Zchlíplým ocasem projelo souhlasné zachvění. Pes pohlédl smutnýma očima z jednoho na druhého. Věděl, že se hovoří o něm.
„Přišlo to náhle?“
„Během jediné noci.“
„Jak je tomu dlouho?“
„Asi čtyři měsíce.“
„Velmi pozoruhodné. Velmi výmluvné.“
„Co z toho usuzujete, pane Holmesi?“
„Potvrzuje to jistou mou domněnku.“
„Ale jakou domněnku, pro boha živého? Vy v tom možná vidíte pouhou intelektuální hádanku, ale pro mne je to otázka života a smrti! Moje choť v podezření z pokusu o vraždu – moje dítě v trvalém nebezpečí! Nežertujte se mnou, pane Holmesi. Je to příliš strašlivé a vážné.“
Statný rugbyový obránce se chvěl po celém těle. Holmes ho konejšivě poplácal po paži.
„Ať dospějeme k takovému či onakému poznání, obávám se, že to pro vás bude bolestné, pane Fergusone,“ řekl. „Rád bych vám to co nejvíce ulehčil. V této chvíli nemohu říct víc, ale věřím, že vám budu moci sdělit něco určitého, než odsud odjedu.“
„Kéž by bůh dal! Omluvte mne teď, pánové, prosím: zašel bych se podívat za manželkou, zda se něco nezměnilo.“
Vzdálil se na pár minut a v této době se Holmes znovu věnoval prohlídce kuriozit na stěnách. Když se náš hostitel vrátil, bylo z jeho zdrceného obličeje patrno, že neshledal žádné nadějné příznaky. Přivedl s sebou vysoké, štíhlé děvče snědé pleti.
„Podává se čaj, Dolores,“ řekl Ferguson. „Postarejte se, aby paní nic nechybělo.“
„Milostpaní hrozně špatně,“ zvolalo děvče a vrhlo na pána odsuzující pohled. „Jídlo vůbec nic. Hrozně špatně. Musí zavolat doktor. Bojím se s ní sama, když nevolá doktor.“
Ferguson na mne tázavě pohlédl.
„Prosím, jsem vám k službám.“
„Přijala by paní doktora Watsona?“
„Dovedu ho. Nebudu prosit dovolení. Potřebuje doktor.“
„V tom případě s vámi půjdu hned.“
Dívka, jež projevovala značné rozechvění, mne vedla po schodech a dlouhou starobylou chodbou, která končila u masivních, železem pobitých dveří. Při pohledu na ně mne napadlo, že by byl pro Fergusona těžký oříšek, kdyby chtěl vniknout do pokoje své ženy násilím. Děvče vytáhlo z kapsy klíč a těžká dubová prkna zaskřípěla ve veřejích. Vstoupil jsem, ona rychle proklouzla za mnou a dveře za ní opět zapadly.
Žena na lůžku měla očividně vysokou horečku. Byla jen zpola při vědomí, ale při mém vstupu pozvedla vyděšené překrásné oči a úzkostlivě na mne pohlédla. Když uzřela neznámého člověka, zřejmě se jí ulevilo a s povzdechem klesla zpátky do podušek. Pronesl jsem pár chlácholivých slov a přistoupil k ní a ona si dala klidně změřit puls a teplotu. Měla značnou horečku a zrychlený tep, avšak na mne to dělalo dojem, že její stav neovlivňuje žádná fyzická příčina, nýbrž duševní a nervové pohnutí.
„Leží tak jeden den, dva dny. Bojím se, že umře,“ řeklo děvče.
Žena ke mně obrátila rozpálený půvabný obličej.
„Kde je můj manžel?“
„Je dole a přál by si vás navštívit.“
„Nechci ho vidět. Nechci ho vidět.“ Poté jako by začala blouznit. „Ten netvor! Ten netvor! Ach, jak se proti tomu ďáblu ubráním?“
„Mohu vám nějak pomoci?“
„Ne. Nikdo nemůže pomoci. Zkáza je dokonána. Všechno je zničeno. Ať udělám, co udělám, všechno je zničeno.“
Nebožačka musela trpět podivnými přeludy. Za nic na světě jsem si nedokázal představit dobráka Boba Fergusona v roli netvora a ďábla.
„Milostivá paní,“ řekl jsem, „váš manžel vás vřele miluje. To, co se děje, ho hluboce rmoutí.“
Znovu ke mně obrátila ty nádherné oči.
„Miluje mne. Ano. Ale cožpak já ho nemiluji? Miluji ho tolik, že raději obětuji sebe, než bych mu zlomila srdce. Takovou láskou ho miluji. A přitom si dokázal o mně myslet – dokázal o mně říkat takové věci!“
„Srdce mu přetéká žalem, ale nemůže tomu porozumět.“
„Vím, nemůže porozumět. Ale měl by důvěřovat.“
„Nechcete si s ním promluvit?“ navrhl jsem.
„Ne, ne, nemohu zapomenout na ta strašná slova ani na výraz v jeho tváři. Nebudu s ním mluvit. Jděte už. Nemůžete pro mne nic udělat. Vyřiďte mu pouze toto: chci své dítě. Mám právo na své dítě. To je jediný vzkaz, který mu posílám.“ Odvrátila se ke zdi a víc už jsem z ní nedostal ani slovo.
Sešel jsem opět do salónu v přízemí, kde Ferguson a Holmes dosud seděli u krbu. Ferguson zachmuřeně naslouchal, když jsem líčil průběh rozhovoru.
„Jak bych jí mohl poslat dítě?“ řekl. „Cožpak vím, jaké podivné nápady se jí zrodí v hlavě? Cožpak mohu někdy zapomenout, jak vstala od dítěte s jeho krví na rtech?“ Zachvěl se při té vzpomínce. „Dítě je v bezpečí u paní Masonové a tam také musí zůstat.“
Elegantní panská, jediný moderní jev, který jsme dosud v domě spatřili, přinesla čaj. Právě když jej nalévala, vstoupil do místnosti mladíček. Byl to zajímavý hoch, bledý, plavovlasý, s citlivýma světle modrýma očima, v nichž zaplál prudký plamen radostného vzrušení, když spatřil otce. Běžel k němu a vrhl se mu kolem krku tak vřele jako zamilované děvče.
„Tatíčku drahý!“ zvolal. „Nevěděl jsem, že se vrátíš tak brzy. Jinak bych tu na tebe byl čekal. Jsem tak rád, že tě zase vidím!“
Ferguson se mu jemně, avšak očividně trochu v rozpacích vyvinul z objetí.
„Milý kamaráde,“ řekl a pohladil ho velmi něžně po plavé hlavě, „vrátil jsem se dřív, protože se mi podařilo přemluvit dva přátele, pana Holmese a doktora Watsona, aby se k nám rozjeli a strávili tu večer.“
„To je pan Holmes, ten detektiv?“
„Ano.“
Mládenec si nás změřil pronikavým, a jak mi připadalo, ne zrovna přátelským pohledem.
„A co váš druhý syn, pane Fergusone?“ zeptal se Holmes. „Mohli bychom se i s ním seznámit?“
„Požádej paní Masonovou, aby sem přinesla malého,“ řekl Ferguson. Hoch odcházel zvláštními šouravými kroky, podle nichž jsem usoudil, že trpí ochabnutím páteře. Po chvíli se vrátil a přivedl s sebou vysokou vychrtlou ženu, která držela v náručí překrásné dítě, temnooké a zlatovlasé, jak se v něm podivuhodně smísila anglosaská a latinská krev. Ferguson se v něm očividně jen zhlížel, protože je vzal do náručí a s velkou něhou se s ním mazlil.
„Chápete, jak někdo může mít to srdce mu ublížit?“ zamumlal, když sklopil oči k drobné, výrazně rudé rance na andílkově krčku.
V této chvíli jsem pohlédl na Holmese a spatřil jsem výraz mimořádného soustředění. Jeho tvář byla jakoby vyřezaná ze staré slonové kosti a oči, okamžik předtím upřené na otce s dítětem, hleděly teď s dychtivou zvědavostí kamsi na druhou stranu pokoje. Sledoval jsem jeho pohled, avšak nevyzkoumal jsem z něho nic jiného, než že se dívá oknem do melancholické deštivé zahrady. Pravda, přivřené okenice bránily v rozhledu, nicméně však jsem si byl jist, že Holmes se soustředěnou pozorností napjatě pozoruje okno. Pak se usmál a jeho oči se vrátily k nemluvněti. Na buclatém krčku se rýsovala drobná zarudlá ranka. Holmes si ji beze slova pečlivě prohlédl. Pak stiskl boubelatou pěstičku, která mu šermovala před očima.
„Sbohem, človíčku. Život ti podivně začal. Sestro, rád bych si s vámi promluvil mezi čtyřma očima.“
Poodstoupil s ní stranou a chvíli spolu vážně hovořili. Zaslechl jsem pouze poslední slova, která zněla: „Věřím, že vaše obavy už brzy pominou.“ Žena, která vzbuzovala dojem zatrpklé, mlčenlivé bytosti, se vzdálila s děckem v náručí.