„Doktor Watson a já jsme vám k službám.“
„Zažila jsem několik podivných věcí. Bydlím v tomto domě už přes rok, a jelikož dávám přednost odloučenosti, nestýkala jsem se příliš se sousedy. Před třemi dny za mnou přišel člověk, který se představil jako zprostředkovatel realit. Řekl, že tento dům by přesně vyhovoval jednomu jeho zákazníkovi, a kdybych se s ním byla ochotna rozloučit, nehleděl by na cenu. Připadalo mi to dost zvláštní, protože je tu k mání několik prázdných domů, které se mému jistě vyrovnají, ale pochopitelně mne jeho sdělení zajímalo. Řekla jsem tedy cenu, která přesahovala o pět set liber částku, již jsem zaplatila. Okamžitě s nabídkou souhlasil, dodal však, že jeho klient by si přál koupit zároveň i nábytek, a jestli bych si neurčila cenu i za něj. Některé kusy nábytku pocházejí ještě z domova mých rodičů a jsou, jak vidíte, velmi pěkné, i jmenovala jsem tedy pěkně zaokrouhlenou částku. I s tím okamžitě souhlasil. Vždycky jsem si přála cestovat, a ta nabídka byla tak lákavá, že bych si byla připadala do smrti zabezpečená.
Včera mi ten člověk přinesl sepsanou smlouvu. Naštěstí jsem ji ukázala panu Sutrovi – to je můj advokát tady v Harrow. Povídá mi: ‚To je ale podivný dokument. Uvědomujete si, že byste po podepsání nebyla oprávněna odnést si z domu vůbec nic – ani své osobní soukromé vlastnictví?‘
Když ke mně ten člověk večer opět přišel, upozornila jsem ho na tento bod a řekla jsem mu, že jsem hodlala prodat pouze nábytek.
‚Ne, ne, všechno,‘ řekl.
‚Ale co mé šaty? Mé šperky?‘
‚Nu, u vašich osobních věcí bychom mohli udělat výjimku. Ale z domu se nesmí odnést nic bez prohlídky. Můj zákazník je nesmírně velkorysý, ale má svoje požadavky a zařizuje si věci po svém. Chce buď všechno, anebo nic.‘
‚Pak tedy nedostane nic,‘ řekla jsem. A tím to skončilo, ale celé to jednání se mi zdálo tak neobvyklé, že jsem si myslela –“
V této chvíli došlo k neočekávanému přerušení.
Holmes pozvedl ruku, abychom ztichli. Rázně přešel pokoj, rozrazil dveře a vtáhl dovnitř vysokou hubenou ženu. Držel ji za rameno a ona se mu nemotorně bránila, takže se před námi objevila podobna velké rozdurděné slepici, kterou kdosi celou načepýřenou a kdákající vleče z kurníku.
„Nechte mě bejt! Co to děláte?“ pištěla.
„Susan! Co to má znamenat?“
„Šla jsem se zeptat, jestli se návštěva zdrží k obědu, milostpaní, a vtom na mě tenhle chlap vyskočil.“
„Slyším ji tady už dobrých pět minut, ale nechtěl jsem přerušovat vaše velice zajímavé vyprávění. Jste trochu dýchavičná, Susan, viďte? Při takovéhle práci se nedá funět.“
Susan otočila vzdorovitý, ale překvapený pohled k svému přemožiteli. „A co ste vůbec zač, a jakým právem tu se mnou takhle cloumáte?“
„Chtěl jsem se na něco zeptat ve vaší přítomnosti. Paní Maberleyová, zmínila jste se někomu, že mi hodláte napsat a poradit se se mnou?“
„Ne, pane Holmesi, nezmínila.“
„Kdo nesl váš dopis na poštu?“
„Susan.“
„Aha. Tak, Susan, komupak jste napsala nebo vzkázala, že se vaše paní hodlá se mnou poradit?“
„To nejni pravda. Žádnýmu sem nic nevzkazovala.“
„Podívejte, Susan, s dýchavičností se lidé nedožívají vysokého věku. Lhát je velký hřích. Komu jste to pověděla?“
„Susan!“ zvolala její paní. „Tak se mi zdá, že jste ošklivá, falešná osoba. Vzpomínám si, že jsem vás viděla, jak s někým mluvíte přes plot.“
„Do toho nikomu nic nejni,“ řekla žena vzdorně.
„A co když vám povím, že jste si to povídala s Barneym Stockdalem?“ řekl Holmes.
„Tak co se ptáte, dyž to víte?“
„Nebyl jsem si tím jist, ale teď to vím. Podívejte, Susan, vyděláte si deset liber, když mi povíte, kdo stojí za Barneym.“
„Někdo, kdo by moh vysázet tisíc liber za každejch deset, co byste dal dohromady vy.“
„Nějaký bohatý pán tedy? Ne, usmála jste se – bohatá dáma. No, a když už jsme se dostali tak daleko, můžete mi prozradit její jméno a vydělat si tu desetilibru.“
„Táhněte ke všem čertům!“
„Susan! Takové výrazy!“
„Nevostanu tady ani minutu. Všici mi lezete krkem. Pro věci si pošlu zejtra.“ A vrhla se ke dveřím.
„Sbohem, Susan! Nejlepší na to je opiová tinktura s kafrem… Hm, tahle banda,“ přešel od ironie k vážnému tónu, jakmile za tou rozparáděnou, hněvem se zalykající ženštinou zapadly dveře, „nežertuje. Podívejte se, jak přesně to mají sehrané. Dopis, který jste mi psala, byl na poště orazítkován v deset hodin večer. Přesto stihne Susan dát zprávu Barneyovi. Barney má čas zajít na vyšší místa pro instrukce; zákazník nebo zákaznice – kloním se spíše k druhé možnosti, protože se Susan tak ušklíbla, když si myslela, že jsem se spletl – vypracuje jistý plán. Přivolají černého Steva a mně se druhý den v jedenáct dopoledne dostane varování. Tomu říkám rychlá práce.“
„Ale co chtějí?“
„Ano, o to tu běží. Komu patřila vila před vámi?“
„Jistému námořnímu kapitánovi na penzi, jmenoval se Ferguson.“
„Bylo na něm něco pozoruhodného?“
„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“
„Uvažuji, jestli by tu nebyl mohl něco zakopat. Ovšem, když chce někdo v dnešních dobách uschovat poklad, použije k tomu obvykle sejfu v bance. Vždycky se ovšem vyskytnou šílenci. Bez nich by na světě bylo nudno. Nejprve mne napadlo, že by tu mohly být zakopané nějaké cennosti. Jenže proč by potom chtěli vaše zařízení? Nevlastníte, aniž o tom víte, nějakého Raffaela nebo první kvartové vydání Shakespeara?“
„Ne, myslím, že to nejcennější, co mám, je čajový servis Crown Derby.“
„Kolem toho by sotva vznikla tak zamotaná situace. Proč ostatně otevřeně neřeknou, co chtějí? Kdyby někdo zatoužil po vašem čajovém servisu, mohl by vám za něj nabídnout nějakou sumu, a nepotřeboval by vás vykoupit se vším všudy, od sklepa až po půdu. Ne, mně se to jeví tak, že máte něco, o čem nevíte, a kdybyste to věděla, tak byste se toho nevzdala.“
„I mně se to tak jeví,“ řekl jsem.
„Doktor Watson souhlasí, tak tím je to potvrzeno.“
„Ale co by to jen mohlo být, pane Holmesi?“
„Pokusme se, zda bychom čisté rozumovou analýzou nenalezli nějaký záchytný bod. Bydlíte v tomhle domě rok.“
„Téměř už dva.“
„Tím lépe. Během celého tohoto dlouhého údobí od vás nikdo nic nechce. Až nyní jsou vám v průběhu tří čtyř dnů předkládány neodbytné požadavky. Co z toho vyplývá?“
„Může to znamenat jen jedno,“ řekl jsem. „Ta věc, ať už je to cokoli, přibyla do domu teprve teď.“
„Znovu potvrzujete mou domněnku,“ řekl Holmes. „Paní Maberleyová, získala jste něco poslední dobou?“
„Ne, letos jsem nic nového nekupovala.“
„Vskutku? To je velice pozoruhodné. Nu, v tom případě bude nejmoudřejší počkat, jak se případ rozvine dál, abychom získali trochu jasnější údaje. Je ten váš advokát schopný člověk?“
„Pan Sutro je velice schopný.“
„Máte ještě nějakou služebnou, anebo zde byla pouze krásná Susan, která právě práskla domovními dveřmi?“
„Mám ještě jedno mladičké děvče.“
„Požádejte pana Sutra, zda by tu dnes a zítra nepřespal. Možná že budete potřebovat mužskou ochranu.“
„Kdo by mne ohrožoval?“
„To nemůžeme ještě vědět. Je to zamotaná záležitost. Nemohu-li zjistit, oč jim jde, musím začít z druhého konce a pokud možno zjistit, kdo je vyslal. Dal vám ten zprostředkovatel realit nějakou adresu?“