O čtvrt hodiny později bylo nádobí sklizeno a my usedli proti sobě.
„Slyšel jste už o Neilu Gibsonovi, zlatém králi?“
„Myslíte toho amerického senátora?“
„Býval po jistý čas senátorem za jeden ze západních států, avšak je spíše znám jako nejbohatší majitel zlatých dolů na světě.“
„Ano, vím o něm. Zřejmě žil nějakou dobu v Anglii. Jeho jméno je mi povědomé.“
„Ano, koupil si asi před pěti lety rozlehlé panství v Hampshiru. Možná že jste se doslechl o tragickém skonu jeho choti.“
„Ovšem. Teď si vzpomínám. Proto mi to jméno zní povědomě. Nevím však nic bližšího o tom, jak to všechno vlastně bylo.“
Holmes máchl rukou k nějakým listinám na židli. „Netušil jsem, že se tím případem budu zabývat, jinak bych si byl připravil výpisky,“ řekl. „Vzbudil sice nesmírnou senzaci, ale ve skutečnosti se jevil jako zcela jednoduchý. Obviněná je jistě zajímavá žena, jenže to nijak neubírá důkazům na přesvědčivosti. Takový dojem získala i porota při vyšetřování okolností smrti a u policejního soudu. Zakrátko přijde ten případ před okresní soud ve Winchesteru. Obávám se, že mne čeká nevděčná práce, Watsone. Mohu objasnit fakta, ale nemohu je změnit. Nevyjdou-li na světlo boží neznámé a nečekané skutečnosti, nevidím, več by můj klient mohl doufat.“
„Váš klient?“
„Ach, zapomněl jsem, že jsem vám o něm dosud neřekl. Začínám přejímat vlastnost, již jste si první osvojil vy, Watsone, totiž vyprávět příběh pozpátku. Měl byste si nejprve přečíst tohle.“
V dopise, jejž mi podal, stálo odvážnými, rozhodnými tahy:
hotel Claridge’s
3. října
Vážený pane Sherlocku Holmesi!
Nemohu přihlížet k tomu, jak nejušlechtilejší bytost, kterou kdy bůh stvořil, kráčí na smrt, aniž se k její záchraně učiní vše, co je v lidských silách. Neumím si ty události vysvětlit – marně bych se o to pokoušel – ale jsem skálopevně přesvědčen, se slečna Dunbarová je nevinná. Znáte celý případ – kdo by jej neznal? Vykládalo se o tom po celé zemi. A nikdo nepozvedl hlas na její obranu. Je to tak hrozná nespravedlnost, že mne to div nepřipraví o rozum. Vždyť ta žena by ve své dobrotě ani mouše neublížila. Navštívím vás zítra a uvidíme, zda do té temnoty nedokážete vnést paprsek světla. Možná že mám nějaký důkaz, aniž co tuším. Ať tak či tak, všechno, co vím, a všechno, co mám, včetně mé osoby, je vám k dispozici, jen když ji dokážete zachránit. Vynaložte všechen svůj um, který jste už tolikrát v životě prokázal.
„Tady to máte,“ řekl Sherlock Holmes, vyklepal popel ze své ranní dýmky a zvolna si ji opět nacpal. „Onoho pána nyní očekávám. Co se zmíněného případu týče, sotva vám zbývá čas seznámit se se všemi těmito novinami; musím vám jej tedy vylíčit v kostce, máte-li sledovat další průběh s porozuměním. Dotyčný pán je velice vlivný finanční magnát, a jak jsem vyrozuměl, je to zároveň i člověk prudké a pánovité povahy. O jeho choti, oběti tragédie, vím jen to, že už nebyla nejmladší, a tento stav věcí ještě zhoršovala skutečnost, že přijali k dvěma malým dětem velice půvabnou guvernantku. O tyto tři lidi tedy jde. Tragédie se odehrála na impozantním starém šlechtickém sídle, tomto opěrném sloupu anglické historie. Teď pokud jde o neblahou událost: paní domu byla nalezena pozdě v noci na panství asi půl míle od domu. Byla ve večerní toaletě, ramena zahalená šálem, a hlavu měla prostřelenou pistolí. Zbraň nebyla nikde poblíž k nalezení, chyběl motiv k vraždě. Zbraň nebyla nikde poblíž, Watsone – to si uvědomte! Zločin byl zřejmě spáchán pozdě zvečera a mrtvou objevil hajný kolem jedenácté hodiny. Policie a lékař vyšetřovali na místě, než oběť odnesli do domu. Říkám to příliš zhuštěně, anebo to stačíte sledovat?“
„Je mi to zcela jasné. Proč však padlo podezření na vychovatelku?“
„Nu, předně tu jsou jisté velice výmluvné důkazy. Pistoli, z níž byl vystřelen jeden náboj odpovídajícího kalibru, nalezla policie na podlaze jejího šatníku.“ S očima upřenýma před sebe opakoval trhaně: „Na – podlaze – jejího – šatníku.“ Pak se odmlčel a já seznal, že se v duchu začal zaobírat jistými úvahami, z nichž by bylo pošetilé ho vyrušovat. Náhle se vzpamatoval a probral k činorodému životu. „Ano, Watsone, tam ji nalezli. Dost kompromitující, že? Oběma porotám se to tak jevilo. Mrtvá měla u sebe guvernantkou podepsaný lístek, v němž si s ní právě na onom místě smlouvala schůzku. Co tomu říkáte? A konečně je tu motiv. Senátor Gibson je přitažlivý muž. Zemře-li mu žena, kdo ji spíše vystřídá než mladá dáma, které její chlebodárce podle obecného mínění už předtím vnucoval svou pozornost? Láska, bohatství, postavení – a tomu všemu stojí v cestě pouze jedna odkvetlá žena. To vypadá zle, Watsone – velmi zle!“
„Máte pravdu, Holmesi.“
„Vychovatelka navíc nebyla s to prokázat alibi. Ba naopak: musela doznat, že byla u Thorského mostu – dějiště tragédie – přibližně v tu dobu. Nemohla to popřít, protože ji kolemjdoucí vesničan zahlédl.“
„Tím je to, zdá se, zpečetěno.“
„A přesto, Watsone – přesto! Onen most, sestávající z jednotlivých nosných kamenných kvádrů s oblouky po stranách, zajišťuje přejezd přes širokou, hlubokou, rákosím lemovanou říčku v místech, kde je nejužší. Na úpatí toho mostu ležela mrtvá paní. To jsou hlavní fakta. Ale zde přichází, pokud se nemýlím, náš klient, a podstatně dříve, než stanovil.“
Billy vkročil do dveří, ohlásil však jinou návštěvu, než jsme očekávali. Pana Marlowa Batese jsme ani jeden neznali. Byl to hubený, nervózní mužíček s výsměšnýma očima a křečovitým, nejistým vystupováním. Z lékařského hlediska se mi jevil jako člověk, který je na pokraji totálního nervového zhroucení.
„Jste zřejmě rozrušený, pane Batesi,“ řekl Holmes. „Račte se posadit. Obávám se, že se vám mohu věnovat jen krátce, protože budu od jedenácti hodin zaneprázdněn.“
„Vím to,“ vypravil ze sebe namáhavě návštěvník a pak se jal vyrážet krátké věty, jako by nemohl popadnout dech.
„Přijde pan Gibson. Pan Gibson je můj zaměstnavatel. Jsem správcem jeho panství. Je to zlosyn, pane Holmesi – ďábelský zlosyn.“
„To jsou silná slova, pane Batesi.“
„Musím to prohlásit se vší důrazností, pane Holmesi, neboť mám tak úzce vymezený čas. Nechci ani za nic, aby mne zde zastihl. Může přijít každou chvíli. Ale neměl jsem možnost dostavit se dříve. Jeho tajemník pan Ferguson mi sdělil až dnes ráno, že se pán má s vámi sejít.“
„A vy jste u něho zaměstnán jako správce?“
„Dal jsem výpověď. Za pár týdnů se zbavím té prokleté otročiny. Je to necitelný člověk, pane Holmesi, necitelný vůči všem kolem sebe. Jeho vyhlášená veřejná dobročinnost je pouhá zástěrka, která má skrýt jeho soukromé nepravosti. Hlavním terčem jeho nelibosti bývala však jeho choť. Zacházel s ní ukrutně – ano, ukrutně. Jak přišla o život, to nevím, ale jsem si jist, že jí připravil peklo na zemi. Pocházela z tropů – narodila se v Brazílii, jak bezpochyby víte.“