,Nejspíš mě neznáte,“ řekl.
,Naopak,“ odpověděl jsem,“je myslím docela jasné, že vás znám. Posaďte se prosím. Chcete‑li mi něco povědět, máte na to pět minut.“
,Všechno, co vám chci říct, prolétlo vám už hlavou,“ řekl.
,Pak ovšem i vám už prolétla hlavou má odpověď,“ opáčil jsem.
,Necouvnete?“
,Ani v nejmenším.“
Strčil ruku do kapsy a já zvedl ze stolu pistoli. Vytáhl však jen diář, v němž měl zatrženo několik dat.
,Zkřížil jste mi cestu 4. ledna,’ řekl. ,23. jste mě obtěžoval; v půli února jste mi působil vážné nepříjemnosti; koncem března jste mi nadobro zhatil plány a teď, na sklonku dubna, dohnalo mě vaše ustavičné pronásledování tak daleko, že mi zcela konkrétně hrozí ztráta svobody. Situace se stala neudržitelnou!’
,Chcete mi něco navrhnout?’ zeptal jsem se.
,Musíte s tím přestat, pane Holmesi,’ řekl a zakroutil hlavou. ,Víte, opravdu budete muset.’
,Po pondělku,’ řekl jsem.
,Ale kdepak!’ řekl on. ,Člověk vaší inteligence zajisté pochopí, že tahle záležitost může skonat jen jediným způsobem. Je proto nezbytné, abyste šel od věci. Zorganizoval jste už všechno tak, že nám zbývá jediné východisko. Způsob, jakým jste v celé věci postupoval, poskytl mi opravdový intelektuální požitek a říkám vám nezaujatě, že bych proti vám jen velice nerad použil krajních opatření. Usmíváte se sice, pane Holmesi, ale ubezpečuji vás, že i to by se mohlo stát.’
,Nebezpečí patří k mému povolání,’ poznamenal jsem.
,Tohle není nebezpečí,’ řekl on. ,Tohle je nevyhnutelná záhuba. Nestojíte v cestě pouhému jednotlivci, ale mocné organizaci, jejíž celkový rozsah si při veškeré své chytrosti neumíte ani představit. Musíte uhnout z cesty, pane Holmesi, nebo budete rozdupán.’
,Obávám se,’ řekl jsem vstávaje, ,že pro potěšení z této rozmluvy zanedbávám důležitou povinnost, která mě čeká jinde.’
Vstal také, mlčky na mě pohlédl a smutně potřásl hlavou.
,Nu dobrá,’ řekl pak. ,Bude mi líto, ale udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Znám každý tah vaší hry. Do pondělka nemůžete nic dělat. Bude to souboj mezi vámi a mnou, pane Holmesi. Doufáte, že mě zaženete do úzkých. Já vám říkám, že se vám to nikdy nepodaří. Doufáte, že mě porazíte. Já vám říkám, že mě neporazíte nikdy. I kdybyste byl tak chytrý, že byste mě dokázal zničit, buďte ujištěn, že týž osud připravím i já vám.’
,Udělal jste mi několik komplimentů, pane Moriarty,’ řekl jsem. ,Dovolte mi, abych vám jeden oplaticlass="underline" kdybych si byl jist první eventualitou, v zájmu veřejnosti bych s radostí přijal i tu druhou.’
,Tu druhou vám slíbit mohu, ale tu první ne,’ odsekl. Potom zamžoural pichlavýma očima, otočil se ke mně zády a vyšel z pokoje.
Tak vypadal můj rozhovor s profesorem Moriartym. Přiznám se, že na můj duševní stav zapůsobil krajně neblaze. Jeho tiché, precizní formulace budily dojem upřímnosti, což je emoce, kterou ve vás obyčejný darebák vyvolat nedokáže. Můžete mi ovšem říct: Proč proti němu nezalarmujete policii? Nedělám to proto, že jsem přesvědčen, že úder přijde především od jeho agentů. Mám o tom naprosto spolehlivé důkazy.“
„Už vás nějak napadli?“
„Milý Watsone, profesor Moriarty není člověk, který si nechá jen tak foukat do polívky. Kolem poledne jsem si šel něco vyřídit do Oxford Street. Když jsem obcházel roh, odkud se jde z Bentinck Street dál do Welbeck Street, vyřítil se zběsile proti mně vůz, tažený dvěma koňmi. Letěl proti mně jako blesk. Uskočil jsem na chodník a v posledním zlomku vteřiny jsem si zachránil život. Vůz zahnul na Marylebone Lane a v okamžiku byl z dohledu. Držel jsem se už pak na chodníku, Watsone, ale když jsem kráčel po Vere Street, spadla ze střechy jednoho domu cihla a roztříštila se na padrť těsně přede mnou. Zavolal jsem policii, aby to vyšetřili. Na střeše domu byly naskládané tašky a cihly připravené k nějaké opravě a policie mě chtěla přesvědčit, že cihlu shodil vítr. Věděl jsem samozřejmě líp než oni, oč jde, ale nemohl jsem nic dokázat. Potom jsem si vzal drožku a odjel do Pall Mallu do bytu svého bratra, kde jsem strávil celý den. Teď jsem se vydal k vám a cestou mě přepadl nějaký hromotluk s obuškem. Srazil jsem ho k zemi a policie ho sebrala, ale říkám vám předem s naprostou jistotou, že se nepodaří zjistit žádnou souvislost mezi tím gentlemanem, o jehož zuby jsem si odřel kotníky, a učitelem matematiky na odpočinku, který řeší příklady na černé tabuli někde deset mil odtud. Teď už se snad nebudete divit, Watsone, že jsem hned po příchodu k vám zavřel okenice a že jsem se cítil nucen vás požádat o svolení, abych mohl dům opustit nějakým méně nápadným východem než předními dveřmi.“
Odvahu svého přítele jsem obdivoval často, ale nikdy ne víc než teď, kdy seděl v mém pokoji a klidně mi vypočítával celou tu řadu děsivých událostí, které pro něho v úhrnu znamenaly den hrůzy.
„Zůstanete tu přes noc?“ řekl jsem.
„Ne, milý příteli; shledal byste totiž možná, že jsem nebezpečný host. Rozmyslel jsem si už, co podniknu, a všechno bude v pořádku. Věci už jsou teď tak daleko, že až do zatčení se policie obejde bez mé pomoci, ačkoli před soudem se bez mého svědectví neobejdou. Je proto nasnadě, že bude nejlepší, když se na těch pár dní, než bude moci policie volně jednat, někam ztratím. Udělal byste mi ale velkou radost, kdybyste mohl odjet do Evropy se mnou.“
„V ordinaci teď mnoho práce nemám,“ řekl jsem, „a kolega ze sousedství mě ochotně zastoupí. Pojedu rád.“
„A co kdybychom vyrazili hned zítra ráno?“
„Jestliže to je nutné, prosím.“
„Och ano, je to krajně nutné. Dám vám tedy hned potřebné instrukce a prosím vás, milý Watsone, abyste jich uposlechl do písmene, poněvadž teď hrajete se mnou dvousečnou hru proti nejchytřejšímu darebákovi a nejmocnějšímu zločineckému syndikátu v Evropě. Tak poslyšte! Všechna zavazadla, která si hodláte vzít s sebou, pošlete dnes večer po spolehlivém poslíčkovi na nádraží Victoria, samozřejmě bez adresy. Ráno si objednejte drožku, ale přikažte sluhovi, aby nebral ani první, ba ani druhou, která se mu nabídne. Tou, do které pak nastoupíte, dáte se odvézt na konec Strandu na Lowther Arcade; adresu dáte drožkáři na kousku papíru a požádáte ho, aby ji nezahazoval. Peníze si připravte předem, a jakmile drožka zastaví, přeběhnete přes Arcade a načasujete si to tak, abyste byl na druhé straně ve čtvrt na deset. Hned u chodníku bude čekat malý krytý kočár s kočím v silném černém plášti, na límci ozdobeném červenou stužkou. Do toho kočáru nastoupíte a přijedete na nádraží Victoria právě včas, abyste stihl rychlík do Evropy.“
„A kde se setkám s vámi?“
„Na nádraží. Budeme mít rezervé v druhém vagóně první třídy odpředu.“
„Takže se sejdeme až ve vagóně?“
„Ano.“
Marně jsem Holmese žádal, aby u mne zůstal přes noc. Bylo mi jasné, že se obává, aby nepřivolal nějakou pohromu na dům, pod jehož střechou se skrývá, a je proto rozhodnut odejít. Po několika spěšných slovech, týkajících se ještě našich zítřejších plánů, se zvedl, vyšel se mnou do zahrady, s námahou přelezl zeď do Mortimer Street a okamžitě hvízdl na kočár, v němž jsem ho také slyšel odjet.
Ráno jsem do slova a do písmene uposlechl Holmesových instrukcí. Kočár mi obstarali s takovou obezřetností, že bylo vyloučeno, aby jej někdo předem nastrčil, a hned po snídani jsem odjel k Lowther Arcade, kterými jsem proběhl, jako by mi v patách hořelo. Kočár tam opravdu čekal i s náramně statným kočím, zachumlaným v černém plášti. Jakmile jsem nasedl, švihl koně bičem a odvezl mě na nádraží Victoria. Sotva jsem vystoupil, otočil kočár a odjel tak rychle, že se po mně ani neohlédl.