„Pouze navštívenku s jménem a povoláním. Haines-Johnson, aukce a odhady.“
„Pochybuji, že bychom ho nalezli v adresáři. Solidní obchodníci nezatajují adresu firmy. Prosím, dejte mi vědět, kdyby se událo něco nového. Ujal jsem se vašeho případu a můžete se spolehnout, že jej dořeším až do konce.“
Když jsme procházeli halou, spočinuly Holmesovy oči, jimž nic neušlo, na několika kufrech a zavazadlech, které se vršily v rohu. Svítily na nich nálepky.
„‚Milán.‘ ‚Lucerne.‘ Ta zavazadla přišla z Itálie.“
„Jsou v nich věci po chudákovi Douglasovi.“
„Ještě jste je nerozbalila? Jak dlouho je tu máte?“
„Přišlo to minulý týden.“
„Ale vždyť jste říkala – tohle musí být ten chybějící článek. Jak můžeme vědět, že v těch zavazadlech není něco cenného?“
„To je vyloučeno. Chudák Douglas měl jen svůj plat a malou rentu. Jakou cennost by si byl mohl opatřit?“
Holmes se zamyslel.
„Neodkládejte to déle, paní Maberleyová,“ řekl nakonec.
„Dejte si ta zavazadla odnést k sobě do pokoje. Prohlédněte je co nejdříve a zjistěte, co obsahují. Přijdu sem zítra a vyslechnu vaši zprávu.“
Dům U tří štítů byl očividně pod velmi bedlivým dozorem: hned za vysokým živým plotem na konci přístupové cesty jsme narazili na černého boxera, který tam postával ve stínu. Stanul před námi nečekaně a na tom liduprázdném místě působil chmurně a hrozivě. Holmes zajel rukou do kapsy.
„To chcete vytáhnout pistoli, pane Holmes?“
„Ne, Steve, flakónek s parfémem.“
„Děláte si legraci, pane Holmes, co?“
„Pro tebe to nebude žádná legrace, až se chopím tvého případu. Varoval jsem tě včas dnes dopoledne.“
„Hele, pane Holmes, já vo tom přemejšlel, co ste jako říkal, a byl bych nerad, dyby se zasejc začalo mluvit vo tý aféře mladýho Perkinse. Dybysem vám moh píchnout, pane Holmes, tak to udělám.“
„V tom případě mi tedy pověz, pro koho děláte tuhle práci.“
„Jako že je pámbu nade mnou! Řek sem vám to po pravdě už předtím. Já to nevím. Můj šéf je Barney, ten mi poroučí a víc nikdo.“
„Hm, tak si zapiš za uši, Steve, že dáma tady z té vily a vůbec všechno pod tou střechou je pod mou ochranou. Nezapomeň na to!“
„Dobrý, pane Holmes, budu si to pamatovat.“
„Vyděsil jsem ho tak, že se třese o vlastní kůži, Watsone,“ podotkl Holmes, když jsme kráčeli dále. „Myslím, že by zradil svého chlebodárce, kdyby měl tušení, kdo to je. Ještě štěstí, že jsem věděl o té bandě Barneyho Stockdalea, a že mezi ně Steve patří. Víte, Watsone, tohle je případ pro Langdala Pikea a já za ním hned zajdu. Třeba nám pomůže vnést do případu trochu jasno.“
Toho dne jsem Holmese už nespatřil, ale uměl jsem si představit, jak tráví čas, neboť Langdale Pike byl jeho živoucí encyklopedií všeho, co souviselo se společenskými skandály. Tento podivný nanicovatý človíček vysedával od rána do večera v arkýřovitém oknu jednoho klubu na St. James Street a přijímal i dále předával všechny klepy, které kolovaly po velkoměstě. Říkalo se o něm, že si vydělává tisícové částky za odstavečky, jimiž přispíval každý týden do senzacechtivých plátků, které slouží zvídavým čtenářům. Kdykoli rozčeřil vzedmuté hlubiny londýnského života nějaký neobvyklý vír nebo příboj, zaznamenal to na hladině tento lidský seismograf s automatickou přesností. Holmes diskrétně dopomáhal Langdaleovi k informacím a ten mu to v případě potřeby oplácel. Když jsem se s přítelem setkal nazítří brzy zrána v jeho pokoji, viděl jsem na něm, že všechno proběhlo dobře, avšak čekalo nás nepříjemné překvapení v podobě následujícího telegramu:
Prosím přijeďte ihned. Loupež u pí M. Vila v rukou policie.
Holmes hvízdl. „Drama dospělo ke krizi, a dříve, než jsem předpokládal. Tuhle akci řídí někdo velice energickou rukou, což mne nepřekvapuje po tom, co jsem slyšel. Ten Sutro je ovšem advokát paní Maberleyové. Obávám se, že jsem se dopustil chyby, když jsem nepožádal vás, abyste tam zůstal v noci na stráži. Ten chlapík je očividně nějaká třtina větrem se klátící. Nu, nemůžeme udělat nic jiného, než se znovu rozjet do Harrow Weald.“
Dům U tří štítů se značně lišil od spořádané domácnosti z minulého dne. U zahradní branky se shromáždila skupinka zevlounů, zatímco dva konstáblové prozkoumávali okna a záhonky s pelargóniemi. Setkali jsme se s bělovlasým starým pánem, který se nám představil jako advokát paní Maberleyové, a s čiperným rudolícím inspektorem, jenž přivítal Holmese jako starý známý.
„Tohle není bohužel nic pro vás, pane Holmesi. Bylo to docela obyčejné, běžné loupežné přepadení, s jakým si poradí poslední policajt. Není to práce pro specialisty.“
„Jsem přesvědčen, že případ je ve velmi dobrých rukou,“ řekl Holmes. „Pouze obyčejné přepadení, říkáte?“
„Přesně tak. Víme téměř s určitostí, co to bylo za chlapy, i kde je najdeme. Je to ta banda Barneyho Stockdalea, kam patří i ten černý habán – ometali se tu kolem.“
„Výborně! Co sebrali?“
„No, zřejmě toho moc nepobrali. Paní Maberleyovou omámili chloroformem a ve vile pak – Ale tady přichází naše paní.“
Dáma, která nás sem včera povolala, vstoupila pobledlá a choře vyhlížející do pokoje, podpírána mladou služtičkou.
„Dobře jste mi radil, pane Holmesi,“ usmála se kajícně. „Škoda že jsem vás neposlechla! Nechtěla jsem pana Sutra obtěžovat, a tak jsem tu zůstala bez pomoci.“
„Dozvěděl jsem se o tom až dnes ráno,“ vysvětloval advokát.
„Pan Holmes mi radil, abych si sem pozvala některého přítele. Nedbala jsem jeho rady a doplatila jsem na to.“
„Vypadáte skutečně nedobře,“ řekl Holmes. „Nepřepínala byste příliš své síly, kdybyste nám vylíčila, co se udalo?“
„Mám to všechno tady,“ řekl inspektor a poklepal na objemný notes.
„Jestli však madam vyčerpání dovolí –“
„Není toho mnoho co vyprávět. Jsem si jista, že jim ta zlolajná Susan poradila, kudy se sem dostat. Museli tu znát každý kout. Nakrátko jsem cítila, že mi tisknou hadr s chloroformem na obličej, ale nemám potuchy, jak dlouho jsem ležela v bezvědomí. Když jsem se probrala, seděl jeden muž u mé postele a právě vstával od zavazadel mého syna s nějakým balíkem v ruce. Balík měl částečně rozbalený a věci rozházené po podlaze. Než mohl zmizet, vyskočila jsem a vrhla se na něho.“
„To bylo velmi riskantní,“ řekl inspektor.
„Držela jsem se ho, ale on mne setřásl, a možná že mne ten druhý udeřil, protože si nic víc nepamatuji. Tuhle Mary zaslechla hluk a začala křičet z okna o pomoc. Tím přivolala policii, ale těm darebákům se podařilo utéci.“
„Co si odnesli?“
„Nemyslím, že by chybělo něco cenného. Jsem si jista, že v zavazadlech mého syna nic takového nebylo.“
„Nezanechali po sobě ti chlapi žádnou stopu?“
„Zůstal mi jeden list papíru, který jsem snad vyrvala tomu muži, na něhož jsem se vrhla. Ležel celý pomuchlaný na zemi. Je to psáno rukou mého syna.“
„Což znamená, že nám to nebude moc platné,“ řekl inspektor. „Jo, kdyby to bylo rukou toho lupiče –“
„Správně,“ řekl Holmes. „To je hned vidět pravý selský rozum! Přesto bych však ze zvědavosti ten list rád viděl.“