„Viděl jste někdy na vlastní oči, že by vůči ní použil fyzického násilí?“
„Ne, to nemohu říci. Ale slyšel jsem výrazy, které se tomu téměř vyrovnaly – slova plná chladného, zraňujícího opovržení, a dokonce i před služebnictvem.“
„Náš milionář zřejmě nepůsobí ve svém soukromí jako zářný vzor,“ poznamenal Holmes, když jsme se ubírali k nádraží. „Hm, objevili jsme hezkou řádku faktů, Watsone, včetně některých dosud neznámých, ale přitom se zdá, že k závěrům máme ještě daleko. Přes zjevné antipatie, které chová pan Bates k svému zaměstnavateli, vysvítá z jeho výpovědi, že ve chvíli, kdy vznikl poplach, dlel pan Gibson v knihovně. Večeře skončila o půl deváté a v mezidobí probíhalo všechno jako obvykle. Pravda, zpráva o neštěstí přišla až dost pozdě, ale událo se přibližně v době uvedené na lístku. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl pan Gibson vyšel z domu poté, co se v pět hodin vrátil z města. Na druhou stranu slečna Dunbarová, jak jsem vyrozuměl, doznává, že se měla sejít s paní Gibsonovou u mostu. Víc o tom nechtěla říci, neboť jí její právník poradil, aby s obhajobou vyčkala. Potřebuji položit té slečně několik životně důležitých otázek a nebudu mít klid, dokud s ní nepromluvím. Musím přiznat, že by se mi její postavení jevilo jako zcela beznadějné, nebýt jedné věci.“
„A které, Holmesi?“
„Že se našla ta pistole v jejím šatníku.“
„Propána, Holmesi!“ zvolal jsem, „mně se právě tato okolnost zdá nejvíce přitěžující.“
„I kdežpak, Watsone. Už při prvním zběžném čtení mi to připadalo velmi podivné, a teď, když jsem se blíže seznámil s případem, je to můj jediný důvod k naději. Musíme hledat logické souvislosti. Kde chybí, větří člověk klam.“
„Vůbec vám nerozumím.“
„Podívejte, Watsone, představte si na chvíli sám sebe v roli ženy, která se chladnokrevným, předem promyšleným způsobem hodlá zbavit sokyně. Všechno jste uvážil. Napsal jste lístek. Oběť přišla. Máte zbraň. Zločin je dokonán. Dosáhl jste svého odborně a beze zbytku. A pak mi chcete tvrdit, že po vykonání tak obratného zločinu si pokazíte svou zločineckou reputaci tím, že zapomenete odhodit zbraň mezi rákosí do blízkého močálu, který by ji navěky pohřbil, ale že se rozhodnete donést ji domů a pečlivě ji uschováte ve vlastním šatníku, kde budou určitě hledat nejdřív? Vaši nejlepší přátelé by vás sotva mohli označit za rafinovaného intrikána, Watsone, ale neumím si představit, že byste se dopustil tak pošetilé chyby –“
„Pod vlivem rozrušení –“
„Ne, ne, Watsone, nepřipouštím, že by to bylo možné. Kdo si předem chladnokrevně promyslí zločin, promyslí si stejně chladnokrevně, jak zahladí stopy. Doufám proto, že jsme narazili na čísi vážný omyl.“
„I tak toho zbývá ještě hodně k vysvětlení.“
„Pustíme se tedy do vysvětlování. Jakmile jednou změníte základní stanovisko, pak právě ta skutečnost, která vypadala nejhrozivěji, se změní v klíč k pravdě. Například tahle pistole. Slečna Dunbarová prohlašuje, že jí o žádné pistoli není nic známo. Podle naší nové teorie mluví pravdu. Tudíž ji musel do šatníku někdo umístit. Kdo ji tam umístil! Kdo to byl? Někdo, kdo ji chtěl uvrhnout v podezření. Není ta osoba totožná s pachatelem? Vidíte, že narazíme okamžitě na sérii velice výmluvných otázek.“
Byli jsme nuceni ve Winchesteru přespat, jelikož úřední formality dosud neproběhly, ale nazítří ráno jsme v doprovodu pana Joyce Cummingse, mladého advokáta na prahu slibné kariéry, jenž byl pověřen obhajobou, směli navštívit dotyčnou slečnu v cele. Očekával jsem už podle toho, co jsme slyšeli, že to bude krasavice, ale nikdy nezapomenu, jak mocným dojmem na mne slečna Dunbarová zapůsobila. Nedivil jsem se, že i pánovitý milionář v ní našel bytost, jíž neuměl vzdorovat, bytost, která ho dokázala ovládat a vést. Když se člověk zadíval na její výrazné, čistě modelované a přitom citlivé rysy, měl pocit, že kdyby se i byla dopustila nějakého odsouzeníhodného činu, má přese všechno v povaze jistou vrozenou ušlechtilost, která ji vede vždy k tomu, aby zastávala zájmy dobra. Byla to vysoká tmavovláska vznosné postavy a poutavé osobnosti, ale v jejích černých očích utkvěl prosebný, bezmocný výraz uštvaného tvora, jenž vytušil, že se kolem něho stahují sítě, ale neví si rady, jak uniknout z pasti. Když nyní pochopila, že za ní můj slavný přítel přišel, aby jí pomohl, ukázal se na pobledlých tvářích nádech barvy a v pohledu, jejž k nám obrátila, zasvitl paprsek naděje.
„Nezmínil se vám snad pan Neil Gibson o tom, co se mezi námi odehrálo?“ zeptala se tichým, rozčileným hlasem.
„Zmínil,“ odvětil Holmes, „a nemusíte se tedy trápit líčením této stránky případu. Od chvíle, co jsem vás uviděl na vlastní oči, jsem ochoten uvěřit páně Gibsonovu tvrzení o vlivu, který jste na něj měla, i o nevinné povaze vašich vzájemných vztahů. Proč se však celá tahle situace nevysvětlila u soudu?“
„Připadalo mi neuvěřitelné, že by se takovéto obvinění nevyvrátilo. Domnívala jsem se, že stačí počkat, a celá záležitost se objasní, aniž budeme nuceni vykládat trapné podrobnosti ze soukromí. Zdá se však, že místo aby se situace vyjasnila, všechno se ještě zhoršilo.“
„Drahá slečno,“ zvolal Holmes se vší vážností, „snažně vás prosím, abyste si nedělala žádné iluze. Tuhle pan Cummings by vás mohl ujistit, že v této chvíli máme v ruce nejhorší možné karty a že musíme udělat všechno, co je v lidských silách, máme-li vyhrát. Krutě bych vás klamal, kdybych vám zastíral, že vám hrozí velmi vážné nebezpečí. Poskytněte mi tedy všemožnou pomoc, abych se dopátral pravdy.“
„Nebudu nic zatajovat.“
„Povězte nám upřímně, jaké byly vztahy mezi vámi a chotí pana Gibsona.“
„Nenáviděla mne, pane Holmesi. Nenáviděla mne se vší vášní své tropické povahy. Byla to žena, která nedělala nic polovičatě, a právě tak hluboce, jak milovala svého manžela, tak hluboce nenáviděla mne. Je možné, že špatně pochopila naše vztahy. Nechtěla bych jí ublížit, ale ona milovala tak žhavě v tělesném smyslu slova, že mohla sotva chápat rozumové, a snad i duševní pouto mezi jejím manželem a mnou, anebo si představit, že zůstávám v jeho domě pouze proto, abych pomohla využít jeho moci k dobrým účelům. Vidím teď, že jsem si nepočínala správně. Nic mne neopravňovalo zůstávat tam, kde má přítomnost působila utrpení, ač je víc než pravděpodobné, že by utrpení bylo zůstalo, i kdybych byla ten dům opustila.“
„A nyní bych vás prosil, slečno Dunbarová,“ řekl Holmes, „abyste nám přesně vylíčila, co se onoho večera přihodilo.“
„Mohu vám povědět pravdu, pokud ji znám, pane Holmesi, ale nejsem s to nic dokázat a některé okolnosti – vrcholně důležité – nemohu vysvětlit, ani si neumím představit, jak by se daly vysvětlit.“
„Uvedete-li vy fakta, možná že ostatní najdou vysvětlení.“
„Pokud se tedy týká mé přítomnosti na Thorském mostě onoho večera: dostala jsem od paní Gibsonové ráno lístek. Ležel na stole v pracovně dětí a je možné, že ho tam zanechala ona sama. Naléhavě mne žádala, abych se tam s ní po večeři sešla, že mi musí říci něco důležitého, a prosila mne, abych položila odpověď na sluneční hodiny v zahradě, jelikož si přeje, aby to zůstalo jen mezi námi. Nechápala jsem, nač takové tajnosti, ale vyhověla jsem jí a přijala jsem navrhovanou schůzku. Požádala mne, abych její dopis zničila, a já ho spálila na roštu v pracovně. Velice se bála manžela, jelikož se k ní choval tak příkře, až jsem mu to sama často vytýkala, a tak mne nenapadlo jiné vysvětlení pro její počínání, než že si přeje, aby se nedověděl o našem rozhovoru.“