Neboť on do roka nato zemřel a zůstavil po sobě poslední vůli. Byla to nejpodivnější poslední vůle, kterou kdy projednával kansaský notář. Jeho vlastnictví se mělo rozdělit na tři části a já zdědím jednu z těch třetin pod podmínkou, že objevím další dva Garrideby, kteří se se mnou podělí o zbytek. Každý ten podíl má hodnotu dobrých pěti miliónů dolarů, ale nemůžeme se jich ani dotknout, dokud tam nebudeme stát všichni tři v řadě.
Byla to tak lákavá příležitost, že jsem pověsil práva na hřebíček a vydal se hledat další Garrideby. Ve Spojených státech nežije ani jeden. Pročesal jsem je celé jemným hřebenem, pánové, a ani jediného jsem nechytil. Pak jsem zkusil štěstí ve staré vlasti. A na mou věru, v londýnském telefonním seznamu se takové jméno vyskytovalo. Vyhledal jsem jeho nositele před dvěma dny a celou záležitost jsem mu vysvětlil. Žije však osaměle jako já, má sice v příbuzenstvu nějaké ženské, ale žádné muže. Poslední vůle stanoví, že to musí být tři dospělí muži. Máme tedy ještě stále jedno místo volné, a kdybyste nám našel někoho, kdo je může zastávat, rádi vám to zaplatíme.“
„Tak co, Watsone,“ obrátil se ke mně Holmes s úsměvem, „říkal jsem vám, že je to dost prapodivná historie, viďte? Na vašem místě, pane, by mne ze všeho nejdřív napadlo dát inzerát do společenské rubriky v novinách.“
„To jsem také udělal, pane Holmesi. Žádná odpověď.“
„Neříkejte! Nu, je to jistě velmi pozoruhodný problémeček. Jsem ochoten se tím zabývat ve volném čase. Mimochodem, je zajímavá shoda okolností, že pocházíte z Topeky. Byl jsem kdysi v písemném styku s jedním vaším rodákem – je už nebožtík – se starým doktorem Lysandrem Starrem, který tam byl starostou v roce 1890.“
„To byl zlatý člověk,“ řekl náš návštěvník. „Dodnes lidé uctívají jeho památku. Nu, pane Holmesi, myslím, že nemůžeme udělat nic jiného než za pár dní se s vámi zase spojit a dát vám vědět, jak jsme pokročili. Počítám, že se zítra nebo pozítří ozveme.“ S tímto ujištěním se Američan uklonil a odešel.
Holmes si zapálil lulku, chvíli mlčky pokuřoval a jen se záhadně usmíval.
„Tak jak?“ zeptal jsem se nakonec.
„Uvažuji, Watsone – pouze uvažuji.“
„O čem?“
Holmes vyňal dýmku z úst.
„Uvažuji, Watsone, co jen u všech všudy vedlo toho člověka k tomu, že nám tu napovídal takovou kupu lží. Byl jsem už v pokušení zeptat se ho na to přímo – neboť někdy je brutální frontální útok nejlepší metodou – ale pak jsem usoudil, že bude moudřejší nechat ho v domnění, že nás oklamal. Takový chlap sem přijde v anglickém kabátě s prošoupanými lokty a v kalhotách vyboulených na kolenou, jak je celý dlouhý rok nesundal, a přitom podle tohoto dopisu a podle jeho vlastního prohlášení to má být Američan z malého města, který do Londýna přibyl teprve nedávno. Ve společenských rubrikách žádný takový inzerát nebyl. Víte, jak bedlivě je sleduji. V jejich houštinách nejraději líčím na ptáčky, a takového tetřeva bych byl určitě nepřehlédl. V životě jsem neznal žádného doktora Lysandera Starra z Topeky. Kde jsem si toho chlapa oťukal, tam jsem narazil na faleš. Myslím, že skutečně z Ameriky pochází, ale že si obrousil přízvuk dlouholetým pobytem v Londýně. Jakou to však hraje hru a co vězí za tou absurdní honbou na Garrideby? Zřejmě nám stojí za pozornost: odhalili jsme ho sice jako darebáka, ale bude to dojista darebák zajímavý a vynalézavý. Nyní musíme zjistit, je-li podvodníkem i náš pisatel. Zavolejte ho, Watsone.“
Poslechl jsem a na druhém konci drátu se ozval tenký rozechvělý hlas.
„Ano, ano, zde Nathan Garrideb. Je tam pan Holmes? Rád bych mluvil s panem Holmesem.“
Přítel si vzal sluchátko a já slyšel obvyklý jednostranný rozhovor.
„Ano, byl zde. Vyrozumněl jsem, že ho blíž neznáte… Jak dlouho?… Pouze od před včerejška!… Ano, ovšem, je to velice lákavá vyhlídka. Budete dnes večer doma? Předpokládám, že u vás nebude váš jmenovec?… Výborně, pak tedy přijdeme, protože já bych si s vámi raději pohovořil v jeho nepřítomnosti… Doktor Watson mne doprovodí… Z vašeho dopisu vysvítá, že se převážně zdržujete doma… Dostavíme se tedy kolem šesté… Není třeba se o tom zmiňovat tomu americkému advokátovi… Výborně. Na shledanou.“
Když se onoho krásného jarního dne začal snášet soumrak, i Little Ryder Street, jedna z postranních uliček, vybíhajících z Edgware Road, co by kamenem dohodil od někdejšího Tyburnského popraviště, vypadala jako ze zlata a v šikmých paprscích zapadajícího slunce působila úchvatně. Sám dům, k němuž jsme směřovali, byla rozlehlá, starobylá raně georgiánská stavba, jejíž jednolitý cihlový povrch narušovala jen dvě klenutá arkýřová okna v přízemí. V přízemí také náš klient bydlel, a tak široká okna tvořila, jak se ukázalo, přední stěnu velikého pokoje, kde trávil celé dny. Když jsme kráčeli kolem, upozornil mne Holmes na nevelký bronzový štítek s tím zvláštním jménem.
„Tohle už tu visí pár let, Watsone,“ řekl při pohledu na opršelý povrch štítku. „V každém případě to bude jeho pravé jméno, což stojí za povšimnutí.“
Dům měl společné schodiště a dole byla uvedena řada jmen. Některá označovala firmy a jiná soukromé osoby. Nebyly tu však činžovní rodinné byty, ale spíše bohémská staromládenecká útočiště. Náš zákazník nám otevřel sám a na vysvětlenou uvedl, že posluhovačka odchází ve čtyři hodiny. Ukázalo se, že pan Nathan Garrideb je dlouhý, vychrtlý, holohlavý člověk, asi šedesátiletý, s kulatými zády a klátivou chůzí. V obličeji vypadal jako nebožtík a jeho mrtvolně bledá pleť napovídala, že neví, co je to jít na procházku. Velké kulaté brýle spolu s malou kozí bradkou, trčící kupředu, a s ohnutými zády mu dodávaly výrazu pátravé zvědavosti. Celkově působil dojmem člověka sice výstředního, ale přívětivého.
I pokoj byl stejně nevšední jako ten, jenž v něm přebýval. Připomínal spíš malé muzeum, byl dlouhý a široký a podél stěn stála jedna vitrína a skříňka vedle druhé a všechny byly plné geologických a anatomických exponátů. Vchod lemovaly vitrínky s motýli a můrami. Velký stůl uprostřed místnosti byl zavalen změtí nejrůznějších věcí, z nichž trčel dlouhý mosazný tubus silného mikroskopu. Když jsem se tu porozhlédl, překvapila mne šíře zájmů toho člověka. Tu ležela etuje se starověkými mincemi, onde krabice s pazourkovými nástroji. Za stolem stála velká skleněná skříň s fosíliemi. Nad ní visela řada sádrových lebek a u nich štítky s nápisy jako „člověk neandrtálský“, „člověk heidelbergský“, „Pithecanthropus erectus“.
Pan Garrideb se zřejmé vědecky zajímal o mnoho oborů. Nyní stál před námi s kouskem semišové kůže v ruce, neboť právě leštil nějaký peníz.
„Syrakuská mince – z nejlepšího období,“ vysvětloval a podržel nám ji před očima. „Ty pozdější jsou mnohem horší. Ale památek z vrcholných let si mimořádně cením, ač někteří lidé dávají přednost alexandrijské škole. Prosím, přijměte místo, pane Holmesi. Dovolte, uklidím někam ty kosti. A vy, pane, ach ano, to je doktor Watson – kdybyste laskavě odsunul stranou tu japonskou vázu. Vidíte kolem sebe skromné doklady mých životních zálib. Můj lékař mne hubuje, že nechodím ven, ale co bych dělal venku, když mne tolik věcí poutá zde? Ujišťuji vás, že kdybych měl řádně zkatalogizovat jen jednu tu skříň, trvalo by mi to dobrého čtvrt roku.“