„To je pochopitelné, pane Fergusone. Posaďte se a uklidněte se, abyste mi mohl zodpovědět několik základních otázek. Mohu vás ujistit, že já naprosto nejsem s rozumem v koncích, a jsem přesvědčen, že najdeme nějaké řešení. Především mi povězte, jaké kroky jste dosud podnikl. Stýká se vaše paní ještě s dětmi?“
„Měli jsme hrozný výstup. Je to hluboce citově založená žena. Žádná manželka nemůže milovat svého muže vřeleji a oddaněji než ona mne. Byla zdrcena, když jsem odhalil toto příšerné, toto neuvěřitelné tajemství. Na mé výtky neodpovídala, pouze na mne hleděla divokým, zoufalým pohledem. Pak odběhla do svého pokoje a zamkla se tam. Od té doby se mnou odmítá promluvit. Má komornou, která u ní byla už před sňatkem, jistou Dolores – je to spíš její přítelkyně než služka. Ta jí nosí jídlo.“
„Dítěti tedy nehrozí bezprostřední nebezpečí?“
„Paní Masonová, jeho chůva, přísahala, že se od něho nehne ve dne v noci. Mohu jí naprosto důvěřovat. Víc starostí mi dělá chudáček Jack. Zmínil jsem se vám ve svém dopise, že ho dvakrát napadla.“
„Ale nezranila ho?“
„Ne, zuřivě ho však zbila. Což je tím horší, že je, chudinka, bezmocný mrzáček.“ Ve Fergusonově obličeji se zračil hluboký cit, když mluvil o chlapci. „Člověk by myslel, že zdravotní stav toho drahého hocha dojme každé srdce. V dětství upadl a poranil si páteř, pane Holmesi. Ale duše mu překypuje něhou a láskou.“
Holmes zvedl dopis z předchozího dne a znovu jej pročítal.
„Z kolika dalších lidí pozůstává vaše domácnost, pane Fergusone?“
„Máme dvě služebné, které jsou u nás teprve krátce. Podkoní Michael také přespává v domě. Moje paní, já, můj syn Jack, malý klouček, Dolores a paní Masonova. Víc nikdo.“
„Pokud vím, nepředcházela vašemu sňatku delší známost?“
„Znal jsem svou ženu pouze pár týdnů.“
„Jak dlouho má tu komornou Dolores?“
„Několik let.“
„Dolores tedy zná povahu vaší paní lépe než vy?“
„Ano, dalo by se to tak říci.“
Holmes si cosi poznamenal.
„Domnívám se, že bychom byli víc platní v Lamberley než zde,“ řekl. „Tohle je převážně případ pro osobní vyšetřování. Zdržuje-li se dáma ve svém pokoji, nemůže ji naše přítomnost nijak obtěžovat ani zneklidňovat. Ubytujeme se ovšem v místním hostinci.“
„Doufal jsem v to, pane Holmesi. Ve dvě hodiny odjíždí z Viktoriina nádraží velice příhodný vlak, kdyby se vám to hodilo.“
„Ovšem, že se nám to hodí. Nic zvláštního se teď neděje. Mohu se na váš případ soustředit se vší energií. Avšak chtěl bych si ještě objasnit některé body, než vyrazíme. Pokud jsem tomu správně rozuměl, tedy nešťastná dáma zřejmě napadla obě děti, jak své vlastní nemluvně, tak vašeho synka?“
„Ano, tak to bylo.“
„Ale útok měl v každém případě jinou podobu, že? Vašeho syna udeřila.“
„Jednou ho zbila holí a jednou ho prudce tloukla rukama.“
„Poskytla vám nějaké vysvětlení, proč ho udeřila?“
„Ne, prohlásila pouze, že ho nenávidí. Znovu a znovu to opakovala.“
„Nu, to nebývá u macechy nic výjimečného. Projeví se posmrtná žárlivost, abychom tak řekli. Je to dáma žárlivé povahy?“
„Ano, umí prudce žárlit – tak jak dokáže prudce a s tropickou vášní milovat.“
„A co ten chlapec – je mu patnáct, pokud si vzpomínám, a pravděpodobně je duševně velmi vyspělý, když má tělesný pohyb do jisté míry omezený. Nevysvětlil vám on nějak tento incident?“
„Ne, prohlásil, že k ničemu nezavdal příčinu.“
„Vládne mezi nimi jinak dobrý vztah?“
„Ne, nikdy si neprojevovali náklonnost.“
„A přitom jste hovořil o jeho láskyplné duši?“
„Na celém světě není oddanějšího syna. Můj život je jeho život. Co řeknu nebo udělám, je pro něho měřítkem všech věcí.“
Holmes si znovu cosi poznamenal. Delší chvíli seděl v zamyšlení.
„Bezpochyby jste byli se synem velcí kamarádi, než jste se podruhé oženil. Okolnosti vás patrně hodně sblížily, že?“
„Velice.“
„Když je to hoch tak cituplného založení, ctí patrně oddaně památku své matky?“
„Velmi oddaně.“
„Bude to jisté pozoruhodný chlapec. Ještě něco ohledně těch útoků. Vrhla se na batole a zbila vašeho syna vždy ve stejnou dobu?“
„Poprvé ano. Bylo to, jako by si v záchvatu šílenství vybila zuřivost na obou. Podruhé byl obětí pouze Jack. O maličkém paní Masonova nic neříkala.“
„To celou situaci značně komplikuje.“
„Nerozumím vám, pane Holmesi.“
„To je možné. Člověk dochází k prozatímním závěrům a čas nebo hlubší poznání mu je ověří. Je to špatná vlastnost, pane Fergusone, ale člověk je tvor chybující. Obávám se, že tento váš přítel z mládí vám vštípil přehnaný názor na mé vědecké metody. Pro tuto chvíli však pouze řeknu, že se mi váš problém nejeví jako neřešitelný a že se s námi shledáte ve dvě hodiny na Viktoriině nádraží.“
Schylovalo se už k večeru onoho pochmurného, mlhavého listopadového dne, když jsme projížděli po nekonečné silnici, vinoucí se jílovitou sussexskou krajinou. Zavazadla jsme předtím nechali U šachovnice v Lamberley. Konečně jsme dospěli k starobylé hospodářské usedlosti, ležící zcela na samotě, kde Fergusonovi bydleli. Bylo to rozlehlé sídlo, pozůstávající z velmi staré střední části a zcela nových křídel; uvnitř v pokojích se tyčily vysoké tudorské krby; špičatou střechu pokrývala horshamská břidlice, skvrnitá lišejníky. Schody před dveřmi byly prošlapané do proláklin a starodávné dlaždice, jimiž byla vyložena veranda, poznamenal vzorkem rébusu na sýru původní stavitel. Uvnitř protínaly stropy těžké dubové trámy a nerovné podlahy se místy propadaly hezky znatelně. Celé to zchátralé stavení čpělo starobou a rozkladem.
Ferguson nás zavedl do velmi prostorného salónu. V obrovském staromódním krbu, kde bylo vzadu na železné přepážce vyryto datum 1670, prudce plápolala skvostná polena.
Rozhlížel jsem se po pokoji, kde se zcela osobitým způsobem mísila období a zeměpisné vzdálenosti. Stěny, do poloviny obložené dřevem, odpovídaly prvnímu sedlákovi, který zde hospodařil v sedmnáctém století. Dolní dřevěnou část ovšem zdobila řada vkusných moderních akvarelů, zatímco vrchní část, kde dubové táflování vystřídala žlutá omítka, byla ověšena pozoruhodným souborem jihoamerických nástrojů a zbraní, které si s sebou bezpochyby přivezla paní domu ze své vlasti. Holmes přistoupil blíž a s onou bystrou zvídavostí, která pramenila z jeho nepokojného ducha, se je jal prozkoumávat.
S hluboce zamyšleným výrazem se pak odvrátil.
„I to se podívejme!“ zvolal.
V koutě stál koš a v něm ležel kokršpaněl. Zvolna a těžce vylezl a blížil se k svému pánovi. Zadní nohy pod ním podklesávaly, ocas visel k zemi. Olízl Fergusonovi ruku.
„Co je, pane Holmesi?“
„Ale ten pes. Copak se mu stalo?“
„Zvěrolékař si nad tím marně lámal hlavu. Jde patrně o nějaké ochrnutí. Meningitis páteře, usoudil. Ale už se pozdravuje. Brzy budeš v pořádku, viď, Carlo?“