„Ale to už přece bylo důkladně zpracováno, Holmesi,“ řekl jsem. „Dogy – policejní psi –“
„Ne, to ne, Watsone. Tato stránka věci je ovšem obecně známá. Ale existuje ještě jiná, a mnohem složitější. Vzpomenete si snad na ten případ, který jste po svém senzacechtivém způsobu spojil s případem domu U měděných buků, kdy jsem na základě pozorování duševních pochodů dítěte dokázal vysledovat zločinné návyky jeho velice sebejistého a úctyhodného otce.“
„Ano, mám to v živé paměti.“
„Mé úvahy o psech vycházejí z analytických poznatků. Na psovi se obráží život v té které rodině. Kdo kdy spatřil skotačivého psa v melancholické rodině, anebo smutného psa tam, kde vládne spokojenost? Kousaví lidé mívají kousavé psy, nebezpeční lidé zas nebezpečné. A rozmarné psí vrtochy mohou odrážet rozmarné vrtochy v jejich okolí.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle je přece jen trochu za vlasy přitažené, Holmesi,“ řekl jsem.
Nacpal si znovu dýmku a pohodlně se uvelebil, aniž věnoval mým slovům pozornost.
„Tuto mou teorii je možno prakticky aplikovat na případ, který nyní vyšetřuji. Je to takové zašmodrchané klubíčko, chápete, a já se pokouším zachytit uvolněný konec. Možná že jeden takový uvolněný konec tvoří otázka: Proč se Roy, vlčák profesora Presburyho, snaží svého pána pokousat?“
Sklesl jsem do křesla poněkud zklamán. Kvůli tak triviální otázce mne odvolal od mé práce? Holmes na mne pohlédl přes pokoj.
„Vy jste stále stejný, milý Watsone,“ řekl. „Jakživ se nenaučíte, že nejvážnější věci mohou záviset na nepatrných maličkostech. Cožpak to není už na první pohled podivné, že starší pán filozofického založení – slyšel jste přece už o Presburym, tom proslulém camfordském fyziologovi – že takový člověk, jemuž byl věrný vlčák donedávna nejlepším přítelem, byl teď podvakráte tímtéž psem napaden? Jak si to vysvětlit?“
„Pes onemocněl.“
„Nu, i to je třeba vzít v úvahu. Nenapadl však nikoho jiného a na pána zaútočil pouze při dvou mimořádných příležitostech, jindy ne. Podivné, Watsone – velmi podivné. Á, mladý Bennett přichází předčasně, zvoní-li to on. Doufal jsem, že si s vámi budu moci obšírněji popovídat, než se dostaví.“
Na schodech zazněly rychlé kroky, kdosi zaklepal rázně na dveře a za okamžik už před námi stanul nový klient. Byl to vysoký, hezký mladý muž tak kolem třicítky, dobře oblečený, elegantní, ale jeho vystupování mělo v sobě spíš cosi z rozpačitého studenta než sebejistého světáka. Stiskl si s Holmesem ruku a na mne pak pohlédl poněkud překvapeně.
„Jde o velmi choulostivou záležitost, pane Holmesi,“ řekl. „Pomyslete na můj vztah k profesoru Presburymu jak oficiální, tak soukromý. Sotva bych mohl ospravedlnit, že jsem do věci zasvětil další osobu.“
„Nemějte obav, pane Bennette. Doktor Watson je diskrétnost sama. Ubezpečuji vás rovněž, že se v této záležitosti s největší pravděpodobností neobejdu bez pomocníka.“
„Jak si přejete, pane Holmesi. Pochopíte zajisté, proč jsem tu projevil jisté výhrady.“
„Asi vás nepřekvapí, Watsone, když vám řeknu, že tento pán, pan Trevor Bennett, je odborným asistentem proslulého vědátora, žije pod jeho střechou a je zasnouben s jeho jedinou dcerou. Jistě se všichni shodneme na tom, že profesor od něho právem očekává loajalitu a oddanost. Ale možná že mu ji nejlépe projevíte právě tím, když podniknete potřebné kroky k vyjasnění celé záhady.“
„V to doufám, pane Holmesi. Jen k tomu cíli směřuji. Je doktor Watson obeznámen se situací?“
„Neměl jsem ještě čas vysvětlit mu, jak se věci mají.“
„Pak bychom si snad měli zopakovat průběh událostí, než vás obeznámím s novými zprávami.“
„Učiním tak sám,“ řekl Holmes, „abychom se přesvědčili, že jsme události seřadili pěkně po pořádku. Pan profesor je vědec evropského věhlasu, Watsone. Donedávna vedl pravý akademický život. Nikdy se ho nedotkl ani stín nějakého skandálu. Je vdovec a má jedinou dceru jménem Edith. Profesor je, jak jsem vyrozuměl, muž v plné síle a aktivního, ba dalo by se téměř říci výbojného povahového založení. Před několika měsíci to vše ale doznalo změny.
Tehdy nastal v jeho živote prudký zvrat. Profesor je stár jedenašedesát let, ale zasnoubil se s dcerou profesora Murphyho, svého kolegy na katedře srovnávací anatomie. Pokud jsem vyrozuměl, nejde o uvážlivou známost staršího pána, ale spíše o mladistvé vášnivé okouzlení, neboť se projevoval jako nejoddanější z milenců. Dotyčná slečna Alice Murphyová vyniká nad ostatní dívky půvabem i rozumovými schopnostmi, takže se nemůžeme divit profesorovu vzplanutí. Přesto se u svých nejbližších nesetkal s bezvýhradným souhlasem.“
„Považujeme to za poněkud výstřední,“ pravil náš návštěvník.
„Právě. Za výstřední a trochu divoké a nepřirozené. Profesor Presbury je však zámožný a slečnin otec nic nenamítal. Dcera však na to měla jiný názor a o její ruku se už ucházelo několik nápadníků, kteří možná nebyli tak žádoucími partiemi z praktického hlediska, ale byli jí aspoň bližší věkově. Dívka však zřejmě chovala k profesorovi přes jeho výstřednosti jisté sympatie. Jedinou překážkou tu byl věkový rozdíl.
A od této doby halí navyklý běh profesorova života jakási záhada. Začal dělat věci, které předtím nikdy nedělal. Odjel z domova a nikomu se nesvěřil kam. Byl pryč čtrnáct dní a vrátil se dosti vyčerpán cestováním. Nezmínil se o tom, kde pobýval, ač se obvykle vyznačuje velikou upřímností. Náhodou však zde náš pan klient dostal dopis od svého kolegy z Prahy, kde stálo, že měl radost, když se tam s panem profesorem setkal, ač neměl možnost si s ním pohovořit. Jen touto cestou zjistila rodina, kde vlastně byl.
Nyní přichází to nejdůležitější. Od té cesty se udala s profesorem zvláštní změna. Stal se z něho lstivý tajnůstkář. Jeho nejbližší nabyli dojmu, že není takový, jak ho vždy znali, ale že žije jakoby ve stínu něčeho, co zastírá jeho nejlepší vlastnosti. Profesorův intelekt tím nijak neutrpěl. Přednáší stejně brilantně jako dřív. Ale v jeho chování se projevuje něco nového, něco neblahého a nečekaného. Jeho dcera, která ho oddaně miluje, se znovu a znovu snažila navázat s ním opět někdejší vztahy a proniknout maskou, kterou jako by si otec nasazoval. Vy, pane, jste pokud vím vyvíjel stejné úsilí, ale vše nadarmo. A nyní nám, pane Bennette, povězte vlastními slovy, jak to bylo s těmi dopisy.“
„Musím předeslat, doktore Watsone, že pan profesor přede mnou nikdy nic netajil. Ani kdybych byl jeho synem nebo mladším bratrem, nemohl bych se těšit větší důvěře. Jako jeho tajemník jsem přejímal všechny listiny, které dostával, a otvíral jsem a třídil jeho poštu. Krátce po jeho návratu tohle všechno změnil. Řekl mi, že patrně dostane z Londýna jisté dopisy, kde bude pod známkou nakreslený kříž. Tyto dopisy jsem měl odložit stranou, že prý jsou určeny jen pro něho. Mohu říci, že mi jich několik prošlo rukama, že je vypravila pošta v londýnské čtvrti East Central a že byly nadepsány primitivním rukopisem. Pokud na ně vůbec odpovídal, nedostaly se mi odpovědi do ruky, ani se neocitly v košíku na dopisy, kde se shromažďuje veškerá korespondence.“
„A ta krabička,“ řekl Holmes.
„Ach ano, ta krabička. Pan profesor si přivezl z cest malou dřevěnou krabičku. Ta věcička sama o sobě napovídala, že cestoval na kontinentě, neboť byla vyřezávaná takovým zvláštním způsobem, jaký si člověk spojuje s Německem. Uložil ji ve skříni s nástroji. Jednoho dne jsem hledal kanylu a přitom jsem vzal tu krabičku do ruky. K mému úžasu se velice rozzlobil a vyhuboval mi za mou zvědavost nevybíravými slovy. Něco takového se přihodilo poprvé a hluboce se mne to dotklo. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem krabičku uchopil pouhou náhodou, ale celý večer jsem si uvědomoval, že po mně nevraživě pokukuje a že mu ta nemilá příhoda nejde z hlavy.“ Pan Bennett vytáhl z kapsy malý zápisníček. „To se stalo 2. července,“ řekl.