Ve vteřině vytrhl ze záňadří pistoli a vypálil dvě rány. Ucítil jsem náhle žhavou bolest, jako by mi někdo přitiskl na stehno rozpálené železo. Holmesova pistole zapraštěla na mužově hlavě. Měl jsem dojem, že se svalil jak dlouhý, tak široký na podlahu a že se mu z obličeje řine krev, zatímco ho Holmes prohledává, nemá-li u sebe další zbraň. Pak mne obemkly přítelovy pružné paže a pomohly mi do křesla.
„Neublížil vám, Watsone? Řekněte proboha, že vám neublížil!“
Stálo to za zranění – bylo by to stálo za četná zranění – že jsem poznal, jak hluboké a vřelé city se tají za tou chladnou maskou. Jasné, neúhybné oči se na okamžik zamžily, pevné rty se chvěly. Poprvé a jedinkrát jsem viděl, že Holmes má nejen skvělý mozek, ale i horoucí srdce. Celá ta léta, kdy jsem mu pokorně a jednoznačné sloužil, pro mne vyvrcholila v tomto okamžiku.
„To nic není, Holmesi. Pouhé škrábnutí.“ Rozřízl mi kalhoty kapesním nožem. „Máte pravdu,“ zvolal s úlevným povzdechem. „Je to pouze povrchní zranění.“ Jeho obličej ztvrdl jako křemen, když pohlédl na našeho zajatce, který se ještě celý omámený zvedal. „Měl jste štěstí, přisámbůh! Kdybyste byl Watsona zabil, nevyšel byste z této místnosti živ. Co můžete uvést na svou obranu?“
Nemohl uvést na svou obranu nic. Pouze seděl a mračil se. Opřel jsem se o Holmese a společně jsme nahlédli do sklípku, který odhalil tajné padací dveře. Stále ještě jej osvětlovala svíčka, již Evans snesl dolů. Měli jsme před očima mohutný zrezivělý stroj, velké role papíru, hromadu různých lahviček a malý stolek, na němž byly v řadách vyrovnány četné úhledné balíčky.
„Tiskařský stroj – padělatelova výzbroj,“ řekl Holmes.
„Ano, vážení,“ ozval se náš zajatec, vrávoravě povstal a sklesl na židli. „To byl největší padělatel, jakýho kdy Londýn zažil. Tohle je Prescottův stroj a v těch svazečkách na stole je dva tisíce Prescottových bankovek, každá má cenu sto liber a udáte je všude. Poslužte si, pánové. Dohodneme se a vy mě necháte běžet.“
Holmes se zasmál.
„Něco takového nemáme ve zvyku, pane Evansi. Tady u nás se nenajde skulinka, kudy byste uklouzl. Zastřelil jste toho Prescotta, že?“
„Jo, a vyfás jsem za to pět let, ačkoli on výtah pistoli první. Pět let – když jsem měl dostat metál jako talíř. Nikdo na světě nerozezná Prescottovy peníze od státních bankovek, a kdybych ho byl nevyřídil, byl by jima zaplavil Londýn. Nikdo než já neví, kde je dělal. Divíte se mi, že jsem se sem chtěl dostat? A co jsem si měl počít, když jsem zjistil, že ten blázen stará s broukama a s tím divným jménem na tom všem trůní a nikdy nevystrčí nos? Musel jsem ho odsud nějak vystrnadit. Divíte se mi? Možná že by bejvalo moudřejší ho odbouchnout. Nebylo by to nic těžkýho, jenže já jsem takovej měkkosrdcatej člověk a nedokážu střílet, když ten druhej nemá taky bouchačku. Koukejte, pane Holmes, copak jsem vlastně proved? Já s tou mašinou nepracoval. Neublížil jsem tomu dědkovi plesnivýmu. Nač mě chcete dostat?“
„Na nic než na pokus o vraždu, pokud mohu soudit,“ řekl Holmes. „Ale to už není naše starost. To přijde na pořad až v dalším jednání. Momentálně se zajímáme pouze o vaši milou osobu. Zatelefonujte prosím do Scotland Yardu, Watsone. Myslím, že je tím nepřekvapíte.“
Tak se tedy věci měly, pokud jde o Zabijáka Evanse a jeho pozoruhodnou pohádku o třech Garridebech. Později jsme se doslechli, že se ubohý starý pán už nevzpamatoval z otřesu zklamaných nadějí. Zřítil se mu vzdušný zámek a trosky ho pohřbily. Jeho stopy končí v jednom sanatoriu v Brixtonu.
Přátelé ze Scotland Yardu měli šťastný den, když objevili Prescottovu dílnu: věděli sice o její existenci, ale nepodařilo se jim po jeho smrti ji objevit. Evans skutečně prokázal veřejnosti velkou službu a díky jemu se několik vážených kriminalistů opět mohlo těšit nerušenému spánku, neboť padělatel představuje zcela mimořádné nebezpečí. Ochotně by byli hlasovali pro ten metál jako talíř, jehož se zločinec domáhal, ale nevděčná porota k tomu zaujala méně vlídné stanovisko a Zabiják se vrátil do temnot, odkud se krátce předtím vynořil.
Záhada na Thorském mostě
Kdesi v sejfech banky Cox a spol. na Charing Crossu spočívá plechová schránka, poznamenaná zubem času a stopami četných cest, na jejímž víku stojí mé jméno: MUDr. John H. Watson, důstojník indického armádního sboru v. v. Je až po okraj naplněna listinami, z nichž téměř všechny zaznamenávají jednotlivé pozoruhodné případy, jimiž se svého času zaobíral pan Sherlock Holmes. Některé z nich – a rozhodně nepatří k těm nezajímavým – se nepodařilo rozřešit, a z toho důvodu se sotva mohou stát předmětem mého vyprávění, když jim chybí konečné vysvětlení. Problém bez řešení může snad zajímat odborníka, ale běžného čtenáře by bezpochyby popudil. K těmto nedokončeným příběhům patří případ pana Jamese Phillimora, jenž se vrátil do vlastního domu pro deštník a od té chvíle už ho nikdy nikdo nespatřil. Neméně pozoruhodný byl případ jednostěžníku Alicia, který jistého jarního jitra veplul do nevelkého cáru mlhy a už se z něho nevynořil; jeho osud i osud jeho posádky zůstane navždy tajemstvím. Třetí takový případ, jenž stojí za pozornost, se týkal Isadory Persana, známého žurnalisty a šermíře: nalezli jej, jak vytřeštěně zírá do krabičky od sirek, která obsahovala jakýsi zvláštní hmyz, dosud vědě neznámý, a doplatil na to nebožák zdravým rozumem. Mimo tyto neprobádané případy je tam řada dalších, jež obsahují rodinné záležitosti natolik privátní, že by vzbudilo trapný úžas mnohých vysoce postavených osobností, kdybychom uznali za vhodné zveřejnit je v tisku. Nemusím snad zdůrazňovat, že takové porušení důvěry je vyloučené a že tyto záznamy budou utříděny a zničeny, když teď můj přítel už má čas věnovat se takovýmto úkolům. Krom toho však zůstává značný počet více či méně zajímavých případů, jež bych byl mohl už dávno připravit k otištění, nebýt obavy, aby se čtenářské veřejnosti neomrzely, což by se mohlo nepříznivě odrazit na věhlasu muže, jehož nadevše ctím. Některých jsem se zúčastnil a mohu o nich mluvit jako očitý svědek, zatímco v jiných případech jsem nebyl přítomen anebo jsem v nich hrál tak nepatrnou úložku, že mohou být popsány pouze nepřímo. Následující příběh čerpám z vlastní zkušenosti.
Onoho říjnového rána vál prudký vichr a já při oblékání postřehl, jak z osamělého platanu, který zdobí dvorek za naším domem, servává poslední listí. Scházel jsem k snídani v předtuše, že najdu svého druha v pochmurné náladě, neboť reagoval – jako všichni velcí umělci – velmi citlivě na své okolí. Proti všemu očekávání jsem však zjistil, že už téměř dojedl a že je v mimořádně přívětivém a radostném rozpoložení, ba že projevuje ono poněkud zlověstné veselí, jež se ho zpravidla zmocňovalo v nevážných chvílích.
„Máte nový případ, Holmesi?“ zeptal jsem se.
„Schopnost dedukce musí být nakažlivá, Watsone,“ odvětil. „Umožnila vám odhalit mé tajemství. Ano, mám nový případ. Po měsíci nudy a nezáživných hloupostí se kola opět roztočila.“
„Smím se zúčastnit?“
„Zatím toho není mnoho, čeho byste se zúčastnil, ale můžeme si o tom pohovořit, až pozříte ta dvě vejce natvrdo, jimž nás oblažila naše nová kuchařka. Jejich stav není zcela bez souvislosti s výtiskem Family Heraldu, jehož jsem si včera povšiml na stolku v hale. I tak nenáročná činnost jako uvařit vejce vyžaduje pozornost a vědomí ubíhajícího času, což nelze sladit s vřelou zálibou v romantických povídkách, jaké tiskne onen vynikající časopis.“