„Ano,“ odvětil na mou otázku, „byl jste už svědkem toho, že jsem se nestrefil, Watsone. Vytuším jisté věci, ale můj instinkt mne přece jen někdy zklame. Byl jsem o tom přesvědčen, když mne to poprvé napadlo ve Winchesterském vězení, avšak nevýhodou bystrého rozumu je, že si vždycky dokáže představit i odlišné vysvětlení, a v tom případě bychom byli na falešné stopě. A přece – a přece – Nu, Watsone, můžeme to aspoň zkusit.“
Jak jsme kráčeli, uvázal pevně jeden konec motouzu k pažbičce pistole. Dospěli jsme k dějišti tragédie. Pod vedením policisty věnoval Holmes velké úsilí tomu, aby přesně určil místo, kde mrtvá ležela. Hledal pak mezi kapradinami a vřesovím, až našel větší kámen. Ten připevnil na druhý konec provazu a přehodil přes zábradlí mostu, až visel přímo nad vodou. Nato si stoupl na osudné místo u předmostí a uchopil můj revolver tak, že se napjal provaz, který jej poutal ke kameni na vzdálené straně. „Dávejte pozor!“ zvolal.
S těmito slovy pozvedl pistoli k hlavě a rozevřel prsty. Váha kamene ji okamžitě strhla: třeskla hlučně o zábradlí a zapadla na druhé straně do vody. Sotva zmizela, už klečel Holmes vedle kamenné zídky a jeho radostný výkřik napovídal, že ho tušení nezklamalo.
„Viděli jste kdy názornější experiment?“ zvolal. „Pohleďte, Watsone, váš revolver vyřešil tu záhadu!“ Přitom ukazoval na další odštěpek, tvarem i rozměrem přesně odpovídající tomu prvnímu, který se objevil na spodním okraji kamenné balustrády.
„Přespíme dnes v hostinci,“ pokračoval, když vstal a obrátil se k užaslému seržantovi. „Přinesete si ovšem hák a vylovíte revolver mého přítele. To nebude žádná těžká práce. Poblíž najdete také na zátěži přivázaný revolver, jak se ta pomstychtivá žena pokoušela zastřít vlastní hrozný čin a svalit na nevinnou oběť podezření z vraždy. Můžete oznámit panu Gibsonovi, že ho vyhledám zítra ráno, kdy budeme moci podniknout potřebné kroky, aby byla slečna Dunbarová zproštěna obvinění.“
Pozdě večer, když jsme se ve venkovské hospůdce pěkně uvelebili a zapálili si dýmky, vysvětlil mi Holmes krátce, jak se všechno událo.
„Obávám se, Watsone,“ řekl, „že mi nevylepšíte reputaci, jíž se snad těším, když připojíte záhadu na Thorském mostě k ostatním případům ve svých análech. Mozek mi nějak zlenivěl a neprojevila se u mne ona fantazie spjatá s realitou, na níž spočívá mé umění. Doznávám, že odštípnutý kamenný úlomek byl dostatečným klíčem k pravému řešení, a vyčítám si, že jsem je neodhalil dříve.
Musíme ovšem konstatovat, že ta nešťastná paní uvažovala složitě a rafinovaně, takže nebylo nic jednoduchého prohlédnout její lest. Nevzpomínám si, že bychom mezi svými dobrodružnými příhodami narazili na tak zvláštní ukázku toho, co dokáže zhrzená láska. Ať už byla slečna Dunbarová její sokyně tělesně, anebo pouze duševně, zřejmě to pokládala za stejně neodpustitelné. Bezpochyby viděla v té nevinné dívce příčinu příkrého zacházení a nevlídných slov, jimiž se manžel snažil zprostit jejích přehnaných projevů oddanosti. Nejprve se rozhodla, že si vezme život. A pak si usmyslila provést to takovým způsobem, aby nenáviděné ženě připravila úděl mnohem horší než jakoukoli rychlou smrt.
Můžeme sledovat její počínání krok za krokem a všechny okolnosti svědčí o rafinovaně promyšleném záměru. Velmi chytře získala od slečny Dunbarové lístek, z něhož mohl nezasvěcený člověk usoudit, že dějiště zločinu vybrala vychovatelka. Z obavy, aby jej nepřehlédli, to poněkud přehnala tím, že jej doposledka držela v ruce. Sám tento fakt měl ve mně vzbudit podezření mnohem dřív, než se stalo.
Pak vzala jednu z manželových pistolí – viděl jste, že má v domě celý arzenál – a schovala si ji pro svůj čin. Podobnou pistoli ukryla tehdy dopoledne v šatníku slečny Dunbarové. Předtím z ní vystřelila jednu ránu, což mohla někde v lese lehce učinit, aniž vzbudila něčí pozornost. V určený čas se odebrala k mostu, kde se chtěla tímto mimořádně důmyslným způsobem zbavit zbraně. Když se objevila slečna Dunbarová, zahrnula ji z posledních sil proudem nenávistných výčitek, a jakmile dívka odběhla z doslechu, uskutečnila svůj strašlivý úmysl. Všechny články teď do sebe zapadají a řetěz je úplný. Noviny se budou ptát, proč neprohledali zátočinu hned, ale každý dokáže být moudrý dodatečně, a ono není tak snadné, prohledat celou plochu rákosím zarostlého vodního toku, když člověk nemá jasnou představu, co hledá a kde to asi může být. Nu, Watsone, pomohli jsme jedné pozoruhodné ženě i jednomu neméně zajímavému muži. Kdyby se v budoucnu jejich osudy spojily, což není tak nepravděpodobné, zjistí možná finanční kruhy, že se pan Neil Gibson něčemu naučil v oné škole žalu, kde se lidem udílí životní lekce.“
Šplhající muž
Pan Sherlock Holmes vždy zastával názor, že bych měl zveřejnit pozoruhodná fakta o případu profesora Presburyho už proto, aby se jednou provždy učinila přítrž všem odsouzeníhodným zvěstem, které někdy před dvaceti lety vyvolaly takové pobouření na univerzitě a dolehly i do učených společnosti londýnských. Naskytly se však jisté překážky a pravda o těchto mimořádných událostech zůstávala pohřbena v plechové krabici, která obsahuje tolik písemností týkajících se dobrodružství přítelových. Nyní jsme konečně získali svolení seznámit veřejnost s fakty jednoho z posledních případů, jimiž se Holmes zabýval, než odešel na odpočinek. I nyní však jest nám dbáti zdrženlivosti a taktu, máme-li zpřístupnit tu záležitost veřejnosti.
Jednoho nedělního večera počátkem roku 1903 jsem dostal od Holmese zprávu jako vždy lakonickou:
Přijďte neprodleně, pokud se Vám to hodí – pokud ne, přijďte rovněž.
V oněch pozdějších letech se mezi námi ustálil zvláštní vztah. Holmes měl své zvyky, nečetné, avšak hluboce zakořeněné, a já jsem se stal jedním z nich. Byl jsem nepostradatelný jako jeho housle, řezaný tabák, stará černá lulka, odborné příručky a ty další, méně chvályhodné jeho záliby. Šlo-li o případ vyžadující činorodou práci, kdy potřeboval druha, na jehož nervy se mohl poměrně spolehnout, byla moje úloha zřejmá. Rád přemýšlel nahlas v mé přítomnosti. Sotva se dalo říci, že jeho promluvy jsou určeny mně – mnohé by byl mohl stejně dobře pronášet třeba k své posteli – jelikož si však utvořil takový zvyk, pomáhalo mu v jistém smyslu, že jsem naslouchal a přerušoval ho poznámkami a dotazy. Pokud ho určitá metodická pomalost mého myšlení dráždila, pak v něm to podráždění pouze podněcovalo jeho vlastní vyšlehující intuici a dojmy, že vzplály tím bystřeji a živěji. Takovouto nenáročnou úlohu jsem zastával v našem společenství.
Když jsem přibyl do domu na Baker Street, zastal jsem ho, jak se choulí s koleny u brady ve svém oblíbeném křesle: pokuřoval z dýmky a vraštil zamyšleně čelo. Bylo zřejmé, že uvízl v tenatech nějakého zapeklitého problému. Máchnutím paže ukázal na mé staré křeslo, avšak nijak jinak nedal najevo, že si uvědomuje mou přítomnost. Až po další půlhodině se náhle vytrhl ze zasnění a s obvyklým potutelným úsměvem mne přivítal v mém někdejším domově.
„Jistě mi prominete, že jsem se v myšlenkách na chvíli zatoulal, milý Watsone,“ řekl. „Během posledních čtyřiadvaceti hodin jsem byl seznámen s jistými pozoruhodnými fakty, a ty ve mně opět vyvolaly úvahy obecnějšího rázu. Zaobírám se vážně myšlenkou napsat krátkou monografii o využití psů v detektivní práci.“