„A přitom si vaši odpověď pečlivě schovala?“
„Ano. Překvapilo mne, když jsem slyšela, že ten lístek držela po smrti v ruce.“
„A co se událo pak?“
„Odebrala jsem se na určené místo, jak jsem slíbila. Když jsem došla k mostu, už na mne čekala. Až do té chvíle jsem si vůbec neuvědomila, jak mne ta nebožačka nenávidí. Počínala si jako šílená – opravdu si myslím, že šílená byla, pouze její šílenství se neprojevovalo vnějšími známkami, ale obratně je tajila, jak to duševně nemocní lidé někdy umějí. Jak jinak by se byla se mnou mohla přátelsky stýkat den co den, když přitom v srdci planula takovou nenávistí? Nebudu opakovat, co všechno mi řekla. Dala průchod svému divokému hněvu a vychrlila na mne strašlivý proud slov. Vůbec jsem jí na to nic neřekla – nemohla jsem. Byl to otřesný zážitek. Zacpala jsem si rukama uši a utíkala jsem pryč. Ve chvíli, kdy jsem ji opustila, stála u předmostí a hlasitě mne proklínala.“
„Kde ji pak nalezli?“
„Pár metrů od onoho místa.“
„Vycházíme z předpokladu, že ji smrt potkala krátce po vašem odchodu – vy jste však nezaslechla výstřel?“
„Ne, neslyšela jsem nic. Byla jsem však opravdu tak rozrušená a zděšená tím hrozným výstupem, pane Holmesi, že jsem utíkala hledat útočiště v klidu svého pokoje. Nebyla jsem s to vnímat, co se děje kolem.“
„Pravíte, že jste se vrátila do svého pokoje. Vyšla jste z něho dřív než příštího jitra?“
„Ano, když se rozkřiklo, že ta nebožačka přišla o život, vyběhla jsem s ostatními.“
„Viděla jste pana Gibsona?“
„Ano, potkala jsem ho, právě když se vrátil od mostu. Poslal pro lékaře a pro policii.“
„Zdál se hodně rozrušený?“
„Pan Gibson je uzavřené povahy a umí se ovládat. Myslím, že by nikdy nedal najevo své city. Ale já ho dobře znám, a tak jsem poznala, že je hluboce otřesen.“
„Nyní se dostáváme k nesmírně důležitému bodu. K té pistoli, která se nalezla ve vašem pokoji. Viděla jste ji někdy předtím?“
„Nikdy, přísahám.“
„Kdy se našla?“
„Druhý den ráno, když policie zahájila pátrání.“
„Mezi vaším šatstvem?“
„Ano, dole ve skříni pod mými šaty.“
„Nemáte tušení, jak dlouho tam mohla ležet?“
„Předchozího rána tam nebyla.“
„Jak to víte?“
„Protože jsem si uklízela šatník.“
„Tím je to jasné. Někdo musel přijít do vašeho pokoje a uložit tam tu pistoli, aby vás uvedl v podezření.“
„Zřejmě to tak bylo.“
„A kdy?“
„Buď během oběda či večeře, anebo zatímco jsem se učila s dětmi v jejich pracovně.“
„Tam, kde jste našla ten vzkaz?“
„Ano, byla jsem tam celé odpoledne.“
„Děkuji vám, slečno Dunbarová. Vzpomínáte si ještě na něco, čím byste mi mohla při mém vyšetřování pomoci?“
„Nic mne nenapadá.“
„Kamenný obrubník mostu nese stopy po prudkém úderu – přímo proti místu, kde ležela mrtvá, je čerstvě odloupnuté místečko. Nemáte představu, jak k tomu mohlo dojít?“
„Patrné to vzniklo jen náhodně.“
„Zvláštní náhoda, slečno, velmi zvláštní. Proč se to objevilo právě v této době a na místě tragédie?“
„Ale co to asi způsobilo? Jen mimořádně prudký úder může mít takové následky.“
Holmes neodpověděl. Na jeho bledé, soustředěné tváři se náhle objevil ten napjatý, nepřítomný výraz, jejž jsem se už naučil spojovat s vrcholnými projevy jeho génia. Dospíval v duchu ke kritickému bodu tak očividně, že se nikdo z nás neodvažoval promluvit. Advokát obviněné i já jsme ho jen s vrcholným zaujetím mlčky pozorovali. Náhle vyskočil a z celé jeho bytosti vyzařovala nervní energie a naléhavá potřeba činů.
„Pojďte, Watsone, pojďte!“ zvolal.
„Co se stalo, pane Holmesi?“
„To nic, drahá slečno. Dám vám vědět, pane Cummingsi. Bude-li při mně stát spravedlivý bůh, předložím vám případ, který bude přetřásat celá Anglie. Zítra ode mne dostanete zprávu, slečno Dunbarová, a do té doby věřte mému ujištění, že se mraky rozptylují, a já chovám pevnou naději, že jimi prorazí světlo pravdy.“
Z Winchesteru na Thorské panství nebylo daleko, ale mně při mé netrpělivosti připadala cesta dlouhá, zatímco pro Holmese byla očividně nekonečná; neměl chvíli stání, nedokázal sedět, nýbrž přecházel neklidně po kupé nebo bubnoval dlouhými, obratnými prsty na polštářovaná sedadla. Jednu chvíli však, bylo to už krátce před cílem naší cesty, usedl náhle na sedadlo proti mně – byli jsme v kupé první třídy sami – položil mi obě ruce na kolena a zadíval se mi do očí zvláštním šibalským pohledem, typickým pro jeho lehkovážnější nálady.
„Watsone,“ pravil, „mám takový dojem, že na tyhle naše výpravy chodíváte ozbrojen.“
A mohl být moc rád, že jsem si takový zvyk osvojil, neboť on sám zpravidla nevěnoval pozornost vlastní bezpečnosti, když byl v duchu zaujat nějakým problémem, takže můj revolver se už vícekrát osvědčil jako dobrý přítel v nouzi. Připomněl jsem mu tuto skutečnost.
„Ano, ano, na tyto věci někdy pozapomínám. A máte dnes pistoli s sebou?“
Vyňal jsem ji ze zadní kapsy u kalhot, krátkou, šikovnou a velmi účinnou malou zbraň. Otevřel závěr, vytřepal náboje a pečlivě si ji prohlédl.
„Je těžká – pozoruhodně těžká,“ pravil.
„Ano, je to poctivá práce.“
Okamžik nad ní dumal.
„Tak se mi všechno zdá, Watsone,“ řekl, „že se váš revolver ocitne ve velmi úzké spojitosti se zločinem, který vyšetřujeme.“
„Žertujete, milý Holmesi.“
„Nikoli, Watsone, myslím to zcela vážně. Máme před sebou jistý experiment. Jestli se ten experiment podaří, bude všechno jasné. A experiment závisí na tom, jak se osvědčí tato malá zbraň. Jeden náboj vyjmeme. Nyní vrátíme zbývajících pět na místo a zajistíme závěr. Tak! Tím jsme zvýšili váhu a přiblížili jej corpu delicti.“
Vůbec jsem netušil, co má za lubem, a on mi to neobjasnil, ale seděl zamyšlen, dokud jsme nezastavili na onom hampshirském nádražíčku. Obstarali jsme si jakousi zchátralou bryčku a za čtvrt hodinky už jsme vstoupili do domku našeho důvěrníka, policejního seržanta.
„Našel jste klíč k té záhadě, pane Holmesi? Jak to tedy bylo?“
„Vše závisí na tom, jak se zachová revolver doktora Watsona,“ řekl přítel. „Zde je. Můžete mi obstarat desetimetrový provaz, seržante?“
Ve vesnickém hokynářství jsme získali klubko pevného motouzu.
„Myslím, že máme vše, čeho je třeba,“ řekl Holmes. „A nyní mne laskavě doprovoďte tam, kde se bohdá skončí poslední etapa našeho putování.“
Zapadající slunce změnilo zvlněné hampshirské vřesoviště v nádherné podzimní panoráma. Seržant se vlekl vedle nás a stíhal mého společníka nejedním kritickým a podezíravým pohledem, v němž se zračily hluboké pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Když jsme se přiblížili dějišti zločinu, věděl jsem, že přítel je přes svou vrozenou chladnokrevnost hluboce vzrušen.