„Vy jste obdivuhodný svědek,“ řekl Holmes. „Možná že budu potřebovat některá ta data, jež jste si poznamenal.“
„Naučil jsem se od svého velkého učitele kromě jiného i metodickému postupu. Od chvíle, kdy jsem u něho zpozoroval ty výstřelky v chování, považoval jsem za svou povinnost bedlivě si jich všímat. Proto jsem si sem zaznamenal, že právě onoho dne, tedy 2. července, Roy zaútočil na pana profesora, když vyšel z pracovny do haly. K podobnému napadení došlo znovu 11. července a pak mám další takový záznam z 20. července. Nato jsme museli vykázat Roye do vyhnanství ve stáji. Býval to takový milý, přítulný pes – ale obávám se, že vás nudím.“
Pan Bennett to pronesl vyčítavým tónem, neboť Holmes zcela očividně vůbec neposlouchal. Tvář mu znehybněla a oči hleděly upřeně do stropu. Namáhavě se vytrhl ze zamyšlení.
„Pozoruhodné! Velmi pozoruhodné,“ zahučel. „Tyto údaje jsem dosud neznal, pane Bennette. Myslím, že jsme si dost pečlivě zopakovali dosavadní průběh událostí, že? Ale vy jste se zmínil o nějakých čerstvých zprávách.“
Příjemná, upřímná tvář našeho hosta se zachmuřila, jako by na ni dopadl stín nějaké nepříjemné vzpomínky. „Chtěl jsem vám povědět, co se udalo předminulé noci,“ řekl. „Kolem druhé hodiny jsem ležel na lůžku, ale nespal jsem, a tu jsem si uvědomil, že se z chodby ozývá nějaký tlumeny šramot. Pootevřel jsem dveře a vykoukl ven. Musíte vědět, že pan profesor má ložnici na konci chodby.“
„A to bylo kolikátého?“ zeptal se Holmes.
Pana Bennetta očividně rozladilo, že byl přerušen tak malichernou otázkou.
„Už jsem řekl, pane, že to bylo předevčírem v noci – to znamená 4. září.“
Holmes přitakal a usmál se.
„Prosím, pokračujte,“ řekl.
„Má tedy ložnici na konci chodby a musí projít kolem mých dveří, když se chce dostat ke schodišti. Byl to skutečně děsivý zážitek, pane Holmesi. Domnívám se, že mám poměrně pevné nervy, ale při tom pohledu jsem byl otřesen. Na chodbě byla tma, pouze jedním oknem asi uprostřed pronikalo dovnitř trochu světla. Viděl jsem, že se chodbou něco pohybuje, něco temného a při zemi. Pak se to náhle vynořilo na osvětleném místě a já viděl, že je to on. Představte si, že lezl – lezl po zemi. Nedá se přesně říci, že po rukou a po kolenou, spíš po rukou a po chodidlech a hlava mu visela mezi pažemi. A přitom se pohyboval na pohled zcela lehce. Stál jsem jako ochromen nad tou podívanou, a teprve když dospěl k mým dveřím, vzpamatoval jsem se natolik, že jsem k němu přistoupil a zeptal se, mohu-li mu nějak pomoci. Odpověděl velmi podivným způsobem. Vyskočil, křikl na mne jakousi hrubost a proběhl kolem mne a dolů ze schodů. Čekal jsem na něho dobrou hodinu, ale neobjevil se. Musel se vrátit do ložnice až po rozednění.“
„Nu, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se Holmes jako patolog, který předvádí vzácnou odrůdu.
„Dost možná houser. Viděl jsem už pacienty, kteří se při záchvatu pohybovali právě takhle, a máloco působí tak neblaze na duševní vyrovnanost.“
„Bravo, Watsone! Vy dokážete vždycky přidržet člověka střízlivě u země. Můžeme ale sotva přijmout diagnózu s houserem, neboť se za okamžik nato dokázal postavit zpříma.“
„Nikdy se netěšil lepšímu zdraví,“ řekl Bennett. „Vlastně jsem ho za celá ta léta neviděl tak svěžího. Takhle se tedy věci mají, pane Holmesi. Není to případ, s nímž bychom se mohli obrátit na policii, a přitom jsme docela bezradní, nevíme, co si počít, a máme takový podivný pocit, že pomalu spějeme ke katastrofě. Edith – slečna Presburyová – soudí stejně jako já, že tomu nemůžeme už déle nečinně přihlížet.“
„Je to zajisté velmi zvláštní a výmluvný případ. Co si o tom myslíte, Watsone?“
„Jako lékař soudím, že to pravděpodobně bude případ pro psychiatra,“ řekl jsem. „Mozková činnost byla u tohoto starého pána narušena milostným vzplanutím. Podnikl cestu do ciziny v naději, že se ze své vášně vymaní. Dopisy a krabička mohou souviset s nějakou jinou soukromou záležitostí – snad jde o půjčku nebo jsou v té krabici akcie.“
„A vlčák bezpochyby neschvaluje finanční stránku té transakce. Ne, ne, Watsone, za tím vězí něco vážnějšího. Já bych tady navrhoval –“
Co Sherlock Holmes hodlal navrhnout, to se už nikdy nedozvíme, neboť v tomto okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vstoupila neznámá mladá dáma. Jakmile se objevila, vyskočil pan Bennett a s výkřikem uchopil ruce, které k němu vztahovala.
„Drahá Edith! Doufám, že se nepřihodilo nic zlého?“
„Nemohla jsem jinak než tě následovat. Ach, Jacku, zažila jsem takové leknutí! Bojím se tam zůstat sama.“
„Pane Holmesi, tohle je ta mladá dáma, o níž jsem hovořil. Moje snoubenka.“
„To jsme mezitím už vytušili, viďte, Watsone?“ odvětil Holmes s úsměvem. „Předpokládám, slečno Presburyová, že v případu vašeho pana otce došlo k nějakému novému zvratu a že jste považovala za nejmoudřejší nás o tom zpravit.“
Nově příchozí, bystrá, půvabná dívka výrazně anglického typu, oplatila Holmesovi úsměv a posadila se po boku pana Bennetta.
„Když jsem shledala, že pan Bennett není v hotelu, pomyslela jsem si, že ho pravděpodobně zastihnu zde. Řekl mi ovšem předem, že se s vámi poradí. Ach, pane Holmesi, nemůžete nějak pomoci mému nebohému otci?“
„Doufám, že ano, slečno Presburyová, ale případ zůstává stále ještě nevyjasněn. Možná že do něho vnesete trochu světla novými zprávami.“
„Stalo se to včera v noci, pane Holmesi. Celý den se choval velmi podivně. Jsem si jista, že chvílemi ani neví, co dělá. Pohybuje se jako v podivném snu. A včera byl právě takový den. Není to můj otec, s nímž jsem dosud žila. Zevnějškem se nezměnil, ale ve skutečnosti je to někdo jiný.“
„Povězte mi, co se přihodilo.“
„V noci mne probudil pes, protože hrozně divoce štěkal. Chudák Roy, je teď uvázaný u stáje. Musím předeslat, že se nyní vždycky na noc zamykám, neboť všichni, jak vám to Jack – pan Bennett – může dosvědčit, máme pocit hrozícího nebezpečí. Můj pokoj leží v prvním patře. Náhodou jsem měla roletu v okně vytaženou a venku jasně svítil měsíc. Ležela jsem s očima upřenýma na světelný čtverec, naslouchala jsem zuřivému psímu štěkotu, a tu jsem k svému úžasu spatřila otcovu tvář. Pane Holmesi, já při tom nečekaném pohledu hrůzou div o rozum nepřišla. Otec tiskl obličej k okenní tabuli a jednu ruku měl zdviženou, jako by se pokoušel okno otevřít. Kdyby se mu to bylo podařilo, tak jsem snad zešílela. Nebylo to žádné mámení smyslů, pane Holmesi. Neuvádějte se v omyl takovým předpokladem. Myslím, že jsem aspoň dvacet vteřin jen zírala na tu tvář, neschopna sebemenšího pohybu. Pak ta tvář zmizela, ale já jsem nesebrala odvahu vyskočit z postele a vykouknout za ní. Až do rána jsem se chvěla na loži, jak se mnou zimnice lomcovala. U snídaně si otec počínal energicky a rázně, ale o tom nočním dobrodružství se nezmínil. Já také ne, avšak pod jakousi záminkou jsem se rozjela do města – a tady jsem.“