„U Cheesemanů, Lamberley. Kdepak je Lamberley, Watsone?“
„V Sussexu, jižně od Horshamu.“
„Není to tedy daleko, pravda? A co znamená to ‚U Cheesemanů‘?“
„Znám ty končiny, Holmesi. Je tam plno starobylých usedlostí, kde se uchovalo pojmenování po lidech, kteří je před staletími zbudovali. Říká se tam U Odleyů, Harveyů nebo Carritonů – na původní majitele se už nikdo nepamatuje, ale jejich jména žijí dál v názvu statků.“
„Přesně tak,“ podotkl Holmes chladně. Jednou z osobitých vlastností jeho hrdé, uzavřené povahy bylo, že si jakoukoli novou informaci vtiskl do paměti rychle a dokonale, ale že zřídkakdy projevil informátorovi nějak svůj vděk. „‚Tak se mi všecko zdá, že se podrobně seznámíme s domem U Cheesemanů v Lamberley, než tenhle případ odložíme ad acta. Ten dopis psal, jak jsem doufal, Robert Ferguson. Mimochodem – odvolává se na vás.“
„Na mne!“
„Raději si to přečtěte.“
Podal mi dopis přes stůl. V záhlaví stála uvedená adresa.
Vážený pane Holmesi (zněl text),
moji advokáti mi doporučili, abych se na Vás obrátil, ale jde o záležitost tak mimořádně choulostivou, se mi přichází zatěžko o ní hovořit. Týká se přítele, z jehož pověření jednám. Tento muž se před lety oženil s jistou peruánskou dámou, dcerou tamního obchodníka, s níž se seznámil při jednáních souvisejících s dovozem chilského ledku. Je to dáma velmi krásná, ale vinou jejího cizího původu a odlišného náboženství převážily rozdíly v zájmech a názorech obou manželů, takže po čase jeho láska k ní snad ochladla a on patrně začal pohlížet na jejich svazek jako na omyl. Dospíval k závěru, se některé stránky její povahy nikdy nepozná ani nepochopí. Je to tím bolestnější, že ona se vždy chovala jako vzorná milující manželka – očividné je mu hluboce oddaná.
Přistupuji nyní k věci, kterou vám blíže vysvětlím, až se sejdeme. Choť zmíněného pána si začala počínat podivným způsobem, který vůbec neodpovídal její dosud laskavé a mírné povaze. Ten pán je podruhé ženatý a má syna z prvního manželství. Je to chlapec nyní patnáctiletý, a ač trpí nešťastnými následky po zranění v dětství, má velmi milou a cituplnou povahu. Podvakrát se stalo, že se nevlastní matka na ubohého hocha zcela bezdůvodně surově vrhla. Jednou ho udeřila holí, až mu na paži naskočila velká podlitina. To však ještě není nic ve srovnání s tím, jak si počínala vůči vlastnímu dítěti, roztomilému kloučkovi právě rok starému. Asi před měsícem chůva toto dítě na pár minut opustila. Hlasitý, jakoby bolestný pláč dítěte ji přivolal zpět. Když vběhla do pokoje, viděla, že se matka dítěte nad ním sklání, zřejmě mu zakousnuta do krku. Na krku byla malá ranka, z níž prýštila krev. Chůva se tak zděsila, že chtěla přivolat pána domu, ale dotyčná dáma na ni naléhala, aby tak nečinila, a dokonce jí dala pět liber, aby nic neřekla. Neposkytla jí žádné vysvětlení a obě o celé věci zprvu pomlčely.
Pro chůvu to však byl hrozný zážitek, a od té doby začala svou paní bedlivě pozorovat a pečlivě střežit dítě, které vřele miluje. Zdálo se jí, že jak ona střeží matku, tak matka ji a že pokaždé, když je nucena zůstavit dítě o samotě, matka čeká, aby se na ně vrhla. Dnem i nocí bděla chůva nad dítětem a matka jako by vskrytu číhala, tak jak vlčice číhá na jehňátko. Jistě vám to připadá zcela neuvěřitelné, co čtete v těchto řádcích, prosím Vás však, abyste to bral vážně, neboť je v sázce život dítěte a zdravý rozum jeho otce.
Posléze nadešel ten strašný den, kdy nebylo už možno tajit před manželem skutečnost. Chůvě povolily nervy: nemohla déle snášet to napětí a pánovi se ze všeho vyzpovídala. Jemu se to zdál tak nehorázný nesmysl jako asi teď vám. Znal svou choť jako milující manželku a s výjimkou oněch dvou útoků na nevlastního syna i jako milující matku. Jak by tedy mohla ublížit vlastnímu zbožňovanému děťátku? Řekl chůvě, že se jí asi něco zdálo, že takové obvinění si mohl vymyslet jen šílenec a že nestrpí, aby urážela svou paní. Zatímco spolu hovořili, zazněl náhle bolestný křik. Chůva i pán běželi spolu do dětského pokoje. Představte si, jak mu bylo, pane Holmesi, když viděl, jak žena vstává od dětské postýlky, kde klečela na kolenou a na odhaleném krčku dítěte i na přikrývce byla krev. S výkřikem hrůzy obrátil ženin obličej ke světlu a viděl, že má kolem úst rozmazanou krev. Musela – o tom nemůže být pochyb – ubohému nemluvněti sát krev.
Tak se věci mají. Paní se nyní musí zdržovat ve svém pokoji. Neposkytla manželovi žádné vysvětlení. Ten z toho div nepřišel o rozum. O upírech toho ví stejně málo jako já. Domnívali jsme se, že je to jen taková bláznivá povídačka, která se vypráví v cizích zemích. A přitom právě tady, v samém srdci anglického Sussexu – ale o tom si můžeme pohovořit zítra dopoledne. Smím vás navštívit? Využijete svých vynikajících schopností, abyste pomohl zoufalému člověku? Pakliže ano, zatelegrafujte laskavě na adresu: Ferguson, dům U Cheesemanů, Lamberley, a já se k Vám dostavím v deset hodin.
S úctou Robert Ferguson
P.S. Myslím, že Váš přítel Watson hrával rugby za Blackheath v dobách, kdy já jsem dělal obránce Richmondu. Jiné osobní doporučení nemohu uvést.
„Ovšemže si na něho vzpomínám,“ řekl jsem, když jsem odložil dopis. „Velký Bob Ferguson, nejlepší obránce, jakého Richmond kdy měl. Byl to odjakživa dobrosrdečný chlapík. To se mu podobá, že si dělá takové starosti o přítele.“
Holmes na mne zamyšleně pohlédl a potřásl hlavou.
„Vy člověka vždycky překvapíte, Watsone,“ řekl. „Dřímají ve vás nezbadatelné možnosti. Buďte od té dobroty a dojděte mu poslat telegram: ‚Rád prozkoumám váš případ.‘“
„Váš případ!“
„Nesmí považovat naši firmu za útulek pro slabomyslné. Ovšemže jde o jeho případ. Odešlete mu ten telegram a zítra dopoledne se k té záležitosti vrátíme.“
Nazítří přesně v deset hodin vstoupil Ferguson. Pamatoval jsem si ho jako vysokého hranatého mládence s pružnýma nohama, schopného nasadit takovou rychlost, že dokázal úspěšně prokličkovat mezi protivníkovými obránci. V životě jistě není nic bolestnějšího, než setkat se s pouhým stínem někdejšího vynikajícího sportovce, kterého člověk znával v plné síle. Jeho mohutná postava jako by se celá propadla, slámově žluté vlasy prořídly, ramena se nahrbila. Obávám se, že jsem v něm vzbudil podobné pocity.
„Buďte zdráv, Watsone,“ řekl hlasem stále ještě zvučným a srdečným. „Vypadáte trošku jinak než ten chlapík, kterého jsem v Old Deer Parku přehodil přes hrazení mezi diváky. Předpokládám, že i já jsem se trochu změnil. Zestaral jsem však hlavně v těch posledních pár dnech. Z vašeho telegramu, pane Holmesi, seznávám, že nemá smysl, abych předstíral, že jsem tu z přítelova pověření.“
„Přímé jednání je jednodušší,“ řekl Holmes.
„Ovšem. Ale umíte si představit, jak je to těžké, když jde o ženu, již jste před oltářem slíbil milovat a ochraňovat? Co mám dělat? Jak bych se mohl s takovou věcí obrátit na policii? A přitom musím dětem zajistit bezpečnost. Jde o šílenství, pane Holmesi, nebo o něco dědičného? Setkal jste se už někdy s podobným případem? Proboha, poraďte mi, co mám dělat, protože já jsem s rozumem v koncích.“