesto se mi ho právě podařilo oklamat. Dnes ráno jsem podnikl poslední kroky a chyběly mi už pouhé tři dny k završení celé kampaně. Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel o tom, když se otevřely dveře a profesor Moriarty stál přede mnou.
Mám nervy ze železa, Watsone, ale musím se přiznat, že to se mnou škublo, když jsem spatřil na prahu člověka, jímž jsem se v myšlenkách tolik zabýval. Jeho zevnějšek jsem dobře znal. Je mimořádně vysoký a štíhlý, čelo se mu klene ve velkém bílém oblouku a oči má hluboko zapadlé. Chodí hladce oholen, je bledý a vypadá asketicky, ačkoli v jeho tváři zůstalo dodnes i cosi profesorského. Od věčného studia má kulatá ramena, hlavu vystrčenou dopředu a neustále se tak nějak podivně svíjí ze strany na stranu jako nějaký plaz. Zíral na mě s neobyčejnou zvědavostí v přimhouřených očích.
,Máte méně vyklenuté čelo, než jsem čekal,“ řekl konečně. ‚Ach, to je nebezpečný zvyk — dotýkat se nabité střelné zbraně v kapse županu.“
A měl pravdu — hned jak vešel, okamžitě jsem si uvědomil svrchované nebezpečí, v němž jsem se octl. Jediná možnost úniku pro něho byla v tom, že se mě pokusí umlčet. Bleskurychle jsem vytáhl ze zásuvky revolver, nechal jej sklouznout do kapsy a odtamtud jsem na něho přes látku mířil. Při jeho poznámce jsem zbraň vyndal a nataženou jsem ji položil na stůl. Stále se usmíval a mžoural, ale v očích měl cosi, proč jsem byl rád, že zbraň je tam, kde je.