Tři Garridebové
Pokládejte tu příhodu za komedii, anebo ji pokládejte za tragédii. Jednoho člověka připravila o rozum, mne připravila o trochu krve a dalšího člověka připlavila z moci zákona o svobodu. A přece některé její prvky měly vysloveně komický ráz. Nu, posoudíte to sami.
Mohu tu příhodu i přesně datovat, neboť se stala v témž měsíci, kdy Holmes odmítl povýšení do šlechtického stavu za služby, které snad jednoho dne budou moci být zveřejněny. Zmiňuji se o tom jen mimochodem, neboť mé postavení partnera a důvěrníka mne zavazuje, abych se zvlášť bedlivě vystříhal jakékoli indiskrétnosti. Opakuji však, že si z toho důvodu přesně uvědomuji datum: bylo to v druhé polovině června 1902, krátce poté, kdy skončila válka v Jižní Africe. Holmes strávil několik dní na lůžku, jak to čas od času míval ve zvyku, avšak onoho rána se objevil s jakýmsi obsáhlým dokumentem v ruce a s čtveráckým zábleskem v přísných šedých očích.
„Máte příležitost dopomoci si k penězům, příteli Watsone,“ řekl. „Slyšel jste někdy o někom jménem Garrideb?“ Doznal jsem, že nikoli.
„Nu, kdybyste dokázal vyšťourat nějakého Garrideba, získal byste odměnu.“
„Z jakého důvodu?“
„Ach, to je dlouhá historie – a také dosti prapodivná. Měli jsme už hodně příležitostí zkoumat složitosti lidské povahy, avšak nevzpomínám si, že bychom byli kdy narazili na něco tak kuriózního. Dotyčný sem přibude co nevidět na křížový výslech, a tak vám to nezačnu vyprávět, dokud nepřijde. Zatím však hledáme takové jméno.“
Telefonní seznam jsem měl po ruce na stole, i jal jsem se v něm bez valných nadějí listovat. K svému překvapení jsem však na patřičném místě to nezvyklé jméno spatřil. Vítězoslavně jsem vykřikl.
„Podívejte se, Holmesi! Tu ho máme!“ Holmes mi vzal seznam z ruky.
„‚Garrideb N.,‘“ četl, „‚Littie Ryder Street, čp. 136.‘ Nerad vás zklamu, milý Watsone, ale tohle je náš pisatel. Stejnou adresu udává ve svém dopise. Potřebujeme jeho jmenovce.“ Vtom vstoupila paní Hudsonová s navštívenkou na podnose. Vzal jsem ji a spočinul na ní pohledem.
„Tu ho máme!“ zvolal jsem užasle. „Křestní jméno se liší. John Garrideb, advokát, Moorville, Kansas, U. S. A.“
Holmes s úsměvem pohlédl na vizitku. „Obávám se, že budete muset vynaložit ještě další úsilí, Watsone,“ řekl. „Tento pán v příběhu už vystupuje, ač jsem neočekával, že nás dnes navštíví. Je však s to nám povědět spoustu věcí, které bych se rád dozvěděl.“
Zakrátko stanul v místnosti. Pan John Garrideb, advokát, byl pomenší, statný muž s kulatým, svěžím, hladce vyholeným obličejem, tak charakteristickým pro mnoho obchodně činných Američanů. Vyvolával povšechný dojem boubelatosti a dětinskosti, takže ho člověk mohl považovat za docela mladého muže s utkvělým širokým úsměvem. Měl však poutavé oči. Zřídkakdy jsem u někoho viděl oči, které by jasněji vypovídaly o bohatém duševním světě: tak pronikavě a bystře hleděly, tak citlivě prozrazovaly každý obrat v myšlení. Mluvil s americkým přízvukem, jejž však neprovázely žádné výstřelky ve vyjadřování.
„Pan Holmes?“ zeptal se a přelétl nás oba pohledem. „Ano, ovšem, vaše podobizny vás výstižně zachycují, smím-li to tak říci. Patrně jste dostal dopis od mého jmenovce pana Nathana Garrideba, že?“
„Prosím, posaďte se,“ řekl Sherlock Holmes. „Tuším, že si toho budeme mít mnoho co povídat.“ Vytáhl archy dopisního papíru. „Vy budete ovšem onen pan John Garrideb, o němž se zmiňuje tento list. Ale jste přece v Anglii už hezkou dobu, viďte?“
„Proč se ptáte, pane Holmesi?“ Zdálo se mi, jako bych v těch výrazných očích četl náhlou nedůvěru.
„Jste oblečen po anglicku od hlavy až k patě.“
Pan Garrideb se nuceně usmál. „Četl jsem už, jaké umíte triky, ale nikdy jsem si nepomyslel, že se stanu jejich objektem. Jak jste na to přišel?“
„Způsob, jakým je váš kabát střižený v ramenou, špičky vašich střevíců – kdo by o tom mohl pochybovat?“
„Nikdy mne nenapadlo, že vypadám tak britsky. Obchodní záležitosti mne sem přivedly už před nějakým časem, takže moje oblečení, jak jste správně poznamenal, pochází většinou z Londýna. Myslím však, že váš čas je vzácný, a nesešli jsme se, abychom diskutovali o střihu mých ponožek. Což kdybychom se soustředili na ty papíry, jež držíte v ruce?“
Holmes musel našeho návštěvníka něčím popudit, protože se na jeho baculatém obličeji zračil výraz mnohem méně přívětivý.
„Mějte strpení! Strpení, pane Garridebe!“ chlácholil jej přítel. „Tady doktor Watson by vám potvrdil, že tato moje malá extempore mívají občas pro celou záležitost svůj význam. Ale proč s vámi nepřišel i pan Nathan Garrideb?“
„A proč vás do toho vůbec zatahoval?“ vybuchl náš návštěvník hněvivě. „Co s tím u všech všudy máte společného! Jde o běžnou obchodní záležitost, kterou si mezi sebou vyřizují dva seriózní muži, a jednomu z nich napadne zavolat k tomu detektiva: Navštívil jsem ho dnes ráno a on mi pověděl, jak mne zaskočil, a proto jsem zde. Stejné se mi to ale nezamlouvá.“
„Ten dopis vás však vůbec nestaví do špatného světla, pane Garridebe. Pisatele vedla snaha dosáhnout jistého cíle – a to cíle, který je, pokud vím, stejně důležitý i pro vás. Panu Garridebovi je známo, že mívám přístup k informacím, a bylo proto docela přirozené, že se na mne obrátil.“
Tvář našeho návštěvníka se zvolna rozjasňovala.
„Hm, to je jiná,“ řekl. „Když jsem ho dnes ráno navštívil a on mi sdělil, že psal detektivovi, vyžádal jsem si pouze vaši adresu a hned jsem přijel. Nechci, aby se do soukromých záležitostí vměšovala policie. Pokud se spokojíte s tím, že nám pomůžete toho člověka najít, nemůže se tím nic pokazit.“
„Ano, právě tak se věci mají,“ řekl Holmes. „A jelikož jste už tady, vážený pane, snad abyste nám tu záležitost sám jasně vylíčil. Zde můj přítel nezná podrobnosti.“
„A musí je znát?“
„Pracujeme obvykle společně.“
„Nu, nevidím důvod, proč bych se měl s něčím tajit. Vypovím vám všechny skutečnosti tak stručně, jak to bude možné. Kdybyste byli rodáky z Kansasu, nemusel bych vám vysvětlovat, kdo to byl Alexander Hamilton Garrideb. Zbohatl v obchodě s realitami a později na plodinové burze v Chicagu a všechno své jmění investoval do půdy: skoupil kolem řeky Arkansas západně od Fort Dodge tolik pozemků, že by stačily na jedno zdejší hrabství. Jsou to pastviny a lesy a orná pole a půda bohatá na suroviny, prostě pozemky všeho druhu, které vynášejí svému vlastníkovi dolary.
Neměl žádné blízké příbuzné, anebo jestli měl, tak jsem o nich neslyšel. Byl však zvláštním způsobem hrdý na nezvyklost svého jména. Tím jsme se také seznámili. Měl jsem advokátní praxi v Topece a jednoho dne mne starý pán navštívil a měl radost jako malý kluk, že poznává člověka stejného jména. Byl to takový jeho koníček a skálopevně si umínil, že zjistí, jestli někde na světě žijí ještě další Garridebové. ‚Hledejte naše jmenovce!‘ řekl. Odpověděl jsem na to, že jsem zaměstnaný člověk a že se nemohu toulat světem, abych hledal další Garrideby. ‚A přece to uděláte,‘ řekl, ‚jestli se věci vyvinou tak, jak jsem si předsevzal.‘ Myslel jsem, že žertuje, ale měl jsem se brzy přesvědčit, že nemluvil vůbec do větru.