„Přesně tak. To je výstižné přirovnání. A pouze pacient, jenž má proč klamat svého lékaře, by zamlčoval fakta svého případu.“
„To je možné, ale uznáte, pane Holmesi, že většině mužů by bylo proti mysli, kdyby se jich někdo bez obalu zeptal, jaký vztah mají k jisté ženě – jde-li o vážný cit. Soudím, že většina mužů má někde hluboko v duši malé soukromé útočiště, kde vetřelci nejsou vítáni. A vy jste tam náhle vtrhl. Váš cíl vás omlouvá, jelikož to děláte proto, abyste se pokusil ji zachránit. Nu, zábrany padly, závory jsou dokořán a můžete bádat, kde se vám zlíbí. Co chcete vědět?“
„Pravdu.“
Zlatý král se na okamžik odmlčel, jako by si to všechno potřeboval srovnat v hlavě. Jeho zachmuřená, hlubokými vráskami protkaná tvář se zdála ještě smutnější a vážnější než dřív.
„Vylíčím vám to zcela krátce, pane Holmesi,“ řekl posléze. „Některé věci jsou bolestné a těžko se mi o nich mluví, nebudu tedy zabíhat do podrobností víc, než je třeba. Seznámil jsem se se svou chotí, když jsem hledal zlato v Brazílii. Maria Pintová byla dcerou jednoho vládního činitele z Manaosu a byla velice krásná. Tehdy zamlada jsem ještě lehce vzplanul, ale i dnes, když posuzuji minulost s chladnou rozvahou a kritičtějšíma očima, vidím, že vynikala vzácnou a mimořádnou krásou. Měla také hlubokou a složitou povahu, vášnivou, horoucí, tropickou a výbušnou, a tím se zcela odlišovala od amerických žen, jež jsem znával. Zkrátka a dobře, zamiloval jsem se do ní a vzal jsem si ji. Teprve když milostné okouzlení pominulo – a ono trvalo léta – uvědomil jsem si, že nemáme nic – ale vůbec nic – společného. Moje láska k ní vychladla. Kdyby byla vychladla i její, všechno mohlo být lehčí. Znáte však podivuhodné duše žen! Ať jsem dělal, co dělal, nic ji ode mne nemohlo odvrátit. Jednal-li jsem s ní příkře, ba dokonce krutě, jak někteří tvrdili, bylo to proto, že jsem se snažil zabít její lásku nebo ji proměnit v nenávist, jelikož jsem věděl, že by to pak bylo snazší pro ni i pro mne. Ji však nic nezměnilo. Zbožňovala mne v anglických lesích, jako mne zbožňovala před dvaceti lety na březích Amazonky. Ať jsem dělal co dělal, milovala mne stejně oddaně jako dřív.
Pak přišla slečna Grace Dunbarová. Přihlásila se nám na inzerát a stala se vychovatelkou našich dvou dětí. Snad jste viděli její podobenku v novinách. Kdekdo prohlašuje, že je rovněž velice krásná. Nepředstírám, že jsem přísnějších mravů než moji bližní, a doznávám, že jsem nedokázal žít s takovou ženou pod jednou střechou a být s ní denně ve styku, aniž jsem propadl jejímu kouzlu. Můžete mne za to odsuzovat, pane Holmesi?“
„Neodsuzuji vás za vaše city. Odsuzoval bych vás; kdybyste je byl vyjevil, neboť tato mladá dáma byla v jistém smyslu pod vaší ochranou.“
„Nu, snad máte pravdu,“ řekl milionář, ač mu po této výtce opět na okamžik hněvivě zajiskřilo v očích. „Nepředstírám, že jsem lepší, než jsem. Víte, nikdy v životě jsem neváhal vztáhnout ruku a vzít si, po čem jsem zatoužil, a dosud nikdy jsem netoužil po ničem tak horoucně jako po tom, aby mne tahle žena milovala a patřila mi. Řekl jsem jí to.“
„Tak vy jste jí to řekl!“
Holmes dokázal dát najevo velké rozhořčení, když ho něco pobouřilo.
„Řekl jsem jí, že bych si ji vzal, kdyby to šlo, ale že to není v mé moci. Řekl jsem jí, že mi na penězích nezáleží a že udělám vše, aby byla spokojená a zabezpečená.“
„Vskutku velkorysé,“ poznamenal Holmes s úšklebkem.
„Podívejte se, pane Holmesi, přišel jsem si k vám pro důkazy, ne pro lekci o morálce. Nestojím o vaše kritické poznámky.“
„Ujal jsem se toho případu jen kvůli té mladé dámě,“ řekl Holmes přísně. „Nevím, zda je víc ohrožena obviněním proti ní vzneseným, anebo tím, k čemu se sám doznáváte, totiž že jste se pokusil uvrhnout do zkázy bezbranné děvče, které dlelo pod vaší střechou. Boháči jako vy se musí naučit, že ne každý se dá uplatit, aby zavíral oči před jejich nepravostmi.“
K mému překvapení přijal Zlatý král tu výtku bez rozezlení.
„Dnes to už nahlížím. Děkuji bohu, že se mé záměry neuskutečnily tak, jak jsem si přál. Nechtěla o tom ani slyšet a chystala se nás okamžitě opustit.“
„A proč tak neučinila?“
„Nu, předně na ní závisejí další lidé a nebylo by pro ni lehké přivést je do nesnází tím, že se vzdá živobytí. A když jsem se jí zapřísáhl – což jsem učinil – že už ji nikdy nebudu obtěžovat, uvolila se zůstat. Ale byl tu ještě další důvod. Věděla, jaký má na mne vliv a že jí vyhovím spíš než komukoli jinému. Chtěla toho využít pro dobro.“
„V jakém smyslu?“
„Věděla něco o mých obchodních záležitostech. Zasahují široké oblasti – širší, než si běžný člověk dokáže představit. Mohu vytvářet anebo zničit – obvykle zničit – nejen jednotlivce, ale celé společnosti, města, ba i národy. Obchod je tvrdá hra, a kdo je slabý, toho postaví ke zdi. Hrál jsem tu hru s využitím všech možností. Nikdy jsem nekřičel o pomoc a nezáleželo mi na tom, křičí-li druhý. Ona se však na to dívala jinak. Soudím, že měla pravdu. Věřila a prohlašovala, že jednotlivec, který má víc, než potřebuje, by neměl bažit po majetku na úkor desetitisíců zničených lidí, kterým nezbývá ani na obživu. Tak se na to dívala a já si myslím, že uměla dohlédnout za dolary k něčemu, co má trvalejší hodnotu. Zjistila, že jsem ochoten ji vyposlechnout, a domnívala se, že poslouží světu, bude-li ovlivňovat mé počínání. Zůstala tedy u nás – a pak se přihodilo tohle.“
„Můžete to nějak objasnit?“
Zlatý král se na chvíli odmlčel a s hlavou zabořenou v dlaních soustředěně přemýšlel.
„Vypadá to pro ni moc špatně. To nemohu popřít. A co se v ženské duši odehrává a co žena dokáže učinit, to žádný muž ani netuší. Zpočátku jsem z toho byl tak rozrušený a překvapený, až jsem byl hotov se domnívat, že na ni něco zcela mimořádně zapůsobilo a přimělo ji k počínání zcela protichůdnému jejímu povahovému založení. Pak mne napadlo jedno vysvětlení. Svěřím se vám s ním, pane Holmesi, ať už má své oprávnění, nebo ne. Nemůže být pochyb o tom, že moje paní krutě žárlila. Duševní sblížení může vzbudit stejně zoufalou žárlivost jako tělesné, a třebaže moje paní neměla důvod – a já se domnívám, že si toho byla vědoma – k žárlivosti z tělesných důvodů, věděla, že ta mladá Angličanka má takový vliv na mé myšlení i na mé počínání, jakého ona nikdy nedosáhla. Byl to ušlechtilý vliv, ale to na věci nic neměnilo. Šílela nenávistí a žhavá atmosféra Amazonky jí odjakživa kolovala v krvi. Možná že se odhodlala zabít slečnu Dunbarovou – anebo řekněme, že ji chtěla pohrozit pistolí a vyděsit ji do té míry, že by od nás odešla. Mohlo dojít k potyčce, při níž vyšla z pistole rána a zasáhla tu, která ji držela v ruce.“
„O této eventualitě jsem už také uvažoval,“ řekl Holmes. „Je to vskutku jediná možná alternativa k promyšlené vraždě.“
„Jenže ona to naprosto popírá.“
„Nu, to nemusí být konečné slovo – že? Člověk by chápal, že dáma, která se ocitne v tak děsivé situaci, by mohla prchat domů a v rozrušení nepustit pistoli z ruky. Mohla by ji dokonce odhodit do šatníku, sotva si vědoma toho, co dělá, a když se později pistole našla, pokusila by se vyklouznout z toho nepravdivým popřením, protože považuje za nemožné cokoli vysvětlovat. Kdo vyvrátí takový předpoklad?“
„Slečna Dunbarová osobně.“