„Snad.“
Holmes pohlédl na hodinky. „Nepochybuji o tom, že se nám podaří obstarat si bez prodlení potřebná povolení, takže bychom mohli odjet do Winchesteru večerním vlakem. Až si s tou mladou dámou promluvím, budu pravděpodobně lépe s to objasnit vám tuto záležitost, ač nemohu slíbit, že dospěji k takovým závěrům, jaké byste uvítal.“
Jednání o úřední propustku se protáhlo, a tak už jsme ten den do Winchesteru nedojeli. Místo toho jsme přibyli do Thorského zámku na hampshirském panství pana Neila Gibsona. Nedoprovázel nás osobně, ale dostali jsme adresu na seržanta Coventryho od místní policie, který případ vyšetřoval. Byl to vysoký, hubený člověk, připomínající kostlivce, a počínal si tak uzavřeně a tajuplně, že vzbuzoval dojem, jako by věděl nebo tušil mnohem víc, než si troufá vyjevit. Měl také ve zvyku ztišit hlas náhle do šepotu, jako by odhaloval životně důležité tajemství, ač obvykle šlo jen o zcela běžné sdělení. Přes toto rafinované počínání v nás brzy vzbudil dojem slušného, poctivého chlapíka, jemuž hrdost nebrání doznat, že si neví rady a že vítá jakoukoli pomoc.
„Každopádně vás tu vidím raději než Scotland Yard, pane Holmesi,“ řekl. „Jak zavolají k nějakému případu Scotland Yard, nedostane se místnímu člověku ani trocha uznání, když to dobře dopadne, ale když ne, svede se to na něho. Vy prý ale hrajete poctivě, jak jsem slyšel.“
„Já v té věci nemusím vůbec figurovat,“ řekl Holmes k očividné úlevě našeho melancholického společníka. „Podaří-li se mi to objasnit, nežádám, aby padlo mé jméno.“
„To je od vás namouduši velkomyslné. A vašemu příteli doktoru Watsonovi můžeme jistě důvěřovat. Poslyšte, pane Holmesi, než dojdeme na místo, rád bych se vás na něco zeptal. Nezmínil bych se o tom živé duši, jen vám.“ Rozhlédl se kolem sebe, jako by se sotva odvažoval pronést ta slova. „Nemáte dojem, že by mohlo padnout podezření i na samotného pana Neila Gibsona?“
„Uvažoval jsem o tom.“
„Když vy jste neviděl slečnu Dunbarovou. Je to po všech stránkách skvělá mladá žena. Měl dobrý důvod, aby si přál odstranit svou paní. A tihle Amerikáni sáhnou po pistoli jedna dvě, ne jako naši lidé. Byla to přece jeho pistole.“
„To se nezvratně prokázalo?“
„Ano. Měl ještě druhou takovou do páru.“
„Do páru? A kde je teď ta druhá?“
„Víte, ten pán má celý arzenál takových i onakých zbraní. Nenašli jsme žádnou, která by té pistoli přesně odpovídala – ale pouzdro je pro dvě.“
„Jestli šly do páru, měla by se přece najít i ta druhá.“
„Všechny zbraně v tom domě jsme shromáždili, kdybyste si přál podívat se na ně.“
„Snad později. Myslím, že se nejprve vydáme společně na místo, kde se tragédie udála, a prozkoumáme to tam.“
Rozhovor se odehrával v přijímacím pokojíku seržantova malého domku, který sloužil zároveň za místní policejní stanici. Když jsme přešli asi půl míle po větrném vřesovišti, které se třpytilo zlatem a bronzem vadnoucích kapradin, ocitli jsme se u postranní branky, otvírající přístup na Thorské panství. Stezka nás zavedla nejprve do bažantnice a odtud pak jsme z paseky zahlédli na vrcholu kopce rozlehlé sídlo s dřevěnými trámy, zpola v tudorském a zpola v georgiánském slohu. Vedle nás se prostírala do dáli rákosím zarostlá vodní plocha, která se uprostřed, kde cesta pro kočáry vedla přes kamenný můstek, zužovala, ale po obou stranách mostu se opět rozlévala doširoka. Náš průvodce se zastavil u předmostí a ukázal na zem.
„Tady ležela mrtvá paní Gibsonová. Označil jsem to místo kamenem.“
„Slyšel jsem, že jste se sem dostavil, ještě než ji odnesli.“
„Ano, okamžitě pro mne poslali.“
„Kdo pro vás poslal?“
„Sám pan Gibson. Jakmile vypukl poplach a on sem spolu s ostatními přiběhl z domu, přikázal, aby se s ničím nepohnulo, dokud nepřijde policie.“
„To bylo rozumné. Z novinových zpráv jsem vyrozuměl, že rána byla vypálena zblízka.“
„Ano, docela zblízka.“
„Do pravého spánku?“
„Přímo za něj.“
„Jak leželo tělo?“
„Na zádech prosím. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo došlo k nějaké potyčce. Poranění žádná. Zbraň nikde poblíž. Stručný lístek od slečny Dunbarové svírala mrtvá v levé ruce.“
„Svírala, říkáte?“
„Ano, pane. Sotva se nám podařilo rozevřít jí ruku.“
„To je velice důležité. Vylučuje to možnost, že by tam byl někdo umístil ten lístek po smrti paní Gibsonové, aby svedl pátrání na falešnou stopu. Propánakrále! Vzpomínám si, že ten lístek obsahoval zcela stručné sdělení:
Přijdu k Thorskému mostu v devět hodin.
Bylo to tak, že?“
„Ano, pane Holmesi.“
„Doznala slečna Dunbarová, že to psala?“
„Ano.“
„Jak to vysvětlila?“
„Hodlá se hájit až u soudu. Neřekla k tomu nic.“
„Je to skutečně zajímavý problém. Smysl toho dopisu zůstává záhadou, nemyslíte?“
„Jestli dovolíte, pane,“ řekl náš průvodce, „mně to připadá jako jediný jasný bod v celém tom případě.“
Holmes zakroutil hlavou.
„Vycházíme-li z předpokladu, že lístek je pravý a že jej skutečně psala slečna Dunbarová, musela jej adresátka dostat o něco dřív – řekněme hodinu nebo dvě předtím. Proč jej tedy stále ještě svírala v levé ruce? Nemusela se na něj při rozhovoru odvolávat. Nepřipadá vám to pozoruhodné?“
„Hm, něco na tom je, když to takhle říkáte.“
„Chtěl bych se tu na chvíli posadit a v klidu o tom přemýšlet.“ Holmes usedl na kamennou obrubu mostu a já viděl, jak jeho bystré šedé oči vysílají tázavé pohledy na všechny strany. Náhle znovu vyskočil a rozběhl se k protějšímu parapetu, vytrhl z kapsy lupu a začal si bedlivě prohlížet opracovaný kámen.
„Tohle je zvláštní,“ podotkl.
„Ano, pane Holmesi, všiml jsem si toho uštípnutého okraje. Patrně to udělal některý kolemjdoucí.“
Kámen byl šedý, ale na tomto jediném místě se bělala skvrna nepřesahující velikostí šestipenci. Když člověk pohlédl zblízka, viděl, že se povrch odštípl jako po prudké ráně.
„Na to bylo potřeba značné síly,“ řekl Holmes zamyšleně. Udeřil několikrát holí do zídky; nezanechalo to sebemenší stopu. „Ano, byl to tvrdý úder. A na takovém zvláštním místě. Nebyl veden shora, ale zdola; všimněte si, že je na spodním okraji parapetu.“
„Ale mrtvá ležela aspoň patnáct stop odtud.“
„Ano, mrtvá ležela patnáct stop odtud. Možná že se to celé záležitosti nijak netýká, ale stojí to za zaznamenání. Nemyslím, že bychom tu ještě něco poučného objevili. Nepostřehl jste tu stopy žádných kroků, říkáte?“
„Půda byla tvrdá jako kámen. Nebyly na ní vůbec žádné stopy.“
„Můžeme tedy jít. Zastavíme se nejprve v sídle pana Gibsona a prohlédneme si ty zbraně, o nichž jste hovořil. Pak budeme pokračovat v cestě do Winchesteru, neboť bych si rád pohovořil se slečnou Dunbarovou, než se pustíme dál.“
Pan Neil Gibson se ještě nevrátil z města, ale zastihli jsme tam onoho neurotického pana Batese, jenž nás ráno vyhledal. Se zvráceným potěšením nám ukazoval úctyhodnou sbírku střelných zbraní všemožných tvarů a rozměrů, již nashromáždil jeho zaměstnavatel v průběhu svého dobrodružného života.
„Pan Gibson má nepřátele, což nepřekvapí nikoho, kdo ho zná a kdo zná jeho způsoby,“ řekl. „V noci mívá v zásuvce u postele nabitý revolver. Je to člověk násilnické povahy, pane, a jsou chvíle, kdy se ho všichni bojíme. Jsem si jist, že naše nebohá zesnulá milostpaní často prožívala velkou hrůzu.“