Můj klient se odmlčel jakoby v hlubokém pohnutí.
„Prosím pokračujte,“ vybídl jsem ho. „Váš problém jeví některé velmi neobvyklé rysy.“
„Stál za oknem, pane Holmesi, a tiskl obličej na sklo. Vyprávěl jsem vám už, že jsem předtím vyhlížel do noci. Přitom zůstaly záclony trochu poodhrnuté. Stál mezi nimi jako v rámu. Okno dosahovalo až k zemi, takže jsem mu viděl celou postavu, ale můj pohled upoutal jeho obličej. Byl smrtelně bledý – v životě jsem neviděl tak bílého člověka. Řekl bych, že takhle asi vypadají duchové, avšak jeho oči se střetly s mýma a byly to oči živého člověka. Uskočil, když zjistil, že na něho hledím, a zmizel ve tmě.
Působil děsivě, pane Holmesi. A nejen tím strašidelným obličejem, který svítil ve tmě bíle jako tvaroh. Otřesný dojem vyvolával ještě jiný, nehmatatelný důvod – jeho jakoby pokradmé, plíživé nebo provinilé chování, které vůbec neodpovídalo tomu upřímnému, mužnému mladíkovi, jehož jsem znával. Zděsil jsem se do hloubi duše.
Ale když člověk vojákuje rok dva mezi kamarády Bury, naučí se neztrácet odvahu a jednat rychle. Sotva Godfrey zmizel, už jsem byl u okna. Mělo takovou nešikovnou zástrčku, takže mi chvíli trvalo, než jsem je otevřel. Pak jsem vyskočil a rozběhl se zahradou po cestičce, kudy jsem předpokládal, že se dal on.
Byla to dlouhá stezka a dosti temná, ale měl jsem pocit, že se přede mnou cosi pohybuje. Běžel jsem a volal ho jménem, leč nadarmo. Pak na jednom místě stezka končila a odtud se rozvětvovalo několik dalších k různým hospodářským stavením. Váhal jsem, kudy se dát, a přitom jsem zřetelně zaslechl zvuk zavíraných dveří. Nebylo to za mnou v sídle, ale někde ve tmě přede mnou. To mne stačilo přesvědčit, pane Holmesi, že jsem neměl mámení. Godfrey přede mnou utekl a zavřel za sebou dveře. Tím jsem si byl jist.
Víc už jsem nemohl udělat; strávil jsem neklidnou noc, stále jsem o tom v duchu přemítal a snažil se najít nějaké vysvětlení, které by odpovídalo dané skutečnosti. Příštího rána se mi plukovník zdál ve smířlivější náladě, a jelikož jeho choť poznamenala, že v sousedství je několik pamětihodností, využil jsem té příležitosti a zeptal se, zda by je neobtěžovalo, kdybych zde ještě jednou přespal. Starý pán vyjádřil trochu neochotně souhlas, a to mi poskytlo další den na pátrání. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že se Godfrey skrývá někde nablízku, avšak zbývalo rozřešit hádanku, kde se skrývá a proč.
Dům byl tak velký a rozlehlý, že se v něm mohl poschovávat celý regiment a nikdo by nic netušil. Kdyby se ta záhada byla soustřeďovala sem, byl bych jí sotva dokázal přijít na kloub. Avšak dveře, které jsem slyšel přibouchnout, určitě nebyly v hlavní obytné budově. Usoudil jsem tedy, že musím pátrat v parku, chci-li něco objevit. Tady jsem neměl žádné těžkosti, protože staří se zaměstnávali po svém způsobu a nechali mne, ať se zabavím, jak umím.
V parku bylo několik menších hospodářských stavení, ale na konci stál odděleně bytelný domek – dost velký na to, aby v něm mohl přebývat zahradník nebo hajný. Dolehl ten zvuk zavíraných dveří snad odsud? Nenápadně jsem se mu přiblížil, jako bych se bezcílně toulal parkem. Jakmile se tak stalo, vyšel ze dveří menší energický vousatý muž v černém kabátu s buřinkou – na zahradníka vůbec nevypadal. K mému údivu za sebou zamkl a klíč vstrčil do kapsy. Na tváři se mu jevilo překvapení, když ke mně vzhlédl. ‚Jste tu na návštěvě?‘ zeptal se.
Přitakal jsem a vysvětlil mu, že jsem Godfreyho přítel. ‚Škoda že je právě na cestách, protože by mne byl jistě moc rád viděl,‘ pokračoval jsem.
‚Bezpochyby. Zajisté,‘ odvětil ten člověk a zatvářil se jaksi provinile. ‚Jistě sem zavítáte znovu v příhodnějším čase.‘ Kráčel dál, ale když jsem se otočil, tak jsem viděl, že zašel za vavřínové keře u plotu a odtud mne skrytě pozoruje.
Dobře jsem si ten domek prohlédl, když jsem jej míjel, ale v oknech visely těžké záclony a na první pohled připadal člověku neobydlený. Obával jsem se, že bych si pokazil rozehranou partii a riskoval třeba i vyhazov, kdybych postupoval příliš odvážně, neboť jsem si uvědomoval, že jsem stále pozorován. Zamířil jsem proto zpátky k domu a odložil další pátrání do večera. Když se snesla tma a všechno utichlo, vylezl jsem z okna a co nejtišeji jsem se plížil k tajemnému domku.
Zmínil jsem se už, že v oknech visely těžké záclony, ale teď jsem zjistil, že jsou tu navíc ještě okenice. Jednou okenicí však prosvítalo světlo, a tam jsem tedy soustředil pozornost. Měl jsem štěstí, protože záclony nebyly stažené až k sobě a okenice měla škvíru, takže jsem viděl dovnitř. Byl to docela přívětivý pokoj, jasně osvětlený lampou a s plápolajícím ohněm v krbu. Proti mně seděl ten drobný mužík, jehož jsem dopoledne potkal. Kouřil dýmku a četl nějaký časopis.“
„Jaký časopis?“ zeptal jsem se.
Můj klient zřejmě nelibě nesl, že jsem ho vyrušil z vyprávění.
„Záleží snad na tom?“ zeptal se.
„Je to nesmírně důležité.“
„Skutečně jsem si nepovšiml.“
„Snad jste zaznamenal, zda to byly noviny velkého formátu, anebo ten menší druh, který bývá typický pro týdeníky.“
„Když o tom teď mluvíte, mám dojem, že to nebyly velké noviny. Vypadalo to jako Spectator. Neměl jsem však ani pomyšlení na takové maličkosti, jelikož zády k oknu seděl další muž a já mohu přísahat, že to byl Godfrey. Neviděl jsem mu do tváře, ale poznal jsem povědomý sklon ramenou. Opíral se o loket, zahleděn do ohně, a vypadal nesmírně sklesle a smutně. Váhal jsem, co mám udělat, když vtom mi někdo rázně poklepal na rameno a vedle mne stál plukovník Emsworth.
‚Tudy, pane!‘ přikázal šeptem. Mlčky jsme došli k domu a já ho následoval do svého pokoje. V hale vzal jízdní řád.
‚V půl deváté odjíždí vlak do Londýna,‘ řekl. ‚Kočár bude čekat před vchodem v osm.‘
Byl hněvem bledý a já měl tak trapný pocit, že jsem pouze dokázal vykoktat nesouvisle něco na omluvu, přičemž jsem se snažil ospravedlnit neodbytnými obavami o přítelův osud.
‚Nepřeji si o tom hovořit,‘ prohlásil odměřeně. ‚Porušil jste odsouzeníhodným způsobem rodinné soukromí. Přijel jste sem jako host a vyklubal se z vás špeh. Nemám k tomu už co říci, pane, leda snad to, že vás už nikdy nechci spatřit.‘
Nato jsem ztratil hlavu a řekl jsem mu to pěkně od plic.
‚Viděl jsem vašeho syna a jsem přesvědčen, že ho z nějakých osobních důvodů skrýváte před světem. Nemám ani tušení, co vás vede k tomu, že ho držíte takto v odloučení, ale jsem si jist, že nemůže svobodně uplatňovat vlastní vůli. Varuji vás, plukovníku: dokud se neujistím, že mému příteli nehrozí žádné nebezpečí a že se mu dobře daří, neustanu ve svém úsilí, abych se dopátral, co za tím vězí, a rozhodně se nedám zastrašit ničím, co snad řeknete nebo uděláte.‘
Starý pán se zatvářil tak ďábelsky, až jsem vskutku čekal, že se na mne vrhne. Řekl jsem vám už, že je takový vyzáblý, ale sílu má, a třebaže já sám nejsem žádná křehotinka, byl bych měl co dělat, abych se mu ubránil. On se však na mne ještě jednou dlouze zuřivě zadíval a pak se obrátil na podpatku a odešel z místnosti. Já jsem pak ráno odjel určeným vlakem s úmyslem jít přímo za vámi a na té schůzce, kterou jsem si už písemně vyžádal, vás poprosit o radu a pomoc.“