„Nikoli, to mi uniklo.“
„V tropech zrozená a tropy v povaze. Byla to dcera slunce a vášně. Milovala ho, jak jen taková žena dokáže milovat, ale když její krása začala vadnout – a slyšel jsem, že to byla krása zcela výjimečná – nic ho k ní už nepoutalo. Všichni jsme ji měli rádi, cítili jsme s ní a jeho jsme nenáviděli za to, jak se k ní choval. Je to ale člověk výmluvný a prohnaný. To je všechno, co jsem vám chtěl říci. Nedejte se ošálit povrchním zdáním! Uvnitř se skrývá něco jiného. Teď půjdu. Ne, ne, nezdržujte mne! Bude tady každou chvíli.“
A podivný návštěvník vyděšeně pohlédl na hodiny a doslova vyběhl ze dveří a zmizel.
„Koukám,“ řekl Holmes po chvíli, „že se ten pan Gibson zřejmě doma obklopuje samými oddanými dušemi. To varování však není bez užitku a nám zatím nezbývá nic než čekat, až se objeví on sám.“
Přesně v udanou dobu jsme zaslechli na schodech těžké kroky a Billy uvedl proslulého milionáře. Jakmile jsem ho spatřil, chápal jsem nejen obavy a antipatii jeho správce, ale i kletby, které tolik jeho obchodních konkurentů svolávalo na jeho hlavu. Kdybych byl sochařem a přál si zvěčnit úspěšného podnikatele, člověka s nepřístupným svědomím a železnými nervy, vybral bych si za model pana Neila Gibsona. Svou vysokou, hubenou, nepoddajnou postavou vzbuzoval dojem hladové chamtivosti. Abraham Lincoln zaměřený na přízemní cíle místo k vysokým. To by byla asi odpovídající představa tohoto muže. Jeho tvář mohla být vytesaná ze žuly: přísné rysy, nehybná jak kámen, nelítostná, hluboké vrásky, jizvy to četných krizí. Chladné šedé oči, vyhlížející bystře zpod ježatého obočí, si nás oba po řadě prohlédly. Uklonil se zběžně, když mne Holmes představil, a pak si s velitelskou sebejistotou přitáhl židli k mému druhovi a posadil se tak, že se ho kostnatými koleny téměř dotýkal.
„Dovolte, abych prohlásil hned zpočátku, pane Holmesi,“ začal, „že v tomto případě pro mne peníze nehrají roli. Můžete je pálit na hranici, jestli vám to poslouží k osvícení pravdy. Ta žena je nevinná a ta žena musí být očištěna, a je na vás, abyste to dokázal. Jmenujte částku.“
„Požaduji za své odborné služby fixní taxu,“ řekl Holmes chladně. „Neměním ji, ledaže od ní ustoupím vůbec.“
„Nu, když vám nezáleží na dolarech, myslete na slávu. Jestli se vám tohle zdaří, bude vás vynášet každý časopis v Anglii i v Americe. Na dvou kontinentech se nebude mluvit o ničem jiném než o vás.“
„Děkuji vám, pane Gibsone, ale nemyslím, že bych potřeboval velebit. Snad vás to překvapí, ale já pracuji nejraději anonymně, a co mne láká, je především vlastní problém. Maříme však čas. Soustřeďme se na fakta.“
„Myslím, že ta nejdůležitější najdete v novinách. Nevím, co ještě bych mohl dodat, aby vám to pomohlo. Přejete-li si však cokoli objasnit – prosím, kvůli tomu jsem zde.“
„Zbývá pouze jediný bod.“
„Který to je?“
„Jaký byl přesně vztah mezi vámi a slečnou Dunbarovou?“
Zlatý král sebou prudce trhl a začal vstávat ze židle. Pak se mu vrátil jeho nehybný klid.
„Předpokládám, že máte právo – snad je to i vaše povinnost – položit takovou otázku, pane Holmesi.“
„Na tomto předpokladu se shodneme,“ řekl Holmes.
„Pak vás ujišťuji, že naše vztahy byly výhradně a vždy pouze vztahem zaměstnavatele k mladé ženě, s níž nikdy nehovořil, ba ani ji neviděl jinak než ve společnosti svých dětí.“
Holmes vstal.
„Jsem člověk velmi zaneprázdněný, pane Gibsone,“ řekl, „a nemám ani čas, ani chuť na plané rozhovory. Poroučím se vám.“
Náš návštěvník rovněž povstal a jeho vysoká suchá postava se tyčila nad Holmesem. Zpod ježatého obočí to hněvivě zajiskřilo a bledé tváře se lehce zbarvily.
„Co tím u všech všudy chcete říci, pane Holmesi? Odmítáte ujmout se mého případu?“
„Přinejmenším odmítám ujmout se vás, pane Gibsone. Domníval jsem se, že jsem to vyjádřil dost jasně.“
„Dost jasně, to ano, ale co za tím vězí? Chcete zvýšit honorář, bojíte se do toho pustit, či co? Mám právo na otevřenou odpověď.“
„Takové právo snad máte a já vám otevřeně odpovím,“ řekl Holmes. „Tento případ je sám o sobě dost složitý, než abychom si ho ještě ztěžovali nevěrohodnými informacemi.“
„Chcete říct, že lžu.“
„Snažil jsem se to vyjádřit co nejtaktněji, trváte-li však na tom obratu, nebudu vám odporovat.“
Vyskočil jsem, neboť pohnutí, zračící se na milionářově tváři, vypadalo nebezpečně a nadto pozvedl Gibson svou mohutnou kostnatou pěst. Holmes se nevzrušeně usmál a natáhl se pro dýmku.
„Jen žádné dramatické scény, pane Gibsone. Zjistil jsem, že po snídani vyvede člověka z míry i zcela banální hádka.“
Zlatý král s vynaložením úsilí ovládl svůj hněv. Nemohl jsem ho neobdivovat, neboť v minutě potlačil žhavý plamen hněvu a nahradil jej ledovou a pohrdavou lhostejností.
„Máte právo se rozhodnout. Předpokládám, že víte, jak vést svou živnost. Nemohu vás přimět, abyste se nějakým případem zabýval proti své vůli. Neposloužil jste si však tím, co se dnes stalo, pane Holmesi, neboť jsem už zničil mocnější muže, než jste vy. Nikomu dosud neprospělo, když se mi postavil.“
„Podobná slova jsem už často vyslechl, a přesto tu sedím,“ řekl Holmes s úsměvem. „Poroučím se vám, pane Gibsone. Máte se toho ještě mnoho co učit.“
Návštěvník hlučně odešel, ale Holmes pokuřoval nevzrušeně a mlčky upíral zasněný pohled do stropu.
„Váš názor, Watsone?“ zeptal se konečně.
„Víte, Holmesi, uvážíme-li, že tohle je člověk, který je zvyklý smést každou překážku z cesty, a uvědomíme-li si, že se mu manželka mohla jevit jako taková překážka a že si ji zošklivil, jak nám ten Bates přímo řekl, musím doznat, že se mi jeví –“
„Právě. I mně se to tak jeví.“
„Ale co měl s tou vychovatelkou a jak jste na to přišel?“
„Blufoval jsem, Watsone, blufoval! Když jsem porovnal ten vášnivý, nekonvenční, neobchodní tón jeho dopisu s jeho sebejistým vystupováním a celkovým zjevem, připadalo mi zcela zřejmé, že tu musí působit nějaký hluboký cit, jenž se soustřeďuje spíše na obviněnou než na oběť. Musíme poznat přesné vztahy oněch tří lidí, máme-li se dobrat pravdy. Viděl jste, jak jsem na něho zpříma zaútočil a jak málo se ho to dotklo. Pak jsem blufoval, abych v něm vzbudil dojem, že jsem si naprosto jist, když ve skutečnosti šlo pouze o hluboké podezření.“
„Možná že se vrátí?“
„Určitě se vrátí. Musí se vrátit. Nemůže se spokojit s daným stavem. Aha! Nezvoní někdo? Ano, jsou to jeho kroky. Nu, pane Gibsone, právě jsem říkal doktoru Watsonovi, že jste se poněkud opozdil.“
Zlatý král vešel do místnosti pokornějším způsobem, než ji opustil. Zraněná pýcha se mu stále zračila v nedůtklivém pohledu, ale zdravý rozum mu napověděl, že se musí podrobit, chce-li dosáhnout svého cíle.
„Přemýšlel jsem o tom, pane Holmesi, a dospěl jsem k závěru, že jsem se unáhlil, když jsem přijal s nelibostí vaše slova. Oprávněně chcete znát fakta, ať jsou jakákoli, a já si vás proto vážím. Mohu vás však ujistit, že vztah mezi slečnou Dunbarovou a mnou nemá s tímto případem nic společného.“
„To snad musím posoudit sám, nemyslíte?“
„Hm, možná že máte pravdu. Jste jako lékař, který chce poznat všechny symptomy, než stanoví diagnózu.“