„Vskutku? Byl bych řekl, že je ještě starší. To se ovšem dá lehce ověřit. Poroučím se vám tedy, pane Garridebe, a přeji vám, aby vaše cesta do Birminghamu byla úspěšná.“
Kancelář zprostředkovatele bytů byla nedaleko, zjistili jsme však, že má toho dne zavřeno, a tak jsme se vrátili na Baker Street. Teprve po večeři se Holmes znovu vrátil k celé věci.
„Naše malá záhada se blíží k závěru,“ řekl. „Jistě jste si už v duchu načrtl rozluštění.“
„Mně to připadá čím dál tím zašmodrchanější.“
„Začátek máme jako na dlani a konec se rozuzlí zítra. Nezdálo se vám na tom inzerátu něco zvláštního?“
„Všiml jsem si, že slovo artézské je chybně napsáno.“
„Neuniklo vám to tedy, že? Musím uznat, Watsone, že máte čím dál tím bystřejší postřeh. Ano, v Anglii to odporuje tradičnímu pravopisu, ale ve Spojených státech je běžnější fonetický přepis. Sazeč to vysázel přesně podle předlohy. Artézské studně se u nich vrtají častěji než u nás. Byla to typická americká reklama, ale údajně měla pocházet od anglické firmy. Co z toho vyvozujete?“
„Nemohu než usoudit, že ten americký advokát poslal do novin ten inzerát sám. Za jakým účelem, to mi dosud není jasné.“
„Nu, nabízí se několik možných vysvětlení. V každém případě chtěl toho dobráka starého dostat do Birminghamu. To je nad slunce jasnější. Mohl jsem mu říci předem, že se dal vylákat pod falešnou záminkou, ale rozmyslel jsem si to, neboť mi připadalo, že bude lépe, když odjede a uvolní scénu. Zítra, Watsone – zítra budeme o něco chytřejší.“
Holmes časně ráno vstal a odešel. Když se vrátil k obědu, všiml jsem si, že se tváří velmi vážné.
„Tohle bude nebezpečnější záležitost, než jsem čekal, Watsone,“ řekl. „Musíte to předem vědět, i když tuším, že se stejně vrhnete střemhlav do nebezpečí. Po těch letech vás přece znám. Chci však, abyste předem věděl, co vám hrozí.“
„Nebude to poprvé, kdy jsme spolu čelili nebezpečí, a doufám ani naposled. Oč jde tentokrát?“
„Stojíme před obtížným případem. Zjistil jsem totožnost pana advokáta Garrideba. Není to nikdo jiný než ‚Zabiják‘ Evans, známý darebák a násilník.“
„Obávám se, že mi to nic neříká.“
„Ovšem, vaše povolání vás nezavazuje nosit v hlavě celou galerii zločinců. Navštívil jsem přítele Lestrada ve Scotland Yardu. Představivost a intuice u nich nebývá vždy domovem, ale mají světové prvenství co do důkladnosti a metodičnosti. Měl jsem jakési tušení, že bychom toho amerického výtečníka mohli najít v jejich záznamech. A tušení mne nezklamalo: jeho kulaťoučký obličej se na mne usmíval z alba zločinců. ‚James Winter alias Morecroft alias Zabiják Evans‘ stálo pod fotografií.“ Holmes vytáhl z kapsy obálku. „Poznamenal jsem si pár údajů z jeho trestního rejstříku: Stár čtyřicet čtyři let. Pochází z Chicaga. Ví se, že ve Státech zastřelil tři lidi. Dostal se z vězení díky politicky vlivné intervenci. Do Londýna přijel v roce 1893. V lednu 1895 zastřelil jednoho člověka u karet v jistém nočním klubu na Waterloo Road. Oběť zemřela, ale on prokázal, že to bylo v sebeobraně. Mrtvý byl identifikován jako Rodger Prescott, známý padělatel bankovek a mincí z Chicaga. Zabiják Evans byl propuštěn v roce 1901. Od té doby je pod policejním dohledem, ale zatím vedl údajně poctivý život. Je to velmi nebezpečný člověk, obvykle bývá ozbrojen a neváhá zbraně užít. Takový je to ptáček, Watsone – anebo spíše dravec, jak jistě uznáte.“
„Ale na co si to hraje?“
„Nu, začíná se nám to rýsovat. Navštívil jsem zprostředkovatele bytů. Náš klient, jak pravil, tam žije pět let. Předtím byl byt rok prázdný. Dřívější nájemník byl jistý soukromník jménem Waldron. V kanceláři se na něho ještě dobře pamatují. Jednoho dne zmizel a nikdo už o něm víckrát neslyšel. Byl to vysoký vousatý muž snědé pleti. A ten Prescott, jehož Zabiják Evans zastřelil, byl podle Scotland Yardu vysoký snědý muž s plnovousem. Můžeme prakticky předpokládat, že Prescott, ten americký padělatel, bydlel právě v tom pokoji, který náš nic netušící přítel nyní zasvětil svým sbírkám. Nacházíme tu konečně jeden článek v řetězu, chápete.“
„A další článek?“
„Za tím se nyní musíme vypravit.“ Vyňal ze zásuvky pistoli a podal mi ji.
„Svou oblíbenou zbraň mám s sebou. Pokusí-li se náš přítel z Divokého západu býti práv své přezdívce, budeme připraveni. Dám vám hodinu na odpočinek, Watsone, než bude čas vydat se do Ryder Street za dobrodružstvím.“
Odbíjely právě čtyři, když jsme dospěli do kuriózního obydlí Nathana Garrideba. Paní Saundersová, jeho hospodyně, se už chystala odejít, ale bez váhání nás vpustila, neboť dveře se daly zaklapnout na patentní zámek a Holmes slíbil, že dohlédne, aby bylo všechno v pořádku, než opustíme byt. Krátce nato zapadly domovní dveře, její čepec prošel pod arkýřovým oknem a my věděli, že jsme v celém přízemí sami. Holmes rychle propátral obydlí. V jednom temném koutě stála skříň trochu od zdi a za ni jsme se nakonec schovali. Holmes mi šeptem vysvětloval, co má Evans asi v úmyslu.
„Potřeboval dostat našeho milého přítele Garrideba z bytu, to je zcela zřejmé, a protože pan sběratel nikdy nevychází, musel na to jít od lesa. Celou tu pohádku o třech Garridebech si patrně vymyslel právě za tímto účelem. Musím uznat, Watsone, že přitom projevil ďábelskou vynalézavost, i když mu nezvyklé jméno nájemníkovo dalo příležitost, kterou sotva mohl předpokládat. Nastražil svou léčku s pozoruhodným důvtipem.“
„Co tím však sleduje?“
„Proto jsme tady, abychom to zjistili. Jeho záměr nikterak nesouvisí s naším klientem, aspoň mně se tak nejeví. Musí tu být nějaká spojitost s tím mužem, jehož zavraždil – možná že býval kdysi jeho spolupachatelem. Něco mi napovídá, že tato místnost skrývá nějaké neblahé tajemství. Zprvu jsem se domníval, že ten dobrý muž má ve své sbírce něco cennějšího, než sám tuší – něco, co stojí za pozornost zločinci velkého formátu. Avšak skutečnost, že tyto místnosti obýval kdysi Rodger Prescott neblahé paměti, ukazuje na nějakou složitější příčinu. Nu, Watsone, nezbývá než obrnit se v duchu trpělivostí a vyčkávat, co nám budoucnost přinese.“
A budoucnost na sebe nedala dlouho čekat. Přikrčili jsme se ještě hloub do stínu, když jsme zaslechli, jak se domovní dveře otvírají a zavírají. Pak hlasitě cvakl kovový zámek a Američan stanul v pokoji. Opatrně za sebou zaklapl dveře, bystře se rozhlédl, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, odhodil svrchník a přikročil ke stolu uprostřed místnosti s rázností člověka, který přesně ví, co má udělat a jak na to jít. Odsunul stůl ke straně, uchopil čtvercový koberec, na němž stůl stál, úplně jej svinul, vytáhl z kapsy železné páčidlo a jal se jím usilovně pracovat na podlaze. Po chvíli jsme zaslechli, jak prkna povolují, a hned nato se mezi nimi objevil čtverhranný otvor. Zabiják Evans škrtl sirkou, zapálil ohořelou svíčku a zmizel nám z očí.
Naše chvíle očividně nadešla. Holmes mi na znamení sevřel zápěstí a bok po boku jsme se plížili k otevřenému propadlišti. Jakkoli jsme našlapovali s úzkostlivou opatrností, stará podlaha asi pod našima nohama zapraštěla, neboť Američan náhle vystrčil z otvoru hlavu a znepokojeně se rozhlížel. Obrátil k nám obličej, na němž se zračilo překvapení a hněv; ty však pomalu vystřídal zahanbený úsměv, když si uvědomil, že na jeho hlavu míří dvě pistole.
„I to se podívejme!“ řekl chladnokrevně a vyškrábal se na povrch. „Koukám, že jsem na vás přece jen nestačil, pane Holmesi. Prohlíd jste zřejmě tohle divadýlko a od začátku mě vodil za nos. Musím to uznat, vážený pane; doběhl jste mě –“